Pracovali jsme s rezervou, zvládli bychom i další zraněné
Pokud byste měl srovnat obě neštěstí, v čem se z vašeho pohledu lišila?
Na pročet zraněných byly pro nás obě hromadné nehody podobné, v obou případech jsme ošetřili více než dvacet pacientů. Ke srážce tramvají došlo sice nedaleko nemocnice, zranění se k nám ale dostávali postupně, protože na místě byly obtížné podmínky pro vyprošťování. I když jsme takové situaci dosud nečelili, traumatologický plán jsme naostro aktivizovali poprvé a navíc k neštěstí došlo v podvečerních hodinách - tedy v době ústavní pohotovostní služby – zvládli jsme to dobře, nikde se nestala žádná chyba, nic jsme nezanedbali. Při vlakovém neštěstí ve Studénce bylo mnoho těžce zraněných a záchranná služba je přivážela v rychlém sledu. Byli jsme ale po zkušenosti z dubna připraveni a měli jsme výhodu v tom, že k nehodě došlo ve všední den v běžné pracovní době.
Bylo při ošetřování zraněných z vlakového neštěstí vidět, že se tým s takovým zásahem setkává již podruhé?
Určitě ano. Posun pacientů jednotlivými pracovišti byl skutečně rychlý a plynulý. Dá se říci, že jsme pracovali s rezervou – v případě potřeby bychom zvládli postarat se i o další zraněné. Také komunikace se zdravotnickou záchrannou službou byla lepší. Při prvním neštěstí jsme měli s místem zásahu přímé spojení až ke konci akce, při druhém hned od začátku. Měli jsme lepší přehled o situaci, a to pro nás bylo nesmírně důležité.
V čem se váš postup při druhé nehodě změnil?
Po tramvajovém neštěstí byli zranění hospitalizováni na tom oddělení, které by jejich úraz ošetřovalo za normálních okolností. Při tak masivním náporu pacientů existuje ale vždy reálné nebezpečí, že něco přehlédneme a později nezareagujeme dostatečně rychle například na rozvoj vnitřního krvácení. Zraněné ze Studénky jsme se proto rozhodli hospitalizovat centrálně na jednom oddělení. Během dvaceti minut jsme uvolnili celou jednu ošetřovací jednotku Traumatologického centra a tyto nemocné jsme sem soustředili, samozřejmě kromě těch, kteří potřebovali intenzivní nebo resuscitační péči. Toto opatření se nám skutečně osvědčilo. Druhou změnou traumatologického plánu bylo to, že každý těžce zraněný pacient, který vyžadoval operační léčbu, dostal svého traumatologa a anesteziologa už na urgentním příjmu. Ti s ním absolvovali nejnutnější vyšetření a přejeli s ním na operační sál. Naše kapacity na takový postup jsou dostatečné a pacienti z toho profitují – pokud je první kontakt operatéra s pacientem až na sále, je to pozdě. Z našich zkušeností vyplývá, že u každého těžce zraněného je v první fázi na urgentním příjmu zapotřebí šest až osm zdravotníků. Je to vedoucí traumatolog – zkušený lékař, který tento minitým řídí, další traumatolog, anesteziolog, anesteziologická a traumatologická sestra, k nim se podle potřeby s ohledem na závažnost stavu pacienta přidávají konziliáři dalších odborností – v první fázi především neurologie a radiologie.
V médiích se objevily výzvy pro dárce krve. Měli jste dostatek krevních přípravků?
V tomto směru jsme žádný problém neměli. Pro naše pacienty bylo krve a krevních derivátů dost. Krevní centrum FN Ostrava má ale širší působnost, zásobuje i jiné nemocnice. Tam by eventuálně mohlo dojít například k omezení plánovaných operací. Proto bylo žádoucí, aby dárci na transfuzní stanici přišli, k žádné krizi ale nedošlo.
Jak jste zvládli nápor příbuzných a novinářů?
I zde byli zkušenosti, které jsme získali po srážce tramvají, cenné. Příbuzní mají na informace o svých blízkých právo. Vytvářeli jsme proto on-line seznam ošetřených a přijatých pacientů a předávali jej na dispečink zdravotnické záchranné služby, který ve spolupráci s policií rychle připravil seznamy definitivní. Velmi nám také pomohli psychologové hasičského sboru, kteří pracovali s příbuznými hospitalizovaných pacientů. Podle mého názoru musí být krizová psychologická intervence pevnou součástí traumatologických plánů a podceňovat ji je jednoznačně chyba. Kontakt s médii zajišťoval od začátku akce tiskový mluvčí nemocnice. Svou práci odvedl velmi dobře, takže dokud zdravotníci měli práci, s novináři nekomunikovali. Po zvládnutí situace jsme v nočních hodinách prostřednictvím českých a polských médií informovali veřejnost. Menší problémy nastaly až druhý den, kdy nemocnici doslova oblehly televizní štáby, částečně blokovaly vstup a snažily se proniknout na pracoviště akutní péče. I to se nám ale podařilo zvládnout. Komunikaci s médii rozhodně nepodceňuji. Můžete pracovat sebelépe, ale špatná mediální prezentace může výsledek vašeho snažení snížit.
Mnoho specialistů na urgentní medicínu podobný křest ohněm nezažije. Taková zkušenost určitě zvýšila vaši vnímavost k tomu, co všechno se může stát. Čeho se nyní obáváte?
Například teroristického útoku, po kterém bychom museli ošetřit a hospitalizovat desítky pacientů se selhávajícím respiračním systémem. Pro takovou situaci žádná nemocnice nemá dostatek ventilátorů.Snažíme se této hrozbě čelit. Úsek krizového managementu má za úkol navázat spolupráci s armádou a zajistit pro tento katastrofický scénář zapůjčení ručních křísicích přístrojů, které mohou v první fázi nahradit sofistikovanou ventilační podporu. V této souvislosti počítáme i s pomocí vyškolených dobrovolníků.
Zdroj: