Překvapilo mě, když se lékař ptal na můj názor

Česká sestra Mgr. Helena Vaňková má za sebou ojedinělou mezinárodní zkušenost. Několik let pracovala v univerzitní nemocnici v americkém Pittsburghu a nyní ve Spojených státech vyučuje ošetřovatelství hned na dvou univerzitách. Na otázku, co by změnila v českém zdravotnictví, odpovídá jednoznačně: „Snažila bych se změnit pohled lékařů na sestry. Aby pochopili, že když v sestře uvidí partnera, budou z toho mít prospěch všichni – lékaři, sestry a hlavně pacienti,“ říká.

Poté, co začala pracovat jako plně kvalifikovaná sestra v americké nemocnici, bylo pro ni velmi těžké vyrovnat se s mnohem větší zodpovědností, kterou sestry v USA ve srovnání se sestrami českými mají. „Na něco takového jsem nebyla zvyklá. Zpočátku jsem měla pocit, že lékař žertuje, když se mě ptal na můj názor, jak by měl dále postupovat. Rychle jsem si ale zvykla, že lékaři berou sestry jako partnery. Vědí, že tráví s nemocnými mnohem více času než oni a že jejich informace jim mohou být užitečné.

MT: Co bylo pro vás nejtěžší poté, co jste začala pracovat jako plně kvalifikovaná sestra v americké nemocnici?

Asi vyrovnat se s mnohem větší zodpovědností, kterou americké sestry ve srovnání se sestrami českými mají. Na něco takového jsem nebyla zvyklá. Zpočátku jsem měla pocit, že lékař žertuje, když se mě ptal na můj názor, jak by měl dále postupovat. Rychle jsem si ale zvykla, že lékaři berou sestry jako partnery. Vědí, že tráví s nemocnými mnohem více času než oni a že jejich informace jim mohou být užitečné. Běžně se lékař sestry ptá, jestli je podle ní vhodné například objednat psychiatrické konsilium nebo zda stav pacienta dovoluje jej z nemocnice propustit. A lékař na názor sestry dá.

MT: Jak vás na vašem novém pracovišti přijali?

Opravdu si nemohu stěžovat. Vzali mě do kolektivu okamžitě. Dokonce to někdy vypadalo, že se chlubí tím, že s nimi pracuje někdo z tak exotické země. Pomohlo mi, jak je tam nastaveno jednání mezi lidmi – usmívají se na sebe, snaží se vystupovat pozitivně, dávají najevo, že vám důvěřují. Možná je to jen společenská konvence, ale v každém případě příjemná.

MT: Bylo těžké překonat jazykovou bariéru?

Zpočátku samozřejmě ano. Měla jsem těžký přízvuk. I když jsem předtím studovala z amerických učebnic ošetřovatelství, chybělo mi mnoho výrazů k pojmenování těch nejběžnějších věcí, jakých jsou na každém oddělení stovky. Mnoho slov, která jsem znala v jejich latinské podobě, jsem v řeči obtížně rozeznávala, protože je Američané vyslovují zcela jinak. Kolegové byli ale tolerantní. Navíc jsem na tom nebyla nejhůře. Mnoho lékařů pochází z Indie a ti mívají takový přízvuk, že jim nerozumí skoro nikdo. Stává se, že pacient požádá: „Prosím vás, sestro, můžete mi to říci ještě jednou, já jsem panu doktorovi vůbec nerozuměl,“ a vám se chce odpovědět: “No, já také ne.“ Navíc velmi často lékař se sestrou komunikuje po telefonu, čímž se celý problém znásobuje. Myslela jsem si, že je chyba na mé straně, ale pak jsem viděla, že ostatní mají stejné potíže. Lékař může měnit medikaci či indikovat vyšetření po telefonu a má dvacet čtyři hodin na to, aby svou ordinaci písemně na ošetřovací jednotce potvrdil. Sestry musejí jeho pokyn přesně zapsat. Zpočátku mi bylo trapné několikrát opakovat, ať to řekne znovu, ale pak jsem se naučila říkat: „Já vám nerozumím, musíte přijít sem.“ Jinak to nešlo, za případnou chybu bych byla zodpovědná já.

MT: Lékaři nebyli k dispozici na oddělení?

Většinou nebyli, to je jeden z hlavních rozdílů oproti českému zdravotnictví. Páteř nemocnice tvoří sestry. Ty jsou jejími kmenovými zaměstnanci, často ji i řídí. I v mé nemocnici měla ředitelka kvalifikaci sestry. Většina lékařů tam jen dochází za svými pacienty. Typicky to probíhá tak, že pacient přijde na pohotovost a tam je mu doporučena hospitalizace. Zavolají jeho ošetřujícího lékaře, řeknou mu, na kterém oddělení leží jeho pacient, a on za ním ještě ten den dojde, nemocného vyšetří, napíše příjmovou zprávu a plán léčby. Samozřejmě že takový systém přináší z našeho pohledu nezvyklé komplikace. Pokud je pacient přijat v noci, lékař většinou do nemocnice hned nejde, jen tam telefonuje. Je pak na sestře, aby mu poskytla potřebné informace – jaké má pacient bolesti, jaký je poslechový nález na plicích, zda pacient zvrací nebo má průjem, jak vypadají jeho sliznice, prostě zprostředkovává mu fyzikální vyšetření a anamnézu. Těžká situace pro sestru také nastává, když se pacientův stav zhorší. Pokud jde o život ohrožující stav, je v nemocnici tým, který sestra zavolá. To funguje velice dobře, skutečně během pár vteřin jsou na místě. Pokud však jde o menší, ale přesto naléhavý problém, bývá obtížné lékaře sehnat. Ani pro lékaře to nemůže být nic příjemného, mít své pacienty rozmístěné v různých nemocnicích po celém městě a ke každému osobně chodit.

MT: Jak dlouho trvalo, než jste začala být považována za plnohodnotnou sestru? Přibližně dva měsíce. Období, kdy se sestra zapracovává, se nazývá orientation. Dostala jsem preceptorku, která mi se vším pomáhala. První týden jsem jen sledovala, jak pracuje, a seznamovala jsem se s prostředím. Pak jsem dostala na starost jednoho pacienta, začala jsem podávat léky, pracovat s dokumentací, postupně to přibývalo. Orientation končí, když preceptorka řekne, že je nová sestra již plně připravena převzít za svou práci zodpovědnost, a také když se na to nastupující sestra cítí. Pokud má pocit, že potřebuje více času, orientation se prodlouží.

MT: O kolik pacientů jste se starala?

O pět až šest. Kvalifikovaných sester je velký nedostatek. Aby je nemocnice zlákaly, snižují počet pacientů připadajících na jednu sestru. Tím ale zase potřebují více sester. V některých státech je dokonce uzákoněno, o kolik pacientů se může sestra na standardním oddělení maximálně starat. Například v Kalifornii je to pět, v Pensylvánii šest. Pokud je sester málo, zastaví se příjem nebo se oddělení i zavře. Zpočátku mě překvapovalo, že na ošetřovací jednotku přicházela manažerka, počítala sestry, počítala pacienty a podle toho příjem řídila. Celkově je řízení personálního zajištění péče mnohem pružnější než v české nemocnici. Sestry se často přesouvají z jednoho oddělení na druhé podle toho, kde jsou aktuálně více potřeba. Často se také za sestrami přesouvají pacienti. Nemocnice mají tzv. floating týmy seter. Ty nemají svou ošetřovací jednotku, ale pracují tam, kde sestry zrovna chybějí. Každý tým je zaškolen pro určitý druh práce, například pro intenzivní péči. Floating může hladce fungovat i díky tomu, že oddělení jsou prakticky stejná, uložení pomůcek je stejné a totožný je i způsob vedení dokumentace.

MT: Mají sestry k dispozici nějaké pracovní síly, které jim pomáhají?

Na naší jednotce, která měla 36 lůžek, byly ve směně tři až čtyři takzvané nursing aids, které lze přirovnat k našim ošetřovatelkám. Jedna připadala na šest až osm pacientů. Stelou, krmí, pomáhají sestře podle jejích pokynů, měří vitální funkce a někde také glykémii pomocí glukometru. Nemají žádné speciální vzdělání, v nemocnici stačí zaškolení, v zařízeních pro dlouhodobou péči pak kratší kurs. Rozhodně nemají za sebou čtyřletou odbornou školu, jakou budou mít v Česku zdravotničtí asistenti, až za necelé dva roky vstoupí do praxe. Kromě toho jsou na oddělení ještě další kategorie zdravotníků jako respirační terapeuti nebo farmaceuti.

MT: Česká sestra, která je někdy na noční směně sama, si řekne, že při takovém počtu personálu si musejí americké sestry práci vymýšlet…

To skutečně nemusejí. I když jsem se starala o pět nebo šest pacientů, byla jsem v jednom kole a bylo docela těžké si čas rozdělit tak, abych všechno zvládla. Atmosféra na oddělení je hektičtější než v Česku. Pacienti neustále přicházejí a odcházejí, protože hospitalizace je zkrácena na minimum. Mít šest pacientů znamená komunikovat se šesti různými lékaři. Hodně času zabere také fyzikální vyšetření, které sestra u svých pacientů rutinně provádí. To trvá minimálně dvacet minut u jednoho nemocného a dělá se jednou nebo dvakrát za směnu.

MT: V česku stále není jasné, do jaké míry je sestra kompetentní k tomu, aby pacientům podávala informace. dokonce se objevuje názor, že v její kompetenci je mluvit s pacientem jen o těch výkonech, které je sama oprávněna provádět. Co všechno může pacientovi říkat americká sestra? Vše se odvíjí od role sestry, která je v USA jiná. Tam skutečně registrovaná sestra neslouží k tomu, aby převlékala postele, umývala nebo krmila klienty či vynášela podložní mísy. Hlavním úkolem sestry je komunikace, to je jednoznačně její doména. Lékař ve srovnání se sestrou stráví s pacientem jen nepatrný zlomek času. Když musí denně vyšetřit stovky pacientů, nemá bohužel čas na žádné dlouhé povídání. Kolikrát přiběhne uprostřed noci, protože to dříve prostě nestihl. Pacientovi situaci jen zhruba vysvětlí a běží dál. Jeho roli přejímá sestra. Sestra zajišťuje pro své klienty základní informace o nové chorobě, lécích, životosprávě, vyšetření či životním stylu. Pacient se na rozdíl od českých protějšků velice aktivně zapojuje do všeho, co se jej týká. Ptá se téměř na vše. Každý nemocný při přijetí do nemocnice dostává blok a tužku na poznamenání otázek, které by jinak mohl zapomenout. Sestra musí být připravena odpovědět klientovi na všechny dotazy, a pokud sama potřebné informace nemá, musí zjistit, kdo by mohl pacientovi vše potřebné vysvětlit. Sdělování diagnózy je samozřejmě plně v kompetenci lékaře, ale sestra běžně sděluje výsledky testů a vyšetření. Co také pro mě bylo nové, byla intenzivní komunikace s rodinou. V Česku příbuzní přicházejí na návštěvu, v Americe jsou mnohdy u lůžka pořád. Často se manželka o manžela stará v nemocnici dvacet čtyři hodin denně nebo se příbuzní na pokoji neustále střídají. Ze začátku mě to znejišťovalo, měla jsem pocit, že jsem neustále pod kontrolou. Pak jsem tomu přišla na chuť. Když se s rodinnými příslušníky správně pracuje, tak jsou při poskytování péče velkou pomocí a taková spolupráce vyhovuje jak pacientovi, tak sestře.

MT: Lišil se nějak způsob, jakým sestry podávaly léky?

...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2007, strana A1

Zdroj: