Pozitivní geriatrické náměty
První takovou událostí byla v září 2006 bruselská konference o pojetí tzv. dlouhodobé péče The Cross atlantic Exchange to advance Long-term Care (www.aarp.org/ ltcbrussels). Politická podpora konference (ze strany amerických senátorů a kongresmanů i vlivných politiků Evropské unie) signalizovala vážnost, jaké se tématu dostává. Není divu, vždyť jde o globální fenomén stárnutí populace, o miliony současných i budoucích seniorů a o miliardy dolarů. Měli bychom urychleně vzít na vědomí, že hospodářsky vyspělé země zřejmě nalezly vyhovující koncept, který začaly zavádět do praxe. Dlouhodobá péče (long‑term care, LTC) se týká služeb pro občany (bez ohledu na věk, ale s převahou seniorů) s funkčně významným chronickým zdravotním postižením (disabilitou), s ohroženou či ztracenou soběstačností. Koncept je jednoznačně zdravotně sociální a klade důraz na komplexnost, kontinuitu a koordinaci služeb s jejich pečlivou evaluací, s prolomením komplikujících bariér a s těžištěm na komunitní (terénní) úrovni. LTC zahrnuje i prevenci disability (ztráty soběstačnosti) a péči paliativní. Zhruba 40 stránek podkladového materiálu s řadou literárních odkazů nesporně stojí za popularizaci v českém prostředí. Tím spíše, že transatlantické pojetí vyspělého světa je v rozporu se stávajícím českým konceptem „následné péče“ proložené resortními i jinými kompetenčními bariérami, neznajícím komunitní služby a kořeněným neujasněnou a zneužívanou „demedicinací“ péče. Na rozdíl od jiných delegací jsme v Bruselu měli jen zástupce ministerstva práce a sociálních věcí. Jako by nešlo také o léčebny, domácí péči, rehabilitaci, gerontopsychiatrii, geriatrii a další medicínské záležitosti.
Konferenci v USA podporoval prezident
Druhou událostí byla Konference o stárnutí v Bílém domě (White House Conference on ageing, WHCOa) v USa. Konala se již v prosinci 2005, ale její závěry byly dopracovány a uvolněny ke zveřejnění (na www.whcoa.gov) až v červnu 2006. Měli bychom se poučit, neboť jde o zajímavý tradiční celospolečenský proces, jehož je vlastní konference za účasti prezidenta jen kulminačním momentem. Vše začíná na místní úrovni, v regionech a jednotlivých státech, kde se na shromážděních formulují a diskutují problémy a stanoviska a také volí delegáti na vlastní vrcholnou konferenci. Té se tak účastní volení senioři, zástupci regionálních institucí i dobrovolnických organizací. Výsledkem je prestiž i šíře názorů předkládaných politické a ekonomické reprezentaci – představitelům exekutivy, personifikované prezidentem, kongresu i senátu. V rozsáhlé dokumentaci jsou archivovány jednotlivé příspěvky a finální výstupy se rychle realizují. Konference se konají jednou za příslušné desetiletí a určují tak seniorskou politiku ve střednědobém horizontu. První národní konference se v reakci na demografické změny sešla v roce 1950 za aktivního podílu prezidenta H. Trumana. V roce 1958 byl přijat zákon o konání konferencí v jejich dnešní podobě, který podepsal prezident D. Eisenhover. Následovala setkání v letech 1961, 1971, 1981, 1995 a nyní 2005. Pokud jde o aktuální závěry, na druhém místě mezi prioritami figuruje rozvoj koordinované komplexní strategie dlouhodobé péče se zvláštním důrazem na inovativní projekty neústavních služeb. K vysokým prioritám patří i geriatrické vzdělávání všech zdravotnických profesí, zajištění dostatečného počtu kvalifikovaných geriatrů, podpora pohyblivosti seniorů či rozvoj geriatrických programů v rámci zdravotního pojištění. Bruselskou konferenci lze považovat za projekci závěrů WHCOa na mezinárodní úroveň.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2007, strana A11
Zdroj: