Poplatky a zdravotnictví k sobě patří
Ministr Pecina zahájil správní řízení se čtyřmi kraji pro nezákonný postup ve věci usnesení příslušných krajských zastupitelstev. V novodobé historii věc naprosto nevídaná. Stát rázně ukázal prstem na toho, kdo nedodržuje zákon, tedy na kraje, které hradí zdravotnické poplatky za pacienty pouze v krajských zdravotnických zařízeních. O konečném verdiktu bude rozhodovat nezávislý soud a nejspíš si na něj ještě nějaký čas počkáme. Již nyní ale některé kraje uznaly nezákonnost svého počínání a upravily systém tzv. proplácení regulačních poplatků za občany podle modelu, jejž používá Plzeňský kraj. Občane, zaplať, a potom si požádej o dar kraj. Ale pozor, účtenka musí mít razítko jen a pouze krajského zařízení. Jaká to diskriminace ostatních spoluobčanů.
Postup ministra Peciny je jasným a zřetelným signálem, že za poskytnutou péči si pacienti platí kromě solidárního pojištění také něco z vlastní kapsy. Nové je také zjištění, že ani kraj, lépe řečeno jeho občany volení zástupci, nemůže vzít výklad spravedlnosti do svých rukou. Je to už ale obehraná písnička, která začíná připomínat rozvrzaný kolovrátek. Všichni jsou z postupu krajů rozčarováni, roztrpčeni a hlavně unaveni.
Zároveň je to ale také evergreen, jenž se neustále vrací, a to již od dob hluboko předlistopadových. O co jde? My lékárníci, kteří pamatujeme socialistické zdravotnictví za tárou, si dobře vzpomínáme na praxi, kdy se za přinesený recept platila 1 Kčs do rozpočtu městské lékárenské služby. V regálech jsme tehdy měli Alnagon s nálepkou „Sděláno v SSSR“, který se v žaludku vůbec nerozpouštěl a odcházel z těla přirozenou cestou bez jakéhokoli účinku.
Na dnes běžný Ibuprofen, ovšem tehdy mimořádně dovezený ze Švýcarska, se stály fronty s pořadníkem, a to jen v lékárnách, jež předem vybrala stranická nomenklatura. Historická paralela se současným postupem krajů, které zavedly pořadníky s podpisovými archy na darovací smlouvy, musí pamětníky doslova bít do očí. Stejně jako se tehdy nedostalo na všechny potřebné pacienty, i dnes jsou mezi námi spoluobčané, kteří do krajského zařízení prostě nezvládnou dojít, a mají tak smůlu.
Svého času vláda zvedla poplatek za přinesený recept na 5 Kč. Lékárníci zase odváděli tento poplatek do městské lékárenské služby. V oficiálním zdůvodnění se tehdy mluvilo o pokrytí zvýšených nákladů na administrativní činnost související se zpracováním receptů. I tehdy lidé nadávali. Ta písnička se stále opakuje, jen muzikanti se mění.
Není bez zajímavosti, že fixní poplatek v lékárnách je již dávno zaveden v Austrálii, Kanadě, Dánsku, Finsku, Francii, Německu, Irsku, Japonsku, Jižní Koreji, Holandsku, na Novém Zélandu, v Norsku, Slovinsku, Velké Británii a USA. O předem deklarované výši spoluúčasti pacientů raději ani nemluvím. V těchto zemích má pacient ze zákona právo na informaci o výši své spoluúčasti v lékárně, a je proto informován dopředu. Ve světě už dávno přišli na to, že volný trh ve zdravotnictví nevyřeší úplně všechno. To by si měli uvědomit lidé na rozhodujících místech také u nás. Jistá míra regulace je v tomto odvětví prostě na místě. Není zatím nic známo o tom, že by se ve zmíněných zemích při zavádění fixních poplatků v lékárně někdo obrátil na ústavní či jakýkoli jiný soud. Odpovědní představitelé prostě tuto věc dokázali vyřešit tam, kde se řešit má, tedy na půdě zákonodárných sborů.
U nás nezbývá než doufat a počkat, jak tato hra dopadne. Je však povinností nás provozovatelů lékáren i ostatních lékárníků připomenout, že díky současné metodě stanovení cen léků je konečná cena léků v lékárnách propojena s regulačním poplatkem. Při zrušení těchto poplatků bez náhrady, jak si to někteří přejí, se pacientům zákonitě zvýší doplatky. Kolovrátek se točí dál. Smysl plošného rušení poplatků zůstává nadále zahalen tajemstvím. Možná je hlavním hnacím motorem pro jejich rušení stará obehraná písnička, že jedni je zavedli, aby je druzí mohli zrušit a další opět zavést. Je smutným faktem, že na takovou hru v historii našeho zdravotnictví vždy doplatili pacienti.
Zdroj: Medical Tribune