Před půldruha stoletím vznikl v Praze Spolek lékařů českých

Pád bachovského absolutismu koncem padesátých let předminulého století (1859) vyvolal v českých zemích nevídanou spolkovou činnost. V roce 1861 vznikl pěvecký spolek Hlahol, v roce následujícím byly založeny tělocvičný spolek Sokol a spolek na podporu české literatury Svatobor, roku 1863 dovršila svůj vznik Umělecká beseda; v oblasti přírodních věd zmiňme vznik Jednoty českých matematiků a fyziků počátkem jara 1862 a datum 26. června toho roku, kdy byl založen Spolek lékařů českých.

Určitým prodromem českého lékařského spolku byl Časopis lékařů českých, jehož první číslo vyšlo 15. ledna 1862. Historie jeho vzniku sahá do roku 1857, kdy péčí pražského praktického lékaře Josefa Podlipského začala v Purkyňově Živě vycházet příloha Domácí lékař. Žel, v roce 1860 pro naprostý nezájem lékařstva zanikla. Podlipský (manžel spisovatelky Sofie Podlipské, švagr Karoliny Světlé) se však nevzdal a přes odpor i vlastenecky orientovaných lékařů, kteří myšlenku na český lékařský časopis považovali za čirou utopii (politickou pro strach z Vídně i věcnou kvůli naprosté absenci českého lékařského názvosloví), našel stejně obětavého nakladatele (knihkupec Vincenc Josef Schmied) a časopis rozjel. Spolu s Podlipským, jenž se o texty staral technicky a jazykově, se redaktorem prvních ročníků ČLČ stal mladý docent vnitřního lékařství Bohumil Eiselt (Purkyňův žák), který měl obsah na starosti po odborné stránce.

Oba redaktoři měli problém s nedostatkem kvalitních českých autorů (v začátku pouze Josef Jan Čejka, jenž však koncem roku 1862 zemřel, a Václav Staněk), většinu obsahu tedy museli překládat z němčiny. K tomu zápolili s českou odbornou terminologií. Proto byl časopis napřed koncipován jako referativní, přičemž zprávy o pokrocích medicíny v zahraničí doplňovaly původní české práce.

Stačilo ale pár let rychlého rozvoje českého lékařství i terminologie, a původní práce začaly převládat.

Dodejme ještě, že Časopis lékařů českých začal vycházet jako čtrnáctideník, ale už v roce 1864 „zhoustl“ v týdeník. (Dnes je to měsíčník.)

Konečně spolek!

Jakkoli matematici a fyzici to na úřadech „stihli“ dřív, s myšlenkou založit český odborně vědecký spolek se první vytasili lékaři. Už roku 1860 se na Jana Evangelistu Purkyně (zaštiťoval i Hlahol, Sokol a Uměleckou besedu) obrátil Bohumil Eiselt se žádostí o podporu. Poté Eiselt s Eduardem Grégrem vypracovali koncept stanov a spolu s JEP oslovili na tři stovky pražských lékařů. Podepsat úřední žádost o povolení českého lékařského spolku se jich odvážilo jedenáct! Ze známějších osobností to udělali docent pražské lékařské fakulty Jan Špott, zoolog a paleontolog (vystudovaný lékař, žák JEP) Antonín Jan Frič, stařičký botanik a cestovatel (vystudovaný lékař) Bedřich hrabě Berchtold, lékař Josef Podlipský (dříve krátce vychovatel u hraběte Sigmunda Berchtolda, bratra Bedřichova) a lékař a spisovatel Václav Staněk.

„Akce spolek“ tedy musela být odložena. Vyburcovala však pražské německé lékaře, kteří rychle vypracovali vlastní stanovy Spolku praktických lékařů (Verein der praktischen Ärzte). Členy mohli být i Češi, ovšem nikoli ve vedení. Stanovy „prošly“ 28. července 1861, do dvou měsíců po podání. S nezájmem mezi českými lékaři se setkal i druhý Eiseltův pokus v říjnu 1861. Tehdy žádost podpořilo čtrnáct lidí, mezi nimi i rodilí Němci a lékaři mimopražští, na rozdíl od spolku německého nejen praktici. Tentokrát už se však zakladatelé nedali odradit.

