Před 180 lety v českých zemích poprvé udeřila cholera

Z Evropanů se s ní setkali napřed cestovatelé v její „rodné“ Indii.

První přesnější popis cholery podal v roce 1768 Pierre Sonnerat, botanik‑sběratel ve službách pařížského muzea. Nemoc tehdy zuřila v provincii Pondicherry v jihovýchodní Indii a během pěti let usmrtila v zasažené oblasti 60 000 lidí. Sonnerat se jí nenakazil, ale ne každý měl to štěstí. Německý přírodovědec Heinrich Kuhl jí podlehl roku 1821 v Jakartě, jeho francouzský kolega Victor Jacquemont roku 1832 v Bombaji.

Připomeňme si, jak tuto nemoc představil velmistr medicínské popularizace František Gel v úvodu ke své knize Přemožitel neviditelných dravců (1965): „V létě roku 1817 vznikla v indickém Bengálsku vražedná epidemie. O totožnosti a druhu nemoci nebylo pochybnosti.

O vzniku a způsobu šíření nebylo vědomosti. Říkalo se jí cholera – kteréžto jméno jedni vykládali za spřežku hebrejských slov chól – nemoc a rá – zlý (nebo opačně). Jiní odvozovali jméno od řecké chólé, což znamená jednak ‚žluč‘, jednak ‚jed‘.“ Mimochodem, Ottova encyklopedie uvádí původ od řeckého choléra, tj. „žlab pod okapem“.

Ganga svatá, Ganga smrtonosná

„Vypukla,“ pokračuje Gel, „v povodí indického veletoku Gangy – roku 1817, jak jsme si řekli. Téhož roku nemoc zaplavila Persii a dosáhla Evropy, neboť přepadla Astrachaň při ústí obrovské řeky Volhy. Druhý nápor následoval nedlouho potom. Podél Volhy hnala se vlna smrti do nitra Ruska. Byla za necelý rok v Moskvě, brzo nato v Petrohradě – tehdy hlavním městě ruského carství, zasáhla Finsko a převalila se do Německa.

Jiný proud epidemie se valil přes Halič a Uhry do Horních Rakous a na Moravu. Do Prahy přinesl choleru jedinec, a to dne 29. listopadu 1831. Byl to jakýsi muž, jenž nesl nějaký vzkaz z Libice u Poděbrad. Nešťastník sám snad ani nevěděl, že v okolí Poděbrad se už vyskytly první případy epidemie. Zdánlivě zdravý vyšel z Libice – nemocný došel do Prahy a zde zemřel.

Jeden nemocný přišel 29. listopadu do Prahy – a do vánoc museli v Praze zřídit šest nouzových ‚špitálů‘, aby nemocní měli kde umírat. Neboť léčit je, to nebylo možné. Nikdo nevěděl, čím. Epidemie trvala do velikonoc 1832.“

První zaregistrovaná pandemie cholery v letech 1817 až 1823 vznikla v Indii (kde zahubila 600 000 až 3 miliony lidí) a zasáhla nejvýchodnější část Evropy; do zbytku starého kontinentu nemoc pronikla při druhé pandemii v letech 1826 až 1837. Během ní roku 1829 dosáhla Orenburku na jihozápadním Uralu, napřesrok postoupila dále do Ruska, v květnu 1831 se z něj přes Polsko převalila do východního Pruska, odtud jednak dále do Berlína a Hamburku (v celém Prusku si v letech 1831 až 1832 vyžádala 32 000 obětí), jednak do českých zemí. U nás se poprvé objevila v říjnu 1831 v oblasti Králík. Cholera při svém postupu některá místa jako by vynechávala, ale v zasažených místech (hlavně větších městech) onemocněl zhruba každý desátý člověk a každý dvacátý zemřel. V Čechách tehdy zahubila asi 25 000 lidí, stejně tolik na Moravě a v rakouském Slezsku (české země měly tehdy asi 5,5 milionu obyvatel).

Na jaře 1832 dosáhla cholera Velké Británie (Londýn 7 000 mrtvých), Francie (Paříž 18 400) a Nizozemska. Odtud ji koráby brzy rozvezly do Belgie, Norska, Švédska, do Španělska a do Portugalska a odtamtud na ostrov Madeiru a další ostrovy v Atlantském oceánu, a dále už koncem června 1832 do Severní Ameriky (nejvíce postihla New Orleans – přibližně 5 000 obětí) a z ní postupně na jih do Nikaraguy, kde v roce 1837 vyhasla. Itálii postihla až v roce 1835, z ní pak Tyroly, Bavorsko a roku 1836 – tentokrát z jihozápadu – opět Čechy.

Dílo panských travičů?

Německá zdravotnická příručka z roku 1830 průběh nemoci popisuje takto: „V podbřišku se střídají bolesti s pocity horka a nucení na stolici postupně narůstá při omezeném, nebo dokonce žádném močení. Žízeň se stává neuhasitelnou, nemocný téměř neurvale požaduje studenou vodu, aby se alespoň částečně zbavil nesnesitelného pocitu pálení v žaludku. Neklid se stupňuje do takové míry, že nemocní nejsou s to setrvat i jen okamžik ve stejné poloze. Ústa vysychají, jazyk je namodralý nebo bíle potažený, řeč zajíkavá. Brzy nato začínají prochládat končetiny. Nejprve v nich nemocný cítí bolest a záškuby, které přecházejí ve stále zesilující křeče, zejména prstů na rukou i na nohou a v lýtkách… Zarudlé, skelné, vytřeštěné oči zapadají do jamek, obkrouženy tmavým prstencem. Obličej se propadá a při rychle pokračujícím celkovém slábnutí a ochablosti vyjadřuje mimořádný smutek.“

Německý básník Heinrich Heine zažil vzplanutí cholerové epidemie v Paříži. O onom 10. dubnu 1832 pro noviny Augsburger Allgemeine Zeitung napsal: „Za příjemného a slunného počasí se Pařížané vesele hemžili na bulvárech. Mezi bujaře se bavícími zástupy lidí obojího pohlaví bylo možné spatřit dokonce i masky doslova se vysmívající v karikujících barvách a tvarech choleře a jiným nemocem. Večer byly reduty (taneční sály) plné jako obvykle; rozpustilý smích téměř překryl i tu nejhlučnější hudbu, lidi rozpalovalo šampaňské…

Když pak jeden z nejveselejších harlekýnů pocítil v nohách nesnesitelný chlad a sňal masku, tu celému světu k překvapení odhalil fialkově modrou tvář. Brzy bylo vidět, že to není žádný žert. Všechen smích ustal a několik vozů plných nemocných bylo vypraveno do Hôtel Dieu, ústřední pařížské nemocnice, kde, uloženi ve svých dobrodružných převlecích, mnozí rychle zesnuli… Byli pochováni tak rychle, že jim ani nestačili stáhnout jejich strakaté bláznovské šaty.“

Příčinu cholery tenkrát nikdo neznal a všechna opatření (asanace studní, kontumace domácích zvířat apod.) měla nulový účinek. Ba dá se říci až záporný; jak píše historička medicíny Ludmila Sinkulová, „v napětí mezi nevolným lidem a šlechtou se snadno uchytila myšlenka, že cholera je vynález vlády a vyšších stavů na hubení lidu, že studny, potraviny a nápoje jsou otráveny, léky že jsou jedem, panští lékaři a duchovní jsou traviči…“ Přitom právě mezi lékaři a duchovními si cholera vybírala zvláště krutou daň…

Buď jak buď, došlo to tak daleko, že 10. října 1831 vydává císař František II. nařízení, jímž ukončuje všechna dosavadní opatření, neboť, jak znělo oficiální vysvětlení, „posléze působila tato opatření nepříznivě na obchod a provoz i pilnost řemesel, podkopala blahobyt jednotlivců a odňala tisícům dosavadní výdělek.“

Od flanelu k vakcíně

O tom, že cholera si opravdu nevybírala, svědčí sáhodlouhý seznam jejích obětí z řad lidí vzdělaných, zámožných, urozených. Za všechny: 14. listopadu 1831 v Berlíně umírá proslulý filosof Georg Wilhelm Friedrich Hegel, ve Vratislavi dva dny nato válečný teoretik Carl von Clausewitz (tamtéž v téže době podlehla choleře manželka a obě dcerušky Jana Evangelisty Purkyně). Vídeň přichází 28. července 1832 o významného rakouského spisovatele a divadelníka Josefa Schreyvogela. V Paříži 13. května 1832 umírá tehdy až kultovně uctívaný přírodovědec Georges Cuvier, tři dny nato francouzský ministr vnitra Casimir Pierre Périer, 24. srpna téhož roku zase tehdy zcela neznámý, dnes o to slavnější zakladatel termodynamiky Nicolas Léonard Sadi Carnot a konečně 2. září astronom slovenského původu Franz Xaver von Zach.

Jak jsme již uvedli, účinný protilék tehdy neexistoval, a tak se lidé uchylovali k různým i roztodivným prostředkům; kupříkladu u Paracelsova hrobu v Salcburku se shromažďovali poutníci v naději, že je před cholerou ochrání magická síla kostí tohoto slavného lékaře. Heine v Paříži zase vzýval jiný zázrak: „Jsem až po krk zahalen ve flanelu, a cítím se tak proti choleře bezpečně chráněn.

Rovněž král nosí břišní pás vyrobený z nejkvalitnějšího flanelu.“ Zdá se, že relativně nejlépe z lékařů nakonec obstál první homeopat Samuel Hahnemann; ten už tehdy nemoc intuitivně připisoval mikroorganismům a zaváděl proti nim antiseptická opatření. Jako lék předepisoval nejčastěji kafr.

Do dnešní doby se světem převalilo celkem sedm nepochybných pandemií cholery, přičemž během páté (1883 až 1896) Robert Koch odhalil jejího původce, Max Pettenkofer na sobě provedl svůj slavný pokus s vypitím kultury choleroplodných zárodků a Waldemar Haffkine proti ní vyvinul první vakcínu. Ale o tom všem někdy jindy.

-------

František Houdek

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune