Povinné očkování je vůči rodičům čestnější

V čem je český očkovací kalendář specifický?

Jedním výrazným specifikem je posunutí těžiště očkování o několik měsíců. Většina států na západ od nás očkuje v druhém, třetím a čtvrtém měsíci, my, protože vakcinujeme proti TBC v porodnici, musíme dodržovat odstup nejméně tři měsíce a s hexavakcínou začínáme nejdříve ve třináctém týdnu. Pomalu se stává specifikem, že neočkujeme proti pneumokokům, a českou zvláštností je revakcinace proti TBC v jedenáctém roce věku, to kromě nás už provádí jen Slovensko.

Právě zrušení této revakcinace je jedním z aktuálních témat…

Neustále se o tom přeme se ftizeology. Je jasné, že tato revakcinace nemá vůbec žádný efekt a z hlediska medicíny žádné opodstatnění. Toto očkování je prostě obsoletní a mělo by se co nejdříve zrušit.

A jak byste okomentoval primovakcinaci proti TBC?

Na primovakcinaci už můj pohled není tak černobílý, přesto bych preferoval spíše očkování pouze u rizikových skupin, samozřejmě s vědomím toho, že definování těchto skupin v praxi může být obtížné. Vakcína, kterou máme k dispozici, je velmi reaktogenní a ne vždy dostatečně účinná. V prevenci TBC bychom potřebovali spíše koordinovanější přístup k cizincům, kteří k nám přicházejí. Zrušení plošného očkování nám doporučuje jak WHO, tak Evropské centrum pro kontrolu nemocí a neustále klesající incidence tuberkulózy v České republice s tímto postupem zcela koresponduje.

Vakcína proti pneumokokům je poměrně nákladná. Odpovídá prospěch z jejího plošného použití vynaloženým výdajům?

Myslím, že ano. V USA se podařilo po zavedení plošné vakcinace snížit výskyt invazivních pneumokokových onemocnění u dětí o 94 procent, vedlejším pozitivním efektem byla redukce incidence o 55 procent i u dospělých starších padesáti let věku. V Evropě už toto očkování zařadilo do základního očkovacího kalendáře 17 zemí, od 1. dubna mezi ně patří i Slovensko. Na úrovni EU jsme se shodli, že pro ty státy, které tak ještě neučinily, je vakcinace proti pneumokokům priorita číslo jedna. Jsem optimistou, myslím, že příští rok už budeme plošně očkovat i my.

Námitkou odpůrců tohoto očkování bývá, že když očkujeme sedmivalentní vakcínou, podaří se zredukovat onemocnění způsobená jen kmeny pneumokoků, které vakcína pokrývá, ale následně se objeví nárůst v desítkách procent onemocnění jinými typy…

To je hra s absolutními a relativními čísly. Je třeba vzít v úvahu četnost jednotlivých typů. I když dojde ke stoprocentnímu nárůstu invazivních onemocnění způsobených kmeny, které vakcína nepokrývá, v praxi to může znamenat přírůstek z dvaceti na čtyřicet případů.

Další aktuální otázkou, kterou v různé míře řeší všechny vyspělé státy, je začlenění vakcíny proti HPV do plošného očkování. Jsou pro váhání ještě nějaké odborné důvody, nebo jde již čistě o ekonomickou otázku?

Odborné důvody k zařazení  této vakcíny do plošného očkování pomalu mizí. Stále nevíme, zda a kdy bude zapotřebí booster. Brzy ale budeme mít data o účincích této vakcinace u starších žen. V pěti evropských zemích se již plošně proti HPV vakcinuje. Co je kuriózní, ani v jedné z nich není stejné doporučení. V této souvislosti je potřeba připomenout, že v České republice screening karcinomu děložního hrdla nefunguje tak, jak by měl. A z toho důvodu je  také jeho incidence násobně vyšší než například ve Finsku. Benefit z této vakcinace by tedy byl u nás vyšší.

Velmi často se v poslední době objevuje názor, že očkování by nemělo být povinné. Ti, kdo ho sdílejí, říkají, že v zemích, kde vakcinace povinná není, nemusí nutně být proočkovanost nižší…

To je velmi citlivá otázka. Myslím, že to slovo „povinné“ je vůči populaci čestnější, než mít očkování takzvaně dobrovolné, ale tvrdě ho vyžadovat nepřímo, například jako podmínku pro to, aby dítě mohlo být přijato do školy. Těm, kteří proti povinnému očkování vystupují, se obtížně vysvětluje, že zde nejde jen o individuální rozhodnutí jedince a jeho vlastní riziko. Vysoká proočkovanost je klíčová pro udržení kolektivní imunity. V populaci máme jedince, které očkovat nelze. Všichni ostatní, kteří se očkovat nechají, chrání i je. Je velice sobecké nenechat se očkovat a spoléhat na to, že všichni ostatní se očkovat dají. Lze to ukázat na příkladu spalniček. Ty dnes představují zcela reálný problém například v Rakousku nebo Německu. Na vině může být nevhodně zvolené schéma, kdy narůstá pool neočkovaných osob v populaci. Například v Rakousku je ale zcela nepochybně příčinou nízká proočkovanost, která se zde pohybuje kolem 83 procent.

I čeští lékaři často stojí před problémem, jak dále očkovat pacienta, který přichází z jiné země. Někdy bývá skutečně složité najít optimální postup. Jak daleko je sjednocení očkovacích plánů alespoň v rámci Evropy?

Variabilita očkovacích schémat v Evropě je neuvěřitelná – nejsou zde dvě země se stejným očkovacím kalendářem, nicméně harmonizace zatím na obzoru není. Když jsme se o to na úrovni EU snažili, vystoupil zástupce Velké Británie a řekl: „Náš systém je nejlepší, když ho všichni převezmete, sjednocení není problém.“ Takto obvykle také jednání končí. Převzít do péče dítě, které část očkování podstoupilo podle zcela odlišného plánu, je samozřejmě složité. Vydáváme v tomto směru doporučení, nechceme být ale tak důslední jako v USA, kde imigrant v případě, že zcela jednoznačně neprokáže, že byl očkován, dostává celé schéma.

V pokročilé fázi vývoje jsou vakcíny i proti nemocem, proti nimž se doposud vůbec neočkovalo, například malárii. U které z chorob vidíte největší příležitost pro vstup vakcinace?

Existuje ještě řada infekčních chorob, které musíme v budoucnosti vyřešit. Asi největším problémem je očkování proti viru HIV. Jeho neuvěřitelná variabilita se většině pokusů úspěšně brání a zatím není vidět to správné světlo na konci tunelu. Naopak se začíná dařit v oblastech původně zcela netradičních, jako je vakcína proti kouření nebo proti některým nádorovým onemocněním.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2008, strana C1

Zdroj: