Postižení nepotřebují uslzený soucit
MT: Nelze začít jinak – jak se dělá kapela z nemuzikantů a navíc z dětí se zdravotním postižením?
Prostě jsem to zkusil. Od začátku bylo jasné, že základ bude spočívat na rytmických nástrojích, které jsou zvládnutelné i s poměrně značným fyzickým handicapem a nevyžadují takové sluchové dispozice jako instrumenty harmonické. To se stalo v roce 1998, následovaly roky hledání a práce a výsledky můžete posoudit na některém z našich veřejných vystoupení.
MT: Měl jste nějaký precedens, resp. zkusil tento počin někdo před vámi?
Vím o několika pokusech – například v Ústavu sociální péče v Dolní Poustevně –, ale všechny zůstaly na úrovni hraní pro zábavu ve volném čase. My jsme však od začátku trvali na směrování k profesionální úrovni kapely. Té se samozřejmě dá dosáhnout jen profesionálním přístupem. Říkáme si o honorář za vystoupení, takže naše hudba musí být adekvátní protihodnotou.
MT: Takže jste kapelníkem tvrdým?
Snažím se být důsledný. Zkoušky jsou povinné a musí se na nich hodně pracovat. Členové kapely se pro to rozhodli dobrovolně, takže není o čem diskutovat. Mohou kdykoli odejít, ale věřte, že se to moc nestává. Samozřejmě jsme se s několika lidmi museli nuceně rozloučit, mnohdy i s talentovanými, ale na druhé straně máme v kapele pár méně nadaných dříčů, před nimiž by dnes mnohý špičkový muzikant musel smeknout.
MT: V čem vidíte motivaci členů, řekněme, k řeholi, která je ještě umocněna jejich fyzickým handicapem?
Mají ten samý motiv jako každý jiný zdravý člověk – něčeho dosáhnout, něco umět pokud možno co nejlíp. Společnost bohužel na lidi s postižením mnohdy pohlíží s jakousi dávkou nepřirozeného uslzeného soucitu. Ale to oni nepotřebují. Stačí jim poskytnout šanci v podobě odpovídajících pracovních podmínek a ostatní už dokážou sami. Mezi lidmi vládne trochu zmatené povědomí, že handicapovaného člověka je nutné nějak začlenit. Na druhou stranu od něj vlastně nic neočekáváme a vše mu s „chápajícím“ výrazem servírujeme až pod nos! Myslím si, že alespoň ten, kdo viděl a slyšel The Tap Tap, může tento „rozmazlovací“ přístup s klidem opustit. Ještě k onomu pojmu „integrace“: když nám po vystoupení v hledišti divadla Archa vestoje tleská pět set lidí, určitě se nikdo na jevišti necítí být sociálně vyloučeným. Stejně tomu je i v jiných činnostech. Opakuji – lidi s tělesným postižením vůbec nepotřebují být hýčkáni, potřebují podmínky ke studiu a práci. A umožnit někomu to, aby mohl být výdělečně činný, považuji za čistě racionální přístup.
MT: Žáci škol a učiliště Jedličkova ústavu, a tedy i obyvatelé Domova mládeže, odcházejí a přicházejí. Jak kapelu doplňujete? Děláte výběr?
Spíše to probíhá přirozenou cestou – když má někdo chuť pracovat podle svých možností a baví ho to, tak ho obvykle bereme. V kapele zůstávají i někteří členové, kteří již školu v JÚŠ absolvovali a z domova mládeže odešli.
MT: Bývají nováčci v kapele intenzivním pracovním režimem překvapeni?
Je pravda, že pro některé z nich je to radikální změna oproti vžitým „pozitivním přístupům“ a „trpělivým provázením“, protože se skutečně s nikým příliš nematláme. Ani nemůžeme, musíme se například přizpůsobit spoluúčinkujícím, takže není výjimkou, že zkoušíme i několik hodin v kuse a v nepravidelný čas. Jako každá jiná kapela. Členové ale toto setkání s nekompromisní realitou vesměs zvládají, což považuji za nesmírně pozitivní. Navíc většina z nich je frekventanty i dalších kursů v rámci našeho vzdělávacího programu STUDEO.
MT: Vy asi příliš nevěříte tomu, čemu se v sociální terapii lidí se zdravotním postižením říká „pozitivní přístup“?
V každém případě kapela The Tap Tap vytváří mikrosvět, dost odlišný od všech terapeutických komunit. Rozdíl tkví právě v tom, že ten náš je úplně normální životní realitou. Něco na zkouškách vytváříme, a když si myslíme, že je to dobré, předvedeme to lidem. Samozřejmě se nevyhneme atmosféře mírného pozitivního stresu, jak vše dopadne a zda to, co ve zkušebně znělo dobře, bude stejně dobré i na pódiu. Domnívám se, že právě tato složka je důležitou a mnohdy chybějící spojnicí mezi terapií a realitou.
MT: Je tento váš způsob práce s handicapovanými muzikanty nějak teoreticky a metodologicky podchycen? Zaznamenal jste nějakou odezvu od psychologů nebo terapeutů?
Nevím, zda jsme se stali předmětem teoretických bádání – spíše asi ne. Ale neděláme nic jiného než hodně jiných zaměstnanců Jedličkova ústavu, kteří se snaží s lidmi s postižením pracovat tak, aby nás klienti nakonec vůbec nepotřebovali. Aby byli dostatečně připraveni na samostatný život. Třeba u nás v The Tap Tap máme už v současné době několik členů, kteří určitě časem budou moci založit vlastní kapelu. V rámci programů STUDEO si osvojují muzikantské dovednosti a teorii, v The Tap Tap se učí vystupovat před lidmi a získávají velmi důležité praktické zkušenosti.
MT: Dvakrát jste se zmínil o programu STUDEO. O co se jedná?
STUDEO je pilotní projekt vzdělávacího centra pro osoby se zdravotním postižením. Je určen pro studenty JÚŠ, realizuje jej občanské sdružení TAP s podporou peněz ze strukturálních fondů EU, Magistrátu hl. m. Prahy a ministerstva práce a sociálních věcí. Hlavním cílem je vytvoření podmínek pro osobní rozvoj studentů se zdravotním postižením. Konkrétně to vypadá tak, že za každým z přihlášených frekventantů dochází lektor, který se mu individuálně věnuje ve zvoleném oboru – například ve hře na hudební nástroj, v počítačových dovednostech včetně například webdesignu a programování webových stránek, účetnictví či práci s hudebním softwarem, dále v oblasti public relations a reklamy a ve výuce jazyků. Především chceme našim klientům zpřístupnit přípravu buď na další studium, nebo na běžné civilní zaměstnání.
MT: Pojem „pilotní projekt“ znamená, že ověřujete nějaký větší záměr…
Do pěti let by přímo v areálu pražského Jedličkova ústavu mělo vzniknout Vzdělávací centrum pro osoby se zdravotním postižením STUDEO, jehož působnost by do budoucna měla přesáhnout nejen Jedličkův ústav, ale zřejmě i hranice ČR. Bude to komplexní zařízení, které zpřístupní handicapovaným lidem kvalifikaci ve zvolených oborech. Počítáme i s tím, že si v něm zaměstnavatelské organizace budou cíleně školit tyto lidi pro svou potřebu.
MT: Centrum by mělo vzniknout nebo opravdu vznikne?
Od vzniku nás zatím dělí asi sto milionů korun, což je částka odhadnutá na vznik hrubé stavby a vybavení. Počítáme s financemi z EU, ale bohudíky už i v tuzemsku cítíme příznivou atmosféru. Dovolím si optimisticky konstatovat, že nás „slyší“ jak někteří politici na úrovni Prahy, ale i parlamentu, tak lidé z firem. Možná k tomu svým dílem přispívá i popularita souboru The Tap Tap. Takže odpověď na vaši otázku: centrum STUDEO vznikne!
MT: Vraťme se k původnímu tématu – k vaší kapele. Jak stavíte její repertoár, kteří profesionální hudebníci s vámi spolupracují a co považujete za největší úspěch?
Repertoár máme hodně široký. Hrajeme Habaneru z opery Carmen, ale třeba i romskou lidovou píseň, národní folklor i popmusic. Dnes již máme i několik vlastních skladeb. Vybíráme si melodie aranžovatelné pro naše nástrojové obsazení, tedy pro zvýrazněnou rytmickou sekci.
Účinkovali s námi například Helena Vondráčková, David Koller, výborná operní mezzosopranistka Edita Adlerová, šansoniérka Jana Rychterová, herec Petr Čtvrtníček, bývalí leadeři kapely Vltava Tomáš Průša a Robert Nebřenský a další.
Za největší úspěch kapely považuji pochopitelně spokojené publikum na mnoha našich vystoupeních, povedlo se nám i CD Hopšidyrydy nahrané s ukrajinskou skupinou Huculyk, naše nahrávka Tvůj kluk jsem já úspěšně bodovala v rozhlasové hitparádě Velká sedma, příznivý ohlas vyvolala naše dvě televizní vystoupení. Za svůj osobní úspěch považuji ale spíše to, jak muzikanti a vokalisti z The Tap Tap zvládají svou práci.
MT: Abychom nezapomněli – proč se vlastně občanské sdružení pro projekt STUDEO jmenuje TAP a vokálně instrumentální soubor Jedličkova ústavu a školy The Tap Tap?
Zkratka TAP znamená technicko administrativní práce a náš Domov mládeže byl původně jedním z míst, kde se tato činnost odehrávala. Slovo Tap nám přišlo natolik rytmické, že nebylo třeba nijak dlouho přemýšlet.
MT: Mohou na vaše aktivity nějakou formou přispět i naši čtenáři?
Ano, rád bych upozornil, že projekt Vzdělávacího centra pro osoby se zdravotním postižením STUDEO je možné podpořit odesláním dárcovské SMS ve tvaru dms studeo na číslo 87777. Z třiceti korun, které odesilatel zaplatí, získá projekt 27 Kč a operátor 3 Kč. Připomínám – nejedná se o hlasování, podpořit nás můžete i vícekrát. Předem všem děkujeme.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2008, strana B8
Zdroj: