Použití psychofarmak a choroby dutiny ústní
Pacienti s problémy spojenými s poruchami funkce centrálního nervového systému jsou často léčeni psychofarmaky. Ta zahrnují antipsychotika, antidepresiva, stabilizátory nálady, antikonvulziva a léky blokující specifické receptory v mozku, jako jsou anticholinergika nebo beta‑blokátory. Nicméně tyto léky mají závažné nežádoucí účinky ovlivňující mj. i orální zdraví. Kromě toho mnoho stomatologických pacientů bere psychostimulancia, jako jsou amfetamin, extáze a kokain.
Cílem článku italských autorů (univerzitní pracoviště v Římě) v International Journal of Psychiatry in Medicine bylo posoudit údaje o psychotropních lécích užívaných v posledních třiceti letech, jejich farmakologický profil se zvláštním zřetelem na nežádoucí účinky spojené s orálním (dentálním) zdravím.
Choroby dutiny ústní jako bruxismus (skřípění zuby), orofaciální dystonie, oromandibulární dyskinéza a rabbit (králičí, zaječí) syndrom jsou ve vztahu k extrapyramidovým účinkům antipsychotik pro jejich antagonistické působení na dopaminergní receptory. Léky s anticholinergními či antiadrenergními účinky, jako jsou tricyklická antidepresiva, mohou být příčinou suchosti v ústech (xerostomie) a příbuzných komplikací, jako jsou např. plísňové a jiné infekce dutiny ústní. Mezi stabilizátory nálady léčba lithiem navozuje celou řadu nežádoucích účinků na orální systém včetně xerostomie, infekcí a ulcerace dutiny ústní. Psychostimulancia mohou kromě xerostomie vyvolat rozšíření dásní, bruxismus, zubní eroze, slizniční ulcerace a ústní i nosní léze.
Tento literární přehled podporuje myšlenku, že vyšší prevalence chorob dutiny ústní mezi pacienty s duševními nemocemi může být přičtena nežádoucím účinkům jejich léků zprostředkovaným komplexními interakcemi mezi různými cílovými receptory. Stomatologové si tedy musejí být vědomi možných rizik těchto léků, aby učinili vhodná opatření v léčení svých pacientů.
Zdroj: Fratto G, Manzon L. Use of psychotropic drugs and associated dental diseases. Int J Psychiatry Med. 2014;48(3):185–197
Zdroj: Medical Tribune