Před 110 lety se narodil Josef Švejcar - Ochránce nejmenších
Narodil se 20. května 1897 v Praze na Letné, jeho otec byl rodinným lékařem řady uměleckých rodin (například Antonína Slavíčka). Mladý Josef se učil malovat, jako gymnazista nevynechal žádnou významnější výstavu. Po maturitě v roce 1915 mluvil osmi jazyky a s jejich pomocí se chystal poznávat svět výtvarného umění. Jenže zasáhl osud v podobě bolení zubů. Otec ho poslal k renomovanému zubaři Janu Jesenskému, známému profesoru lékařské fakulty. V jeho ordinaci se pak odehrál následující dialog.
„Tys právě maturoval, viď? Už jsi zapsanej na nějakou univerzitu?“ „Jo, na kunsthistorii.“ „Neblbni, co s tím chceš dělat?“ „Půjdu do muzea.“ „A co z toho kdo bude mít? Koukej se odhlásit a jdi na medicínu! Budeš tam s mojí dcerou Milenou.“ Odporujte člověku, který se vám právě rýpe v puse! S bohémkou Milenou Jesenskou si bytostně seriózní Josef do oka příliš nepadl, zato s medicínou ano. Na počátku studií byl zcela okouzlen vynikajícím fyziologem Edwardem Babákem a jím studovanou havětí. Pakobylky si dokonce nosil domů (nechtěně, v záhybech oděvu). Jako medik praktikoval v Českém Brodě – jeho vůbec první léčebný výkon tam spočíval ve vyoperování žebra pacientovi pozvracenému z éterové narkózy.
na krásném modrém Dunaji
Na jaře 1919 se MUC. Švejcar na výzvu přihlásil do zdravotní služby vojsk, která tehdy obsazovala Slovensko. Když si tímto způsobem odkroutil vojenskou prezenční službu, pokračoval ve studiích na lékařské fakultě právě zřízené Komenského univerzity v Bratislavě. Jelikož ho otec odmítl podporovat (chtěl ho tak přimět k návratu do Prahy), začal se Josef zajímat o nějaký příjem. Český rektor univerzity Kristián Hynek ho poslal na dětskou kliniku. Profesor Jiří Brdlík – rovněž Čech – ji právě převzal od Maďarů a ve vzniklém vakuu bylo práce nad hlavu.
Na Slovensku tehdy péče o kojence prakticky neexistovala, neprospívaly jim ani horší hygienické poměry. Josef dřel jako kůň; studoval, sloužil, jistou dobu dělal z nutnosti i zdravotní sestru. Promoci v květnu 1921 otec ignoroval a zakázal účast i matce. „Mezi četným přibuzenstvem mých jihomoravských spolužáků působila moje osamocenost groteskním dojmem,“ vyjádřil Josef své pocity. V roce 1922 se pětadvacetiletý doktor Švejcar stává asistentem na bratislavské dětské klinice. Napřesrok se žení s Bělou Helbichovou, rovněž dcerou lékaře. Chodil s ní od svých patnácti let. Tato zřejmě mimořádná žena rozhodující měrou formovala Švejcarovo dnes už proslulé pochopení pro ženy a matky. „Postavení mnoha našich maminek je nelidské,“ zdůrazňoval při každé příležitosti. „Místo toho, aby byly královnami, jsou z nich služky!“ Paní Běla zemřela roku 1977 na rakovinu, před smrtí svého muže krok po kroku naučila žít samotného.
Věda pro hladová bříška
Hlavním postrachem novorozenců byl v tehdejších dobách průjem, zhusta smrtelný. I při dodržování veškeré možné hygieny postihoval ty děti, které matky z různých příčin nemohly kojit. Důvod byl jasný – kravské mléko. Doktor Švejcar tedy začal hledat nejvhodnější náhradní kojeneckou výživu. V důvtipně uspořádaném pokusu odebíral z patiček dětí trochu krve vždycky 20, 40 a 100 minut po dopití a pomocí nové americké metody, kterou si vyhledal v literatuře a pro kterou si v zahraničí sehnal chemikálie, určoval koncentraci aminokyselin (vzniknuvších v těle strávením mléka). Hlavním výsledkem pak bylo zjištění, že bílkovina sušeného kravského mléka je výrazně stravitelnější než mléka čerstvého. Už tento poznatek zachránil tisíce dětských životů.
Po habilitaci v roce 1930 přešel docent Švejcar spolu s profesorem Brdlíkem do Prahy vybudovat 1. dětskou kliniku lékařské fakulty UK. Po válce se pak jako řádný profesor stal na jedenadvacet let jejím přednostou a učinil z ní přední evropské pracoviště. Poté ještě vedl pediatrickou katedru Ústavu pro doškolování lékařů. Za svého života Josef Švejcar vybudoval šest dětských klinik, ústav pro léčbu dětské tuberkulózy, několik dětských ozdravoven, moderní pavilon pro kojence v Bratislavě. Významně přispěl k založení fakulty dětského lékařství UK (dnes 2. lékařská fakulta). První přivezl do Československa vakcínu proti tuberkulóze, první provedl transfuzi krve dítěti u nás. Spolu s Jiřím Brdlíkem napsal roku 1928 první českou pediatrickou knihu (učebnici Stručná therapie nemocí dětských). Jeho průběžně aktualizovaná příručka Péče o dítě vyšla od roku 1945 bezpočtukrát a stala se na dlouhá desetiletí biblí všech lékařů a sester v oboru.
Kojení dává i cit a imunitu
Nejvíce se ale u veřejnosti zapsal tím, že napřed u nás počátkem 50. let zavedl umělou výživu, aby o čtvrt století později začal propagovat kojení. „Byl to vývoj diktovaný momentálními potřebami a modifikovaný přibývajícími poznatky,“ vysvětloval profesor Švejcar mnohem později. „Kojení jsem propagoval vždycky, jenže po válce byla spousta žen podvyživených, přesto chtěla i děti, i pracovat. Mateřská dovolená byla jen tři měsíce. Takové matky pak děti brzy odstavovaly nebo neměly mléko vůbec a nahrazovaly je kravským. Výsledkem byly průjmy, infekce, tuberkulóza… Bylo třeba zavést vyhovující a bezpečnou umělou výživu. Proto jsem odmítl nabídku od Američanů a zůstal doma. Proto jsem vyvinul výživu sušeným mlékem včetně přesného dávkování. Osvědčila se, dokonce tak, že ji začaly používat i matky, které kojit mohly.“ Dodejme, že ideu umělé výživy jako rovnocenné náhrady kojení tehdy podporoval i režim, který potřeboval lidi na „budování socialismu“.
„S vývojem zejména imunologie,“ pokračuje profesor Švejcar, „jsme se ale pořád víc utvrzovali v poznání, že mateřské mléko je naprosto nenahraditelné, poněvadž obsahuje matčiny specifické protilátky. Dítě kojené matkou – třeba jen jednou denně – je chráněno proti každé infekci. Já to tušil už v padesátých letech, kdy jsme toho o imunitě moc nevěděli, a založil jsem na své dětské klinice první imunologické a alergologické oddělení u nás. Dnes, kdy je organismus dítěte extrémně zatěžován znečištěným životním prostředím, nabývá kojení doslova celoživotní důležitosti. A nejen z výživového, ale i z citového hlediska.“
Svého času nejstarší pediatr světa
Do penze odešel v devětasedmdesáti, ale stále udržoval kontakt s oborem, přednášel, konzultoval, bořil zavedená tabu (mezi prvními u nás propagoval porod v přítomnosti otce a rooming in). Po pádu železné opony ještě ve čtyřiadevadesáti letech sám přijel autem za synem, žijícím ve Frankfurtu nad Mohanem (dcera mu zemřela už v roce 1979).
Čas se však zastavit nedá… 12. listopadu 1996 se pan profesor nechal na vlastní přání hospitalizovat na motolské neurologii – to když přestal být schopen vlastní silou vstát z postele (patřil mimochodem k prvním u nás, jimž byly diagnostikovány následky boreliózy). Zemřel 30. ledna 1997 na zánět plic. Do stých narozenin mu scházely necelé čtyři měsíce.
Zdroj: