Před 75 lety se narodil psycholog Philip Zimbardo - Kde se bere zlo?

Evokace

Počátkem 60. let minulého století uspořádal americký psycholog Stanley Milgram z Yaleské univerzity neobvyklý pokus. Náhodně vybraní normální lidé měli sledovat pokusnou osobu při učení, a pokud udělala chybu, “potrestat” ji na výzvu vedoucího experimentu elektrickým výbojem. Ovladač ve vedlejší místnosti nabízel škálu napětí od 15 do 450 voltů, přičemž stupně byly označeny od lehkého pošimrání přes velmi silnou ránu až k těžkému šoku s nebezpečím smrti.

Žák ovšem ránu nedostával, pouze předstíral reakci na použitou intenzitu. Protestoval, křičel bolestí, žadonil o ukončení experimentu, ke konci už nevydával ani hlásku.

Před pokusem se experti na lidskou duši domnívali, že k dokončení pokusu (použití maximálního napětí) se nechají vyprovokovat jen vyložení psychopati a sadisté, maximálně tak jedno procento z testovaných. Nu, byly jich dvě třetiny! Někteří z nich přitom sice protestovali, ale nakonec příkazu vedoucího experimentu vždycky uposlechli.

Naproti tomu pokud se někdo rozhodně před ostatními vzepřel, vždycky našel alespoň pár následovníků.

Deset let nato Milgramův vrstevník a spolužák, profesor Stanfordovy univerzity Philip Zimbardo, mimochodem rodák z nechvalně proslulého chudinského ghetta v newyorském Bronxu, zorganizoval pokus obecnější: Vynechal autoritu, kterou bylo třeba poslouchat, a takříkajíc dal věcem volný průběh.

Z předem otestovaných studentů-dobrovolníků vybral čtyřiadvacet psychicky i fyzicky nejzdravějších a losem jim půl na půl přiřadil role vězně nebo dozorce v umělém vězení, zřízeném ve sklepě katedry psychologie. “Vězni” byli na příjmu v policejní stanici svlečeni donaha a odvšiveni, pak vyfasovali hrubý mundúr s čísly. “Dozorci” dostali uniformy, pendreky a tmavé brýle kvůli pocitu anonymity. Po informaci, že před sebou mají nebezpečné vězně, dostali za úkol udržovat ve vězení klid a pořádek.

“Stanfordský vězeňský experiment” začal 14. srpna 1971 a podle plánu měl trvat dva týdny. Ale: nejenže se vězňové začali velmi brzy houfně hroutit, ale především se většina dozorců začala chovat zbytečně krutě (nechávali vězně stát nahé, v noci je opakovaně budili k nástupům, snižovali jim příděl jídla, zabavovali polštáře a deky, nutili je dělat kliky či donekonečna opakovat nesmyslné činnosti).

Po šesti dnech musel Zimbardo pokus přerušit.

Luciferův efekt

“Dříve bývalo zlo připisováno působení ďáblů-padlých andělů – a ďábel, říká se, to měl ještě někdy do 19. století těžké: lidé v něj věřili, věděli o něm a používali rozmanité prostředky, jimiž se jeho vlivu bránili. Pak ale přišel ďábel na ďábelský trik: přesvědčil lidi, že neexistuje, a tím si konečně ve 20. století uvolnil ruce. Řečeno sekulárněji: přestalo se věřit, že existuje zlo jako takové, jsou jen zlí lidé. Zkrátka, někteří jsou ke zlu náchylnější než jiní, mají zločinecké dispozice či jsou zatíženi vrozenou agresivitou. Žádoucí pak je takové jedince předem odhalit, diagnostikovat, pokusit se je vyléčit (a když to nepůjde, tak ‚internovat‘).”

Matematik a filosof Jiří Fiala takto skvěle vystihl obvyklou linii vývoje psychologie coby nauky “dispoziční”, založené na studiu genetických, osobnostních, charakterových dispozic člověka.

To je jistě pravda. Jenže zdaleka ne celá. Její druhou, podle mě hrůznější část odhalil právě Zimbardo.

“Abych porozuměl antisociálnímu chování jedinců, zvláště násilí, mučení a terorismu, přisuzuji situačním proměnným větší význam, než je zvykem v tradiční psychologii.” Podle Zimbarda životní okolnosti ovlivňují chování, čímž přestávají být pouhými polehčujícími okolnostmi někde v pozadí a stávají se takříkajíc plnohodnotně “zlotvornými”.

Na základě Milgramových a svých výsledků Zimbardo posléze formuloval desatero kroků vedoucích k tzv. Luciferově efektu (přeměně andělů v ďábly). Velmi zjednodušeně:

1. Nabídnout ideologii sugestivní tak, aby zdánlivě ospravedlnila jakékoli chování vedoucí k jejím cílům.

2. Připravit pro jedince nějakou formu ústního či písemného závazku, který toto chování opravňuje.

3. Přidělit účastníkům nějaké role s dobrou pověstí (např. učitel, žák).

4. Určit pravidla, která se pak musejí dodržovat, i když už ztratí smysl.

5. Posunout významovou stránku činu, aktéra i činnosti (ubližování dětem změnit v pomoc učícím se pomocí trestu).

6. Rozptýlit zodpovědnost za záporné výsledky.

7. Cestu ke zlu začínat malým, zdánlivě bezvýznamným krokem.

8. Kroky na této cestě rozkouskovat tak, že se stěží dají odlišit jeden od druhého.

9. Povlovně měnit povahu příkazů od původně “oprávněných” k “neoprávněným”.

10. Maximálně zkomplikovat proceduru “vystoupení z pokusu”.

Hlas volajícího na poušti

Jak se dalo očekávat, u mnoha úřadů a autorit Zimbardo narazil. Ono totiž soustředit zlo do vybraných jedinců nebo skupin má jednu velkou “výhodu”: nechává společnost a instituce “hodnými”. Navíc je to mnohem jednodušší, než pracně rozplétat uzel chyb difuzní množiny lidí podílejících se na vzniku zlu přejících okolností…

K předcházení vzniku “situačního” typu zla Zimbardo navrhuje tyto kroky:

1. Posilovat ochotu uznat chybu. Nejen před sebou, ale i veřejně.

2. Posilovat snahu nedělat věci automaticky, ale přemýšlet o nich.

3. Podporovat smysl pro osobní zodpovědnost člověka za všechny jeho činy.

4. Odrazovat i od nejmenších přestupků, často jsou totiž prvním krokem.

5. Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou a neoprávněnou autoritou.

6. Od raného věku podporovat kritické myšlení.

7. Oceňovat kladné sociální vzory a společensky je vyzvedávat.

8. Respektovat odlišnost a proměnlivost lidí.

9. Podporovat sociální podmínky vedoucí od anonymity k osobitosti.

10. Být citlivý na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k opaku, než se zamýšlelo.

11. Nikdy nepřipustit obětování vlastního já, své osobní svobody pod slibem bezpečnosti. Toto obětování je vždy reálné a okamžité, zatímco bezpečnost je vzdálenou iluzí.

Je to náhoda, že podmínek proti zlu je o jednu víc než pro? Nebo náznak, že boj proti zlu je těžší nežli jeho páchání?

Nu, zdá se, že dehumanizace práce, ztráta kontaktu s přírodou a všeobecná orientace na výkon, charakteristické pro tzv. vyspělou západní společnost, Luciferův efekt vyložené zúrodňují.

Naproti tomu – pokud se mu někdo před zraky ostatních vzepře, vždycky najde pár následovníků.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 8/2008, strana B8

Zdroj: