Práce sestry se nemění, základ je pořád stejný

V pražském karlínském divadle proběhlo 17. března vyhlášení soutěže Sestra roku. Ocenění za celoživotní dílo v ošetřovatelství si odnesla Dana Pilátová. Tato sestra padesát let svého profesionálního života věnovala interně Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde ještě stále slouží v třísměnném provozu – v současnosti na centrálním interním příjmu.

Jak jste si ten slavnostní večer, při kterém byly vyhlašovány výsledky soutěže Sestra roku, užila?

Na jednu stranu to byla radost, ale také stres. Já na to nejsem, nejsem zvyklá na kamery. Lituji celebrity, ony z toho žijí, já ne.

Když se podíváte o více než půl století dozadu, chtěla byste znovu být sestrou?

Ano, určitě ano, tohoto rozhodnutí nelituji. Je to nádherné povolání. Ale já ani tenkrát neměla nějaké naivní představy. Moje o dvanáct let starší sestra byla dětskou sestrou. Věděla jsem, co ta práce obnáší. A na zdravotnickou školu v Klatovech vzpomínám jenom v dobrém, i když to byla vojna.

Práce vás evidentně pořád baví – čím to, že jste tak dlouho imunní vůči syndromu vyhoření?

Vlastně se řídím tím, co nám hned na začátku říkal profesor Syllaba: „Nic z domova mi nebudete nosit do zaměstnání a problémy ze zaměstnání si nenoste domů.“ Jakmile překročím práh kliniky směrem dovnitř, nechávám za sebou všechny osobní starosti a jsem tu pro pacienty. A naopak, když těmito dveřmi jdu ven, netrápím se už tím, co se stalo v práci.

A opravdu se vám daří jít domů s čistou hlavou?

Daří. Když jsem se vdala, měl manžel dvě děti, spolu jsme měli dvě další, takže mám čtyři děti, pět vnoučat a čtyři pravnoučata. Ráda přepnu na úplně jiný program – program babičky. Jsem také manželka – můj muž je vážně nemocný, má ejekční frakci dvacet procent. Dá se říci, že žiju vedle načasované miny, a už dlouho, jedenáct let. A také mám své koníčky – a to vlastně doslova. Moje dcera celý svůj život věnovala jezdectví, má své koně. Vnučka také jezdí, v padesáti letech jsem s tím začala také. Když jsem v sedle, je opravdu snadné zapomenout na nemocnici.

Jak se práce sestry za těch padesát let změnila?

Možná vás zklamu, ale to hlavní je pořád stejné. Pořád tu jsme proto, aby někdo pacienta nakrmil, umyl, dal mu léky, nasměrovat ho na to správné vyšetření. Neúměrně ale přibylo administrativy, to je určitě horší – nějaká dokumentace je samozřejmě nutná a byla vždycky, ale nyní v řadě papírů nevidím smysl. Bohužel se také změnilo, jak veřejnost vnímá sestru – a na tom asi mají podíl nekonečné seriály z nemocničního prostředí. Nevím, kdo jim dělá odborné poradce, ale intenzita osobních vztahů mezi lékaři a sestrami opravdu neodpovídá realitě. V reálném životě kolegové a kolegyně něco takového vůbec nestíhají. Pacienti, jejichž stav není akutní, někdy musejí čekat. Pod dojmem televize si myslí, kdovíco se za dveřmi ordinace neděje. Sestra s lékařem se tam přitom starají o člověka, kterého prostě nešlo ošetřit za deset minut.

Změnili se lékaři?

Také bych řekla, že ne. Pořád je to o vlastnostech toho konkrétního člověka. Setkala jsem s mnoha výbornými lékaři, se kterými byla radost pracovat. Samozřejmě jsem také občas potkala takové, jejichž sebevědomí bylo o hodně vyšší než jejich kvality. Tak jsem párkrát narazila. Jsem ze Šumavy a maminka mi vždycky říkala: „Ty máš šumavskou palici.“ Nyní je mi ale často mladších lékařů líto. Na ambulanci by měl vždy sloužit alespoň jeden plně atestovaný doktor. Když je tam sám lékař bez atestace, jsou jeho možnosti omezené a někdy se dostává do těžko řešitelných situací – a to i když dělá všechno správně.

Sester nebylo nikdy dost. Je jich nyní u vás dostatek?

U nás na příjmu by možná ještě jedna, dvě mohly přibýt, ale dá se říci, že stíháme. Na odděleních už však začíná být situace kritická, sestry jsou přetížené. Když se ale uzavřou lůžka, okamžitě to poznáme tady u nás, na příjmové ambulanci. Věk se prodlužuje, polymorbidních pacientů přibývá a někdy opravdu nevíme, kam je uložit. A dost často jsou to hodně složité příběhy. Třeba nedávno jsme přijímali paní, která ležela doma tři dny na zemi, než sousedi zaznamenali, že volá o pomoc. Žila sama už dlouho, byla celkově v žalostném stavu, nehty měla přerostlé tak, že žádné nůžky na to nestačily. Já vlastně lidi nelituji, já se jim snažím pomoci a nemyslím, že potřebují, abych nad nimi plakala – ale někdy si skutečně říkám, jak to mohlo dojít tak daleko. Selhávají tady praktičtí lékaři. Když takového pacienta rok nevidí, nebude to tím, že nic nepotřebuje – měli by se aktivně zajímat o to, co s ním je. A to nemluvím o tom, jak těžké je zajistit nějakou skutečnou pomoc pro pacienta, co žije v terénu – schválně neříkám bezdomovec.

V současné době se hodně hovoří o vzdělávání sester. Jaký je váš názor na to, jakou studijní cestou by sestra měla projít?

Podle mě by mělo platit: Udělám čtyřletou zdravotní školu a jsem sestra. To, že z těchto škol vycházejí asistenti, je nešťastné. Základem pro získání kvalifikace sestry by měla být maturita. Chce‑li se sestra dále vzdělávat pro různé specializace, je to jistě dobře. Nemůžeme se divit, že nám při současném nastavení studia sestry chybějí. Je pochopitelné, že mnoho bakalářek pokračuje v magisterském programu, aniž by vstoupily do praxe, a od lůžka se vlastně vzdalují.

Kvalita středních škol ale klesla všeobecně, těžko budou produkovat stejně kvalitní absolventy jako dříve…

To je ale tou výukou, bavme se tedy o tom, jak tyto školy zlepšit. Věřím tomu, že je dostatek děvčat, která by na takové škole mohla najít celoživotní nasměrování, tak jako já.

Zdroj: Medical Tribune