Potřebu neustálého vzdělávání lékařů znal už Hippokrates
Vztah lékaře a pacienta se v textu přísahy objevuje teprve po tématu vzdělávání a výuky. Tak velká důležitost se totiž tomuto tématu přikládala.
Výuka a vzdělávání prošly od Hippokratových dob celou řadou dramatických změn. Avšak i dnes zůstaly v principu platné některé zásady a členění výuky tehdejší doby, zejména důležitost teoretické přípravy, postupů od jednoduššího ke složitějšímu, od teorie k praxi.
V pregraduální i v postgraduální části výuky medicíny náleží zcela po právu dominantní a nenahraditelná úloha lékařským univerzitám.
V dnešním vědeckém světě zaplaveném obrovským množstvím neustále se měnících a nových poznatků by jedním z hlavních úkolů a cílů pre- i postgraduální výuky měla být schopnost učit umění medicíny efektivně, srozumitelně a přitom v dostatečné vědecké šíři tak, aby byl za všech okolností zachován vysoký standard.
Úkolem úspěšné a účelné výuky a edukace by proto měla být především syntéza a zjednodušení, nikoli však ve smyslu přehnané jednoduchosti. Nepochybně je to úkol složitý, přesně v duchu citátu Pabla Picassa: “Nejtěžší je udělat věci jednoduše.”
Ostatně, různé vědecké studie mimo medicínu opakovaně prokázaly a potvrdily důležitost a účinnost správně – krok po kroku – vedeného “mentálního tréninku”, výuky a teoreticko-praktického nácviku postupů na výkonnost vrcholových sportovců.
Podobné zkušenosti jsou pozorovány a popisovány i v medicíně, kdy se edukací a teoretickou přípravou výrazně zlepšuje připravenost a schopnost učit se praktickým prvkům zdravotní péče, čímž se následně zvyšuje její celková kvalita. Takové zkušenosti byly popsány nejen v teoretických oborech, ale i v oborech klinických, chirurgické nevyjímaje.
Soustředění části výuky do specializovaných center
V dnešní době narůstají poznatky v medicíně, na rozdíl od doby byť jen tři či čtyři desetiletí vzdálené, exponenciálně. Jde však nejen o informace teoretického rázu, ale často o vysoce specializovaný technický a technologický pokrok. Právě v této oblasti lékařská věda logicky dospěla k větší či menší oborové a podoborové specializaci. Specializace a soustředění části výuky medicíny (zejména operačních oborů) do center – samozřejmě s bezpodmínečnou nutností solidních základů všeobecných lékařských znalostí školených – umožňuje intenzivně školit lékaře na špičkové úrovni v používání nových diagnostických a léčebných postupů a ve správném a ekonomickém využití nejnovějších technologií. Definovaná a akreditovaná centra by měla na různých úrovních a v různém členění (podoborová, oborová, geografická, podle používané technologie apod.) poskytovat vysoce specializovanou výuku. Výhodou takových pracovišť je mimo jiné i relativně vyšší frekvence výkonů prováděných jinde ne až tak často, zkušenosti samotných školitelů v příslušné oblasti, týmové zkušenosti (multioborové lékařské i nelékařské, středního zdravotnického personálu), a mnohé další.
Je samozřejmě vhodné, jsou-li centra přímou součástí lékařských fakult nebo jsou-li na ně úzce napojena. Předpokládá se také, že udržují vazby a spolupráci s referenčními pracovišti podobného zaměření v zahraničí. Centra by měla splňovat i celou řadu dalších podmínek, např. od využívání adekvátního technického vybavení až po vysokou odbornost školitelů aj.
V přehledu, který najdete v tomto vydání Nemocničního speciálu, jsou uvedena některá centra poskytující výuku a školení v různých oblastech, zejména chirurgicky zaměřeného vzdělávání.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2008, strana NS1
Zdroj: