Pozor na deliria u seniorů
Prevalence delirantních stavů se podle různých studií běžně pohybuje mezi 11 až 42 procenty. Mnoho případů však zůstává nerozpoznáno, protože je obtížné odlišit delirium od demence. Přitom důvěryhodné prospektivní studie podle autorů článku Johna Younga z britské University of Leeds and Bradford Teaching Hospitals a Sharon K. Inouyeové z Beth Israel Deaconess and Harvard v americkém Bostonu hovoří o dvojnásobně vyšší mortalitě v souvislosti s rozvojem delirantních stavů, o horších výsledcích v restauraci fyzických a kognitivních funkcí i delším pobytu v ústavní péči. Symptomy deliria persistují u třetiny všech nemocných, kteří v důsledku toho mají horší prognózu.
Rizikové faktory pro vznik deliria zahrnují věk nad 65 let, přítomnost demence, hospitalizaci kvůli infekčnímu onemocnění, dehydrataci, těžší zrakovou i sluchovou vadu, renální insuficienci nebo malnutrici.
Vinu nesou mnohé léky
„Delirantní stavy mohou být také vyprovokovány intoxikací léky. Mnoho medikací je spojeno s psychoaktivními nežádoucími účinky,“ upozornila Sharon Inouyeová. Podle ní by každý praktický lékař měl u staršího pacienta při preskripci zvážit nežádoucí účinky uvažovaných přípravků například i u tak běžně užívaných léků, jako jsou betablokátory, H2 blokátory podávané k prevenci žaludečního vředu či antihistaminika, neboť tato farmaka mohou u starších osob vyvolat stavy zmatenosti. Obzvláště léky preskribované při poruchách spánku jsou u seniorů spojeny s vysokou mírou výskytu deliria. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat benzodiazepinům, opioidním analgetikům a lékům s anticholinergními účinky. „Kdykoli je to možné, mělo by se u pacientů s rizikem vzniku deliria od podávání těchto medikamentů upustit,“ uvedl John Young. Podle autorů práce je nejefektivnější strategií prevence delirantních stavů identifikace a modifikace rizikových faktorů u konkrétního pacienta. Poukázali přitom na „Hospital elder Life Program“ jako na model prevence deliria v ústavní péči. Tento program, vyvinutý v Yale University, zdůrazňuje v prevenci konfuze zaměření na základní pacientovy potřeby, například na kompenzaci špatného zraku a sluchu, udržování dobré hydratace a zajištění komplexní výživy. Důležitá je také adekvátní urinace a defekace, včasná mobilita a pečlivý monitoring medikace včetně nefarmakologického přístupu k úzkostným stavům a spánkovým poruchám.
Fyzické restrikce raději ne
Autoři také míní, že u nemocných s hyperaktivním deliriem vyznačujícím se neklidem, zmatenými pochůzkami a někdy i verbální nebo fyzickou agresivitou je třeba vyhnout se restrikcím fyzické aktivity, neboť mohou vést k exacerbaci agitace až ke zranění pacienta. Vhodnější je podle nich farmakologický zásah. Přitom existuje jen málo průkazných informací o prospěšnosti terapie deliria psychotropními látkami, s výjimkou nízkých dávek haloperidolu. „Atypickým antipsychotikům, jako je risperidon – Risperdal a olanzapin – Zyprexa, bychom se však měli u pacientů s demencí komplikovanou deliriem vyhnout, protože některé práce naznačují, že zvyšují riziko iktu,“ připomněl J. Young. „Zdravotnická zařízení i lékaři první linie bohužel stále rizika vzniku delirantních stavů u svých pacientů podceňují. Jen málo států vypracovalo příslušná doporučení a problematika delirantních stavů není řešena úměrně významu těchto poruch. Přitom tyto stavy významně přispívají k morbiditě a mortalitě pacientů a mají i své nezanedbatelné ekonomické důsledky – odhaduje se, že u každého pacienta stojí dalších 2 500 dolarů ročně navíc,“ dodali autoři. Diagnostika deliria spočívá v klinických zkušenostech lékaře. Žádný diagnostický test neexistuje – to také částečně vysvětluje, proč u více než poloviny pacientů není delirantní stav diagnostikován. Přitom nerozpoznané delirium například na odděleních imtenzívní péče je spojeno se sedmkrát vyšším rizikem mortality. V diagnóze deliria však mohou napomoci rutinní kognitivní testy.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2007, strana A1
Zdroj: