Potřebujeme inovace jako sůl

MUDr. Tomáš Macháček je programovým ředitelem konference Prague International Health Summit. Je zároveň předsedou správní rady sdružení Reforma zdravotnictví forum.cz, jež akci pořádá. Pozval na ni nejen zvučná jména přednášejících z celého světa, ale také slíbil, že účastníci na vlastní oči uvidí, jak lze věci měnit k lepšímu přímo tam, kde se dějí – na úrovni poskytování zdravotních služeb.

V pořadí už šestý summit IHS letos spojují témata jako dostupnost, bezpečí a kvalita zdravotních služeb pro pacienty. Lze vůbec skloubit všechny tři atributy v jednom zdravotním systému?

Panuje obecná (a mylná) představa, že zdravotní systémy mohou poskytovat svým uživatelům buď služby, které jsou široce dostupné, nebo služby, které jsou opravdu kvalitní (a tedy zejména bezpečné), protože „kvalita pro všechny“ je nezaplatitelný luxus.

Není to pravda. Dnes se již ví, jaké podmínky na jednotlivých úrovních zdravotního systému musejí být splněny, aby systém byl schopen zajistit jak všeobecnou dostupnost, tak vysokou kvalitu a bezpečnost zdravotních služeb, a přitom byl navíc i finančně udržitelný. A to je bezesporu dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že to vyžaduje velmi komplexní změny na všech úrovních systému.

Klíčem k úspěchu je vytvořit prostředí, kde se daří změnám k lepšímu, kde se daří inovacím, které vedou k účelnějšímu, lépe koordinovanému a bezpečnějšímu poskytování zdravotních služeb. Mohou tak spontánně vznikat nové a inspirativní mikrosystémy, a pokud je ono prostředí dokáže ocenit a zajistit jim úspěch, stanou se příkladem pro ostatní. O tom je letošní IHS.

Co si vy představujete pod pojmem bezpečí pro pacienta?

To přece není možné garantovat absolutně, nikdy není možné vyloučit chybu a selhání lidského faktoru.

Dnes již existují naprosto přesvědčivé důkazy o tom, že zdravotní průmysl je poměrně nebezpečným místem k životu, protože produkuje příliš mnoho zbytečných chyb, které pacienty ohrožují, někdy přímo poškozují a v nezanedbatelném počtu případů i zabíjejí (!). Evidence o tom byly dlouho skryté, neboť zdravotnictví přece slouží nemocným lidem, a ti jsou již z principu sami ohroženi na zdraví a někdy i životě svojí nemocí. Proto se nezdálo jaksi divné, že ve zdravotnictví lidé trpí a umírají. Vzpomeňte si na příběh doktora Semmelweise!

Dnes již ale nevystačíme s jednoduchými opatřeními. Mluvíme o chybách, jimž lze zabránit jen vhodnými opatřeními na úrovni organizace a zejména koordinace zdravotních služeb. Většina odvratitelných selhání nemá za sebou nízkou erudici či nezkušenost zdravotnického personálu, je opravdu selháním organizačním, selháním managementu zdravotních služeb, selháním systému. Tady potřebujeme inovace jako sůl; zejména v přesném popisu samotných procesů poskytování zdravotních služeb, a na to navazujícím určení kompetencí a zodpovědnosti.

Mluvíme tu o potřebě standardizace, jíž se mimochodem zdravotníci zuby nehty brání. Mluvíme o potřebě a managementu změn. Takových změn nelze dosáhnout ani příkazy shora, ani pokryteckými apely na profesionalitu a etický kodex zdravotnických profesionálů.

Jediné, co opravdu vede ke změně, je vytvoření prostředí, které dokáže rozlišit dobré poskytovatele od špatných, ty první odměňovat a ty druhé trestat. Takové prostředí podporuje změny k lepšímu a takové prostředí, systémové prostředí, potřebujeme. Není to jednoduché, ale je to dosažitelné.

Ještě je možné se na summit přihlásit, na co byste nalákal potenciální zájemce?

Summit je unikátní v tom, že je, abych tak řekl, vždy velmi oddaný tématu, které přináší. Struktura přednášek, výběr přednášejících a obsah jejich sdělení jsou tématu konference podřízeny. Letos budeme mluvit – a učit se (!) – o inovativních modelech poskytování zdravotních služeb. A budeme mluvit – a učit se (!) – o systémových opatřeních fungujících ve světě, která tyto inovace a skrze ně postupné zlepšování celého zdravotního systému podporují. Proto konference přinese místnímu publiku (a tím je stále více region střední Evropy) excelentní příklady a přednášející ze zahraničí v obou těchto základních aspektech.

Letos máme opravdu výjimečné přednášející. Hlavní hvězdou konference bude Simon Stevens, bývalý poradce Tonyho Blaira, hostující profesor London School of Economics, dnes výkonný ředitel jedné z největších zdravotních pojišťoven na světě. Ale budete moci potkat i Wynanda Van de Vena, světovou legendu v oblasti kompenzace struktury rizika trhu zdravotního pojištění (u nás ji familiárně nazýváme „systém přerozdělení“). Budeme mít potěšení z přednášky Nicholase LaRussa, ředitele Centra pro inovace světoznámé Mayo Clinic, a přijede dokonce i R. Krisnadas z Indie, aby se s námi podělil o příběh Aravind Eye Systems. A to jsem vyjmenoval opravdu jen ty nejvýznamnější.

Podívejte se na www.ihsummit.eu.

Na konferenci pochopíte, proč je kriticky důležité provést změnu přerozdělení, proč je pro změnu k lepšímu nezbytná skutečná konkurence produktů zdravotních pojišťoven, ale zejména uvidíte na vlastní oči, jak lze věci měnit k lepšímu přímo tam, kde se dějí: na úrovni poskytování zdravotních služeb. Možná pak znovu uvěříte, že je možné a dobré o změny usilovat.

Na jakou přednášku se nejvíce těšíte vy osobně?

Kromě setkání se Simonem Stevensem se já osobně nejvíc těším na workshop, který konferenci zahajuje a je věnován nizozemskému zdravotnímu systému, protože ten spolu s kolegy ze sdružení Reforma zdravotnictví forum.cz pokládáme za prototyp ideálního zdravotního systému.

Nizozemsko dnes ukazuje cestu zdravotním systémům všech vyspělých zemí, zejména Spojeným státům, jejichž zdravotní systém je dlouhodobě ve vážné krizi a svojí velikostí, tedy velikostí svých problémů, ovlivňuje nás všechny. A mimochodem: český systém není od toho nizozemského až tak daleko.

Summit je znám svým důrazem na interaktivitu, co to v praxi znamená pro účastníka, který sám není přednášejícím?

Konference si vybudovala pověst svou otevřenou a neformální atmosférou, v níž se vyloženě daří sdílení konceptů a myšlenek. Chtěli jsme to letos ještě trochu posunout, proto zde najdete větší prostor pro panelové diskuse a zejména pro náš tradiční formát pracovních skupin, organizovaných podle hlavních „hráčů“ ve zdravotním systému: jeho uživatelů, poskytovatelů zdravotních služeb, zdravotních pojišťoven jako plátců a dodavatelů do zdravotnictví. Hodláme v každé z nich tentokrát vytvořit prostředí, v němž se opravdu bude rodit pochopení nových souvislostí a originální myšlenky. Ty budou následně prezentovány na závěrečném plenárním zasedání.

Přicházíte tentokrát s novinkou, tzv. Pražskou deklarací. Co si od ní slibujete?

Pražská deklarace souvisí s předchozím: přemýšleli jsme, jak využít více skutečnosti, že se na dva a půl dne setkají lidé, kteří si mají navzájem co říci a kteří zdravotnímu systému rozumějí. Navíc si letošní téma přímo říká o nějakou syntézu, o jakýsi apel vyzývající k vůli po změnách. Samozřejmě využijeme i zkušeností našeho sdružení Reforma zdravotnictví forum.cz, kde jsme komplexní změně zdravotního systému věnovali několik let práce, a máme tedy tuto pevninu dostatečně dobře zmapovanou. S našimi spolupracovníky ze zahraničí, respektovanými odborníky na zdravotní systémy, kteří tvoří jakýsi neformální programový výbor konference a sami na ní také budou přednášet, připravujeme text, který se dotvoří přímo na summitu. Doufáme, že si díky osobnostem, jež se k němu přihlásí, získá určitou autoritu, a ovlivní tak uvažování o systémových změnách v našem a středoevropském prostoru.

Politici však neradi dělají nepopulární kroky, zvláště ve zdravotnictví. Existuje cesta, jak tyto kroky politicky zatraktivnit?

Obecně věřím na to, že problém spočívá v jazyku. Politici vytvářejí – co do míry podrobnosti a přesnosti – nejvyšší, velmi obecné patro diskuse o problémech zdravotnictví a přitom jejich zodpovědností je hledat řešení a pak je s voliči komunikovat.

Pokud zde neexistuje dostatečně propracovaný konceptuální rámec, v němž lze problémy popsat v souvislostech, není divu, že politici ani nevědí, jaké nepopulární kroky prostě musejí udělat, chtějí‑li problémy řešit, a proč. Tudíž ani nevědí, jak tyto kroky komunikovat s veřejností a jak veřejnost pro tyto nepopulární kroky získat. Problémy nelze řešit uvnitř konceptuálního rámce, který sám problémy způsobuje. Potřebujeme nové paradigma. IHS a Pražská deklarace k tomu mohou trochu přispět.

Pražská deklarace souvisí s předchozím: přemýšleli jsme, jak využít více skutečnosti, že se na dva a půl dne setkají lidé, kteří si mají navzájem co říci a kteří zdravotnímu systému rozumějí. Navíc si letošní téma přímo říká o nějakou syntézu, o jakýsi apel vyzývající k vůli po změnách.

Samozřejmě využijeme i zkušeností našeho sdružení Reforma zdravotnictví forum.cz, kde jsme komplexní změně zdravotního systému věnovali několik let práce, a máme tedy tuto pevninu dostatečně dobře zmapovanou. S našimi spolupracovníky ze zahraničí, respektovanými odborníky na zdravotní systémy, kteří tvoří jakýsi neformální programový výbor konference a sami na ní také budou přednášet, připravujeme text, který se dotvoří přímo na summitu.

Doufáme, že si díky osobnostem, jež se k němu přihlásí, získá určitou autoritu, a ovlivní tak uvažování o systémových změnách v našem a středoevropském prostoru.

Jak byste reagoval, kdyby vám nějaký politik řekl, že vlastně žádné reformy nepotřebujeme, že stačí najít vnitřní rezervy v systému, a hlavně, že je přeci české zdravotnictví jedno z nejlepších na světě, tak proč ho ničit reformami?

Asi bych mu řekl, že „najít vnitřní rezervy systému“ je tou reformou. Ale dal bych mu za pravdu v tom, že české zdravotnictví patří k těm velmi dobrým. Ale já osobně chci, aby opravdu bylo jedno z nejlepších na světě!

Na summitu budou představeny systémy péče o chronické pacienty: onkologicky nemocné, diabetiky apod. V České republice se má obecně za to, že o chroniky pečujeme dobře, v čem bychom se tedy ještě měli učit od jiných zemí a systémů?

Myslím, že naší slabinou je postavení chronicky nemocného pacienta v systému. Začíná to strukturováním veřejných zdrojů, tedy špatným přerozdělením, které z chronicky nemocného činí velmi nelukrativního klienta zdravotní pojišťovny. To je velmi hloupé a lze to poměrně jednoduše změnit.

Základní problém však spočívá v postavení chronicky nemocných a vůbec vážněji nemocných pacientů jako zákazníků systému. Jejich nároky jsou fakticky téměř nevymahatelné. To je třeba změnit především a vzít vážně všechny důsledky této změny.

Spojené státy, Nizozemsko, Německo, ale také Jihoafrická republika, Chile, Indie či země Blízkého východu – to všechno jsou státy se zajímavými zkušenostmi se změnami zdravotních systémů, existují nějaké společné styčné body reformátorů všech těchto zemí?

Chtěl bych zdůraznit, že IHS přinese příklady změn odehrávajících se dosti hluboko pod úrovní těch „velkých“ systémových změn, tedy legislativních změn, reforem v úzkém smyslu, chcete‑li. Jde o příklady úspěšných mikrosystémů, které vznikly a neustále vznikají uvnitř status quo a většinou samozřejmě navzdory status quo a vyjadřují prostě vůli dělat věci lépe. To je tím styčným bodem. Tato vůle je univerzální, a proto můžete – když si dáte práci – najít příklady takových skvělých změn všude na světě. A tyto změny pak vedou ke změnám systémů.

Lidé, jako třeba doktor Krisnadas, kteří uvnitř stávajících systémů spoluvytvářejí úžasné změny k lepšímu, pak mají legitimitu požadovat změny na systémové úrovni: lepší legislativu, lepší zacházení s veřejnými zdroji, lepší podmínky pro fungování trhů zdravotního pojištění a zdravotních služeb atd. To je přístup, kterému věřím.

U příležitosti konání loňské konference International Health Summit převzal MUDr. Tomáš Macháček od dr. Martina De Villierse (na snímku vpravo) unikátní dárek – trubku zvanou vuvuzela. Dr. De Villiers ji přivezl ze své domovské Jihoafrické republiky, kde díky ní fanoušci mistrovství světa ve fotbale přiváděli k šílenství nejen hráče, ale i televizní diváky.

Zdroj: Medical Tribune