Od doručení žádosti na místodržitelství uplynulo přes půl roku, než byl Spolek lékařů českých císařským výnosem z 26. června 1862 schválen. (Fakt, že ČLČ začal vycházet jako periodikum dosud nepovoleného spolku a že jeho schvalování v prosinci 1861 zabralo pouhých šest dní, vypovídá o nevyzpytatelnosti cest rakouské byrokracie.) První valná hromada SLČ, jíž se účastnilo 19 z 24 přihlášených členů (po pasáži stanov Vídní se ke 14 statečným přichlapilo ještě 10), zvolila 16. července 1862 předsedou Purkyně (místopředsedou se stal Staněk, jednatelem Eiselt) a schválila stanovy, podle jejichž 1. paragrafu spolek „klade sobě za úlohu a) Vzájemné vzbuzování a oživování vědecké činnosti a pěstování vědy lékařské vůbec; b) Zdokonalování a upotřebování jazyka českého v umění lékařském“.

První kroky

Každotýdenní schůze spolku se konala v místnostech Purkyňova Fyziologického ústavu ve Spálené ulici. První se věnovaly organizaci a formalitám, od října 1862 začaly obsahovat i přednášky (první měl JEP o pohybech srdce) a demonstrace (na první JEP ukázal pohyby srdce na kinesiskopu). Při diskusích se pak mohli projevovat s univerzitou nespojení lékaři, což je začasté přivedlo k vědecké práci.

Spolek navázal styky s obdobami v zahraničí, prvním jeho zahraničním členem se stal v roce 1863 patolog Rudolf Virchow, ještě téhož roku následovali tři další Prusové, v roce příštím pak ruský chirurg Nikolaj Ivanovič Pirogov.

Čeští lékaři brzy poznali výhody spolku; do půl roku se k původní čtyřiadvacítce přihlásilo 120 lidí, do roka celkem 300, nejen Čechů a nejen z Čech. Na schůzi 9. května 1863 se spolek usnesl podat žádost, „aby na lékařské fakultě univerzity Pražské při vyučování předmětům praktickým na český jazyk slušný ohled brán byl zřízením potřebných stolic, na nichž to by českým jazykem přednášeno bylo.“ Děkanství žádost postoupilo Sboru doktorů, převážně Němců, který ji na schůzi 17. 7. odmítl. Spolek částečně uspěl až v roce 1871, kdy vznikla první česká klinika v čele s Eiseltem, a v roce 1882, kdy vznikla česká lékařská fakulta v čele s Vilémem Weissem. (Mimochodem – zmiňovaného roku 1863 působilo v Čechách 784 lékařů a 748 ranhojičů, přičemž šest let předtím byl ještě poměr obrácený: 713/795.)

V roce 1863 spolek vydal Slovník lékařské terminologie (podstatně dokonalejší vydání vyšlo až v roce 1881 jako Názvosloví lékařské a lékárnické), od roku 1869 vydával Kalendáře českých lékařů, jakési příručky pro praktiky. Stavovské záležitosti včetně ekonomických přišly na řadu až později, zejména po vydání zákona o reformě rakouského zdravotnictví z roku 1870. (Naproti tomu německý spolek se stavovskými zájmy zaobíral hned od svého vzniku.)

Na rok 1865 spolek chystal první sjezd českých lékařů, ale ten úřady nepovolily s odůvodněním, že „stanovy spolku k takovéto činnosti neopravňují“. Neuspěl ani pokus o sjezd českých lékařů, přírodovědců a techniků napřesrok – ten sice povolen byl, ale nakonec se neuskutečnil. (1. sjezd českých lékařů, přírodozpytců a techniků proběhl pod organizací SLČ a za účasti více než 500 lidí až v roce 1880.)

Po smrti Jana Evangelisty Purkyně se předsedou spolku stal internista Josef Hamerník (1869 až 1873), po něm dermatolog Vilém Petters (1873 až 1875), chirurg Vilém Weiss (1875 až 1876), praktik Albín Prokop (1876 až 1877) a internista Bohumil Eiselt (1877 až 1883).

Dnes sdružení pod názvem Spolek českých lékařů přetrvává pod střechou České lékařské společnosti JEP.

Zdroj: Medical Tribune