Před 150 lety zemřel Johannes Müller - spolutvůrce světové fyziologie

Johannes Müller se narodil 14. července 1801 v Koblenzu jako nejstarší z pěti dětí ševce. Zprvu šilhal po teologii, ale nakonec si zvolil medicínu: „Aspoň vím, s čím zacházím a komu sloužím.“

V osmnácti tedy vstoupil na univerzitu v Bonnu. Krátce nato lékařská fakulta vypsala cenu za vyřešení otázky, zda zárodek obklopený v děloze plodovou vodou a blánami dýchá. Müllerovi přátelé vzpomínali, jak v hospodě schválně vyvolal hádku s hostinským, aby mu mohli nepozorovaně ukrást březí kočku. Na ulicích prý pořádal hotové hony na březí feny, obětoval poslední krejcar, aby mohl vyšetřit ještě nenarozenou ovci. A právě při její vivisekci (ze sedmapadesáti doložených) poprvé spolehlivě prokázal v cévách pupečníků různé barvy typické pro okysličenou a odkysličenou krev. Cenu samozřejmě získal.

V roce 1822 obhájil doktorát a s pomocí svého protektora, ministerského rady Schulzeho, dostal stipendium v Berlíně, kde studoval i u anatoma Karla Asmunda Rudolphiho.

V té době i jako vojenský „jednoročák“ na strážnici studoval pavouky, pár si jich nakonec chytil, nechal je vyhladovět, aby mohl pozorovat jejich agonii. Sám se sebou provozoval různé experimenty: naučil se stříhat ušima, stahovat pupilu, klapat sluchovými kůstkami… a jednou během nástupu experimentálně zavrtal prst do hlavně flinty tak, že mu ho za všeobecného gaudia musel vyprostit plukovní chirurg.

V roce 1824 se v Bonnu stává soukromým docentem, v nástupní přednášce se takto zamýšlí nad vztahem pozorování – experiment: „Pozorování je prosté, vytrvalé, pilné, upřímné, bez předem vytvořených mínění; pokus je vyumělkovaný, netrpělivý, přičinlivý, odbočující, náruživě nejistý… Není nic těžšího než připravit platný fyziologický pokus…“

Dva roky nato vydává svoji první velkou práci O fantastických zrakových jevech. Inspirován pozorováním vlastních fantasmagorických světel těsně před usnutím nebo ve snu učinil tři závěry:

1. Smyslový orgán, podrážděný libovolným prostředkem (světlem, elektřinou, tlakem), odpovídá stále stejně zrakovým počitkem.

2. Smyslové orgány, podrážděné stejným prostředkem, odpovídají sobě vlastním způsobem.

3. Každý smyslový orgán je i bez vnějšího podráždění schopen svůj vlastní počitek vyvolat jako fantastický smyslový projev.

Za tuto práci získává profesuru.

V roce 1827 se oženil se svou dlouholetou láskou z Koblenze – a upadl do první krize. Nemá peníze na experimenty, nemá jak uživit svoji novomanželku Nanny, když si ale otevře lékařskou praxi, nervově se sesype. Pomohou přátelé, ale od té doby je vystaven občasným atakám hypochondrie.

Na vrcholu

„Považuji za svou povinnost doporučit Vaší Excelenci v nejhlubší úctě svoji osobu. Jsem mužem v plné pracovní síle a jsem si vědom toho, co mohu dokázat. Vaše volba rozhodne, jaký duch ovládne v příštích desítiletích berlínské vědecké ústavy…“ Toto po Rudolphiho smrti roku 1832 Müller napsal na ministerstvo kultu. A (opět se Schulzeho „tlačenkou“) uspěl.

V Berlíně rozvinul intenzivní a všestrannou badatelskou i pedagogickou činnost.

Kupříkladu po prozkoumání 400 nádorů prohlašuje, že to nejsou žádné tělu cizí hříčky přírody, nýbrž že se vyvíjejí podle normálních biologických zákonů, jen na špatném místě a v nesprávný čas.

Roku 1833 vydává první, 1840 druhý díl jedinečné Rukověti fysiologie člověka, v níž se snaží vše spojit v ucelený systém člověka: „Nemo psychologus, nisi physiologus (Nikdo nemůže být psychologem, není-li současně fyziologem).“

Když je hotov s člověkem, stává se z něho obecný biolog. Od roku 1840 pravidelně podniká cesty k evropským mořím. Tam za posměchu rybářů loví do svých sítí plankton. A také mj. konečně dokazuje Aristotelův názor, že žraloci rodí živá mláďata.

Müllerova metodika je přísně objektivní, předem nevěří ničemu, i když to medicína považuje za evangelium. Prosazuje do biologického výzkumu mikroskop, zavádí chemický rozbor krve.

Osobně je to vážný až zasmušilý muž, vnitřně rozpolcený mezi vitalismem, ve který věřil bytostně, a (takřka) mechanicismem, který nacházel ve své vědecké praxi. Až do smrti své Nanynce hraje serenády – na nástroj vyřezaný přesně podle lidského hrdla s hlasivkami.

K jeho žákům patřili spoluzakladatel buněčné teorie Theodor Schwann, zakladatel elektrofyziologie Émile Du Bois-Reymond, fyzik a fyziolog Hermann von Helmholtz (vynálezce oftalmoskopu, spoluobjevitel zákona zachování energie), fyziolog Karl Ludwig (vynálezce prvního přístroje na měření tlaku krve), patolog Rudolf Virchow (hlavní průkopník buněčné teorie), histolog Rudolf Henle (předchůdce moderní bakteriologie, učitel Roberta Kocha), darwinistický evolucionista Ernst Haeckel, neurofyziolog Emil Brücke (učitel Freudův).

Ve čtyřiapadesáti v Norsku taktak přežije ztroskotání své lodi, mladý kolega se utopil. Objevují se zdravotní potíže (arytmie aj.); musí užívat opium, přestat přednášek, zmírnit práci.

28. dubna 1858 doma v Berlíně, ráno po probuzení nečekaně umírá. Pitvu si předem zakázal.

Müller a Purkyně

Prusko mělo v 1. polovině 19. století tři univerzity: ve Vratislavi (založena kolem roku 1800, reorganizována 1811), v Berlíně (1810) a v Bonnu (1818).

Purkyně ve Vratislavi působil v letech 1823 až 1850. Profesuru dostal proti vůli tamějšího profesorského sboru, rozhodnutím pruského ministra kultu von Altensteina, po doporučeních profesora Rudolphiho (svého pozdějšího tchána) a ministerského rady Schulzeho.

I v Berlíně po zemřelém Rudolphim ministr Altenstein instaloval nového profesora díky radovi Schulzemu, přičemž Müllerovi bylo teprve dvaatřicet let.

Jak oba výtečníky tehdejší fyziologie srovnává literatura?

Josef Vinař nazývá Müllera „plodným fysiologickým spisovatelem“. Purkyně často svůj objev ani písemně nepublikoval, jen o něm někde zapřednášel, a to dokonce jen z hlavy s pomocí pracovních poznámek (!), zato byl originálnější a všestrannější i v humanitních oblastech.

Otakar Matoušek: „Müller neměl Purkyněho geniality, ale předstihl ho systematičností.“

Americký historik medicíny Henry Sigerist: Müller „neučinil fundamentálních objevů, ale vše, čeho se chopil, bylo od něho prohloubeno.“

Jeho krajan Sherwin B. Nuland: „Existuje-li muž, jehož žáky lze spojovat se všemi velkými úspěchy dosaženými v medicíně v prostoru střední Evropy 19. století, pak je to bezpochyby Johannes Müller.“

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2008, strana B8

Zdroj: