Praktické dopady práva na lékařskou praxi

Velký zájem na 52. diabetologických dnech vzbudila přednáška JUDr. Ing. Lukáše Prudila, Ph.D., z AK Prudil a spol.

JUDr. Prudil ve své přednášce upozornil na důležité paragrafy zákona o zdravotních službách a nového občanského zákoníku, které se nejčastěji stávají předmětem soudních sporů mezi lékaři a jejich pacienty.

Postup lege artis znamená podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, povinnost „poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni, kterou se rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti“. Vzhledem k horšící se personální situaci v některých oborech se může stát, že lékař ví, jak by měl postupovat, ale protože má na starosti mnoho pacientů, péči o všechny nezvládne. V případě, že pacient nebo jeho blízcí podávají trestní oznámení na postup non lege artis, lze se vyvinit tím, že situace na pracovišti, konkrétní podmínky a objektivní možnosti nedovolovaly dodržení postupu lege artis. Je však třeba počítat s tím, že bude třeba prokázat, čemu se lékař v té době věnoval.

K dohodě s pacientem o jiném postupu než lege artis dochází podle zkušeností advokátní kanceláře nejčastěji ve dvou případech. V prvním se jedná o zákroky, které si pacient hradí sám, například v plastické chirurgii či stomatologii. Lékař může být přemluven pacientem k postupu non lege artis, aby pacienta zákrok vyšel levněji. Druhou skupinu tvoří případy, kde lékař pečuje o známou či sobě blízkou osobu, se kterou se domluví na nestandardním postupu, který je ve svých důsledcích non lege artis. Podle nového občanského zákoníku poskytovatel zdravotních služeb odpovídá za to, že splní své povinnosti s péčí řádného odborníka, a k ujednáním, která to vylučují nebo omezují, se nepřihlíží. To znamená, že i písemně sjednaná dohoda o postupu non lege artis se při soudním sporu obrátí proti lékaři. Postup non lege artis je třeba odlišit od situace, kdy pacient na základě tzv. negativního reversu zdravotní péči odmítne. Odmítnutí zdravotní péče pacientem je lékař povinen akceptovat.

České soudy v poslední době stále méně uznávají argument, že i kdyby lékař postupoval lege artis, byl by dopad na zdravotní stav pacienta stejný, což ale neznamená, že v případě, kdy není postup lege artis možný, lékař na výkon svého povolání rezignuje. Podle Nejvyššího soudu České republiky je „příčinou újmy na zdraví nebo smrti pacienta jednání lékaře při poskytování zdravotní péče za předpokladu, že lékař v dané situaci nevyužil všech prostředků, jimiž reálně disponoval či disponovat mohl, k tomu, aby v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy zvrátil průběh chorobných změn v organismu pacienta a tím zachoval či obnovil jeho zdraví nebo odvrátil hrozící smrt. V takovém případě lékař ponechává volnou cestu kauzálnímu průběhu těch biologických jevů, které ohrožují zdraví nebo dokonce život pacienta a poslání lékaře při poskytování zdravotní péče zůstává nenaplněno“. Klíčovou roli v případě soudního projednávání hrají odborné znalecké posudky. V medicínských sporech často platí jednoduchá právnická formule „posudek rovná se rozsudek“, zejména tehdy, pokud znalec uvede, že nebylo postupováno lege artis.

Stále častěji dochází k tomu, že se v privátní sféře uzavírají dohody mezi zdravotnickým zařízením a pacienty. Nový občanský zákoník na to pamatuje, a to tak, že se „nepřihlíží k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje povinnost k náhradě újmy způsobené člověku na jeho přirozených právech, anebo způsobené úmyslně nebo z hrubé nedbalosti; nepřihlíží se ani k ujednání, které předem vylučuje nebo omezuje právo slabší strany na náhradu jakékoli újmy. V těchto případech se práva na náhradu nelze ani platně vzdát“. To znamená, že každá písemná dohoda s pacientem vylučující odpovědnost za škodu způsobenou zdravotnickým zařízením bude považována za neplatnou.

Zákon sleduje, zda byla, či nebyla dodržena prevenční povinnost vzniku škody, a velmi pozitivně hodnotí situace, kde je projevena snaha o napravení již vzniklé chyby. Vždy je namístě učinit kroky minimalizující riziko vzniku škody.

Nový občanský zákoník přihlíží k tomu, do jaké míry se na vzniku škody podílel sám pacient. Při posuzování škody se může ukázat, že si pacient poškození zdraví způsobil také svým nezodpovědným jednáním, přístupem k léčbě a doporučením lékaře. Na lékaře v tomto případě nemůže být přenesena veškerá odpovědnost za vzniklou škodu a měla být posouzena i spoluúčast pacienta.

Novým typem odpovědnostní škody, který se objevil v občanském zákoníku, je škoda způsobená informací nebo radou. „Kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo jinak vystupuje jako odborník, nahradí škodu, způsobí‑li ji neúplnou nebo nesprávnou informací nebo škodlivou radou danou za odměnu v záležitosti svého vědění nebo dovednosti. Jinak se hradí jen škoda, kterou někdo informací nebo radou způsobil vědomě.“ V tomto paragrafu se skrývají hned dvě úskalí. Tím prvním je nesprávná informace. Informace, kterou zdravotník poskytuje, může být poskytnuta v přesvědčení, že je správná, ale teprve později se může ukázat, že v dané chvíli správná nebyla. Míra zavinění v tomto případě nemusí být žádná, protože poskytnutí informace se odvíjelo od konkrétní situace. Sporná je také škoda za poskytnutí informace neúplné, protože poskytnutí naprosto vyčerpávající informace pacientovi je téměř nemožné. Pokud však bude pacient požadovat náhradu škodu za poskytnutí neúplné informace, je na něm, aby prokázal, že by v případě znalosti úplné informace postupoval jiným způsobem.

V každém případě je důležité znát podmínky pojistné smlouvy, zejména situace, na které se pojištění nevztahuje. Kauzy týkající se poskytovatelů zdravotních služeb jsou v současné době charakteristické značnou výší požadovaného odškodného. Mít dobrou pojistku je tedy zcela namístě.

Zdroj: