Povinnost resuscitovat

My všichni lékaři jsme skládali při promoci přísahu. Pomáhat a neubližovat. Teď však ubližujeme. Paradoxně lékaři lékařům. Starší mladším, začínajícím. Na úvod se tedy, prosím, my všichni starší lékaři povinně zastyďme. Všichni, od děkanů a proděkanů lékařských fakult, funkcionářů i členů odborných společností, funkcionářů a členů lékařské komory, šéfů klinik, primářů oddělení, ředitelů a náměstků nemocnic, přes řadové lékaře až třeba po lékaře momentálně nezaměstnané. Snad společný stud navodí sjednocující katarzi a ujistí, že nikdo nehodlá ani předstírat přijatelnost současného stavu specializačního lékařského vzdělávání. A společného studu si užijme aspoň do doby, než se kolektivní hloupostí vytvořený problém atestační přípravy mladých napraví.

Bývávalo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku kdysi po celá desetiletí tak, že mladý lékař se po promoci snadno přihlásil k první atestaci. Tu pak především pod dohledem svého šéfa a případně i krajského odborníka v daném oboru po třech letech absolvoval, čímž v zásadě dospěl a osamostatnil se. Odmyslíme-li si dřívější peripetie pomatené ideologizace, kdo má či nemá mít povolenu další atestaci, opravňující již vést kolektiv, navazovala bezprostředně po první možnost atestace druhé, vychovající po dalších pěti letech hotového odborníka. Paralelně pro prvoatestované i druhoatestované existovala možnost nástavbových atestací v různých hlubších subspecializacích. Většina lékařů tak získala dvě, tři i více atestací v různých kombinacích a intervalech podle lokálních podmínek, potřeb i osobních zájmů. Systém bylo zajisté možno vylepšovat, modifikovat a kultivovat, případně přizpůsobovat jakémusi požadavku EU na minimálních pět let popromočního lékařského vzdělávání.

Život učí, že nejvíce problémů natropí nemyslící hyperaktivita, tedy iniciativní idiot. Snaživá hloupost, žák Hujer. V tomto případě hloupost našeho kolektivního hujerství, složeného z činitelů, poslanců, úředníků a nás všech přihlížejících a spějících ve svatém humbuku euronadšení k vylévání vaničky i s dítětem, nerozpoznávajících nebo ignorujících cestu k průšvihu. Zodpovědnost za destrukci vzdělávacího systému při zrodu nekonzumovatelného zákona 95/2004 byla nepochybně různá. Následné spolupachatelství v klubu kolektivní hlouposti nás všech až do současné distorze systému je však zřejmé. Horší než hloupá iniciální chyba bylo několikaleté ignorování společně budované katastrofy.

Neviňme jen nevědomé úředníky, byť by si na chvíli říkali ředitelé odborů, náměstci, ministři či pověřenci. Mnozí ani netušili, o jak vážnou věc běží. Mnozí z nich lékaři ani nebyli, někteří s lékařským titulem celým atestačním systémem sami ani neprošli. Jiní zase nepochopili, že kvalitu medicíny neurčuje plánování investic, nákupů přístrojů, spektrum léků nebo řeči o kvalitě, nýbrž právě systém specializační kvalifikace lékařů. V tuzemsku se navíc ještě připojí tváří v tvář nevědomé úřední svévoli povinný švejkovský stoj v pozoru, byť po straně vykládaný jako bodrá zákopová statečnost s bojovým heslem „to chce klid“. Historickou odpovědnost za důsledky hlouposti však neponesou úředníci, zapomenutí ministři a náměstci, nýbrž odborné společnosti, lékařská komora, lékařské fakulty čili celý lékařský stav. Všichni mlčící lékaři, akceptující řízení lékařského stavu hloupějšími a nezodpovědnými. Přiznejme trochu podílu na neblahém vývoji i mládeži, že také poněkud přispěla pasivním chováním ovčího stáda ponechaného svému osudu ke spásání úhoru. Mladé, teprve docela nedávno se projevivší, lze snad omluvit jejich obavami o existenci při nedůstojném stříhání z vlny pracovních úvazků a v neregulérních podmínkách chovu. Poslední kapkou do dysfunkce systému se však stala maximalizovaná moc státních minidotací, direktivně rozdělených administrující garniturou. Tou garniturou, která bude v anglických překladech české historiografie jednou vedena z řady důvodů pod heslem „bad boys and pretty girls“ a s níž se nyní už loučíme. Převážil pocit, že specializační vzdělávání mladých lékařů je jakýsi kšeft s prostředky k rozebírání nemocnicemi, školiteli a zbytnými organizátory. Finance, které zmatený stát pro tento účel vyčlenil, nezvládl již průhledně svěřit veřejnému zájmu a vzdělávaným mladým lékařům. Takže nyní ještě protrpíme gesci málo kompetentních, leč chtivě ochotných zachraňovat státní zájem bloudícího státu privátními aktivitami za státní prostředky.

V nepsaných standardech přírody učí starší medvědi mladé medvědy nezištně, které bobule či mršiny jsou jedlé a které toxické, aby medvědí rod nevymřel. Kmotra liška sama, bez podivných kmotrů, učí liščata, jak lovit, starý sysel mladé sysly, jak se vyhnout predátorům. Pouze primitivní prvoci a láčkovci mladé prvoky a láčkovce nic neučí. Jistí se však alespoň intenzitou množení bez nároku na sofistikovanější roli své biomasy v kompetitivním světě. Byť jsme v české kotlině a přilehlém markrabství moravském graduovanými pány tvorstva, dopustili jsme se v péči o mladé vývojové regrese a poněkud poklesli pod úroveň nastavenou v péči o nastupující generaci ostatními obratlovci. Výzva zastydět se proto není sebeprzněním, nýbrž prvním nutným krokem k rychlé nápravě natropené evoluční regrese, která ohrožuje druh.

Náprava je nyní už možná pouze neodkladným všelidovým churalem představitelů odborných společností, lékařské komory, lékařských fakult, a nyní už naštěstí také nedávno zorganizovaných mladých lékařů, a to s jediným cílem – bezpodmínečně a rychle se shodnout na stabilním modelu lékařského specializačního vzdělávání. Nejlépe již bez další komplikující kreativity, kalkulací a objevů pohybu v kruhu. A nejlépe také beze snů o vábení lukrativitou procesu lékařského vzdělávání odsáváním části státních dotací, což odláká ze hry subjekty hamižné a pro samotné vzdělávání lékařů stejně neužitečné. Naléhavým úkolem pro nové ministerstvo bude připravit pro toto jednání místnost a kávu, nejlépe nic více. Samozřejmě že čím více vzdělanců se sejde, tím více různých názorů a komplikovanější cesta ke shodě. V medicíně jsme však také zvykli na hraniční situace ohrožené existence, vitální indikaci a povinnost konsensu v zájmu úspěšné resuscitace. Kriticky ohrožena je nyní životaschopnost specializačního lékařského vzdělávání a reprodukce lékařského stavu.

Máme povinnost resuscitovat. Resuscitaci musejí, jak jinak, zajistit samotní lékaři. Nelze spoléhat na stranické univerzální vykladače všeho, půvabné úřední blondýnky, či dokonce na letní míchání barev, neboť problém je všebarevný a vážný. Je to problém péče o mladé a přežití druhu. Aby totiž i nad nemocničními lůžky našich nejistých zítřků stáli po zatemněných letech opět lékaři jistí, kompetentní a kvalifikovaní, schopní o svých věcech rozhodovat sami. A pokud možno i shovívaví při vzpomínání na naše destruktivní experimentování s lékařským vzděláváním a souvisejícím žebříčkem hodnot.

Zdroj: Medical Tribune