Přeskočit na obsah

Přes eldéenku zpět do života


Fyzická bolest přestala existovat, jen mé bytí si uvědomovalo barvy - a nic. Velké, časově neohraničené - Nic. To byla ta bolest, která přestala být strašnou a stala se součástí okamžiku i nekonečna. Vlak i čas se zastavily současně! Černý humor, nacpaný až po kapsy lékařského pláště doktora Č., který mne hned po přijetí do LDN poučil o tetanu a plynné sněti, stále usměvavá sestřička Maruška, sexy staniční a mnoho dalších příjemných a čistotou vonících lidiček, bez jejichž člověčenství a čilých rukou by LDN v X asi nemohla existovat; sociální pracovnice Karin, dbající o naše finance, psychologická terapeutka Simona, která ovlivňuje pozitivně budoucnost i minulost posledních věcí, protože i to je zde velice důležité. Nevím, jak to zde dělají, ale celý dům nabitý sestrami, lékaři, kuchaři i uklízečkami svítí, usmívá se a hladí.

Opravdu, sestřičky k pozdravu přidávají i pohlazení a milé slovo, až si chudák pacient v rozpacích popotahuje kalhoty - jen aby se důstojnosti učinilo zadost. Sestřičky pobíhají mezi pokoji, v náručích jako sněhové vločky bělostnou barvou pyšnící se nové pleny.

A paní Eva (rehabilitační sestřička) neúnavně, plna životního optimismu a sportovního ducha, společně se sestřičkou Vlastou procvičují mé ochablé svalstvo, zbývající po nutných lékařských zákrocích - znovu ukázat světu, že ještě nekončíme. Když potkám paní primářku, vždy se zeptá, co je nového, jak se cítím a jak se mám. A paní doktorka M. mně zapůjčila notebook abych nemarnil čas.

A tak ubíhají dny a já už si ani nevzpomenu, že je říjen, že jsem v LDN již od dubna a pomalu se chystám do nového bezbariérového bydlení, které mně pomohla zařídit paní Simona. Když mě přivezli z chirurgie v K. jako zlomeného člověka, paní ředitelka zrovna dávala sázet květiny. A ty teď odkvétají. Takže dá se říci, že jsem si zde prožil květinové období.

Teprve tady v LDN jsem pochopil, že ať je třeba z člověka jen polovina, neznamená to, že život odjíždí spolu s vlakem, který mi odvezl mé nohy. A proto poběžím na protézách (už žádný vozíček - díky, Evo) do další části života a budu stále s úctou a pokorou vzpomínat na všechny úžasné lidičky z LDN v X.

I za ty kytky děkuji.

Zdroj: Medical Tribune

Sdílejte článek

Doporučené