Pokroky ve výzkumu etiopatogeneze chronické pankreatitidy
Chronická pankreatitida patří mezi závažná onemocnění, jejichž přesná diagnostika je většinou obtížná a léčba ne zcela uspokojující. Podmínkou účinné terapie je časná diagnóza chronické pankreatitidy a zjištění příčiny jejího vzniku. V současné době jsou zaznamenány nové poznatky především v oblasti etiopatogeneze chronické pankreatitidy. Nejčastější příčinou vzniku onemocnění je konzumace alkoholu, forma alkoholická činí ve vyspělých zemích až 80 % všech onemocnění. Novými etiologickými jednotkami jsou změny autoimunity – tzv. autoimunitní pankreatitida a pankreatitida hereditární. Byly identifikovány geny, které vedou k autoaktivaci trypsinogenu intrapankreaticky, a tím ke vzniku „mikroskopických“ pankreatických lézí hojících se vazivem. Bylo prokázáno, že ve skupině idiopatických pankreatitid je rovněž častěji zastoupena pozitivita CFTR mutace, která je známa u nemocných s mukoviscidózou. Terapie pankreatitidy spočívá v terapii symptomů nemoci, výjimku tvoří pankreatitidy autoimunitní, u kterých jsou základním lékem kortikoidy.
Chronická pankreatitida je definována jako trvale progresivní onemocnění s náhradou funkčního parenchymu vazivem. Tento proces je příčinou vzniku exokrinní pankreatické nedostatečnosti a v terminálním stadiu nemoci i nedostatečnosti endokrinní. Incidence chronické pankreatitidy je geograficky rozdílná, ale obecně platí, že v průmyslově vyspělých zemích se pohybuje v rozmezí 7–23/100 000 obyvatel/ rok. Nejvyšší incidence je popisována ve Skandinávii, a to i přesto, že je zde uplatňována prohibice. Přitom asi 80 % všech nemocných s chronickou pankreatitidou má jako hlavní etiologický faktor alkohol. Pět let trvající pravidelný abúzus alkoholu v množství 70–80 g alkoholu/den u mužů a 40–45 g alkoholu/den u žen je dávka, která vyvolává morfologické změny charakterizující chronickou alkoholickou pankreatitidu. V České republice byla v roce 2002 publikována studie sledující epidemiologii chronické pankreatitidy v regionu jižní a střední Moravy a bylo zjištěno, že incidence, tj. počet nově diagnostikovaných osob na 100 000/rok, činí 7,9. Tato hodnota je mírně vyšší než v Německu a výrazně nižší než např. ve Finsku, kde činí 23/100 000/rok. Chronická pankreatitida je klasifikována podle klinického průběhu, morfologických změn a změn etiopatogenetických. Přibližně 90 % všech chronických pankreatitid se projevuje typickou bolestí, hovoříme o bolestivé formě nemoci. Bezbolestná forma je zastoupena daleko vzácněji a obvykle se nevyskytuje u více než 10 % všech nemocných s chronickou pankreatitidou. Kromě bolesti je dalším významným příznakem nemoci ztráta tělesné hmotnosti provázená hypalbuminémií, hypoproteinémií. V pokročilých stadiích nemoci je typickým symptomem příměs tuku ve stolici – steatorea. Nausea a zvracení bývají častými nálezy zvláště u alkoholické formy, subikterus může být spojen buď se současně probíhajícím chronickým jaterním poškozením způsobeným alkoholem, anebo je-li ikterus obstrukční, pak příčinou jsou vazivem vyvolané stenotické změny v oblasti intrapankreatické části ductus choledochus. Významným znakem terminální fáze chronické pankreatitidy je diabetes mellitus. Pankreatogenní diabetes má ovšem řadu odlišností od diabetu 1. typu, a to proto, že chybí přirozené kontraregulační mechanismy; diabetes je obtížně kompenzovatelný, labilní, zvláště významná je hrozba až fatální hypoglykémie. Méně typickým příznakem chronické pankreatitidy je pankreatogenní ascites vyznačující se vysokým obsahem pankreatické amylázy. Pankreatický ascites bývá spojen s porušením integrity pankreatického vývodu i vlastního pouzdra pankreatu, např. u osob s cystoidem či při ruptuře pankreatického vývodu.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci Suppl. 3/2006, strana 49
Zdroj: