Pokles platů by byla vražda zdravotnictví

Co je takový největší kostlivec ve skříni současného ministerstva zdravotnictví?

Dalo by se stručně říci, že hlavním problémem je reforma jako taková. Z těch konkrétnějších věcí pak určitě specializační vzdělávání lékařů, už proto, jak negativně je jeho současná podoba vnímána odbornou veřejností. Pokud mám správné informace, tak se chýlí ke konci příprava změn v příslušné vyhlášce, na kterých jsme byli dohodnuti, tak snad i zde dojde k posunu. Výrazně nám chybělo nějaké alespoň trochu jednotné stanovisko lékařů. Je to ale do značné míry pochopitelné, jejich zájmy jsou tak diametrálně odlišné, že skoro nelze vytvořit systém, který vyhovuje ne snad každému, ale velké většině. A pokud se ptáte na můj osobní dluh, tak já tak cítím zákon č. 96 o nelékařských zdravotnických povoláních. Jeho novela zůstala v Poslanecké sněmovně těsně před schválením. To je moje osobní noční můra. V dohledné době se jej snad podaří díky poslanecké iniciativě upravit alespoň v těch nejpalčivějších bodech, například tím, že by se registrační období prodloužilo z šesti let na deset.

Vrátila jste se do své funkce ředitelky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Co je těžší, řídit zdravotnické zařízení s desítkami klinik anebo ministerstvo?

Obojí má svá úskalí. Na ministerstvu je složité, jak obrovský záběr takový úřad má.
Není možné dohlídat aktivity všech odborů, není možné jim detailně porozumět, přesto za ně ministr nese zodpovědnost. Samozřejmě mě stresovalo, že moje rozhodnutí mají dopad na celé zdravotnictví.
Když opustíte zdi ministerstva a vyjedete do nemocnic, mezi zdravotníky, jste konfrontováni s kroky celého svého úřadu z očí do očí. Tam naprosto konkrétně vidíte, jak papír, který jste před časem dostali k podpisu, zasáhl buď zdravotníky, nebo pacienty, případně obě tyto skupiny. Při řízení fakultní nemocnice je zase riziko, že každým svým rozhodnutím můžete rozkývat její stabilitu, která se velmi těžko hledá při nepřehledném způsobu financování a složitých vztazích, jež v nemocnici jsou. Momentálně se cítím spokojenější tady, mám zde pocit, že se rozhoduji více sama za sebe než za nějaký úřad.

Jak jste snášela názory, že jste jen nastrčená loutka a že ministerstvo řídí náměstci?

Já jsem na tyto řeči byla připravená. Počítala jsem, že do mě budou střílet nejen politici, ale i sami zdravotníci, což se nakonec potvrdilo. Hlasy, že jsem "jen" sestra, ale zdaleka nebyly tak časté, jak jsem předpokládala. Pro mě bylo daleko důležitější, že jsem se snažila prosadit to, co jsem považovala za správné, a zabránit tomu, s čím jsem nesouhlasila. Jestli jsem byla loutka nebo ne, těžko může posoudit někdo, kdo stál mimo zdi ministerstva a u všech těch jednání nebyl.

Dostávala jste se do konfliktu se svým úřadem?

Velmi často a někdy docela ostře. Musím ale říci, že až na výjimky jsem se tam setkala se schopnými lidmi, kteří měli zájem věci dotáhnout. Tím jsem byla mile překvapena. O to více celé ministerstvo stresovalo období po říjnu, kdy jsme se ve Sněmovně stali obětí hlasování poslanců. S čímkoli jsme přišli, tak jsme odcházeli s vypráskanými kožichy. To bylo velmi nepříjemné a už bych to nechtěla zažít.

Kdy vám bylo líto, že váš mandát je omezený?

Silnější mandát mi chyběl především v druhém období, kdy bylo stále jasnější, že bychom některé důležité kroky měli udělat, ale u politiků nebyla ochota naslouchat. Rozhodně to platí pro novelu zákona č. 48 o veřejném zdravotním pojištění. Jak zůstalo nastavení úhrad, není šťastné - chtěli jsme větší dohled nad pojišťovnami, chtěli jsme, aby více plnily svou roli. Zasáhlo by to i oblast lékové politiky, kde stále zůstávají obrovské rezervy. To vyplývá z podstaty věci; lidí, kteří této problematice skutečně rozumějí, je jen několik, a zájmových skupin, jimž tady jde o nemalé výdělky, je naopak mnoho.

Jak nyní jako ředitelka čtete informace o chystaných změnách platů zdravotníků?

Já se zatím snažím je moc nečíst, protože tyto informace jsou nepřehledné a každý je interpretuje jinak. Čekám, až bude definitivní verze, se kterou budu moci pracovat. Podle mého názoru je však naprosto nemyslitelné, aby zdravotníkům plošně klesly platy.
To by byla sebevražda, respektive vražda zdravotnictví. Málokteré zdravotnické zařízení by mohlo dopustit snížení reálných příjmů lékařů a sester, aniž by to spustilo lavinu odchodů. Navíc tento pokles by neznamenal pro státní rozpočet žádnou úsporu.

A do jaké míry vítáte deklarované zvýšení podílu prostředků, které jdou na nenárokovou složku platu?

Možnost individuálního ocenění máme již nyní. Někdo s ní pracuje více, někdo méně, někdo téměř vůbec. Chce to odvahu, protože vedoucí pracovník musí počítat s tím, že se jej podřízený bude ptát, proč dostal méně. Když budeme chtít udržet klíčové lidi, tak se stejně větší diferenciaci platů nevyhneme. Mělo by být ale dáno, jaká kritéria musí pracovník splnit, aby si na maximální finanční ohodnocení sáhl, což souvisí s propracovanou personální politikou, která ovšem zatím v našem zdravotnictví skoro chybí.

Vrátila jste se do funkce prezidentky České asociace sester. Ta až dosud zastávala spíše funkci stavovské organizace, finanční podmínky sester nechávala na odborech. Česká lékařská komora je v boji za příjmy lékařů důraznější, byť za cenu ztráty určité noblesy. Není na čase, aby také ČAS v tomto směru více tlačila?

Ale i my se vyjadřujeme poměrně jasně, minimálně v poslední době. Asociace už dala najevo, že individuální plat sester podle nás klesnout nesmí. Není žádné objevení Ameriky, že plat je jedním z nejdůležitějších stabilizátorů pracovní síly, tedy i sester. Souhlasíme s tím, že je třeba optimalizovat strukturu zdravotnických pracovníků. Každé pracoviště by mělo být jasně definováno, kolik a jakých zdravotníků je zapotřebí k zajištění jeho provozu. Jeden z úkolů, které se mi nepodařilo splnit, byla vyhláška o personálních požadavcích, kde se nepodařilo dosáhnout dohody s lékařskou komorou.

Myslíte, že se bude novému ministrovi s lékařskou komorou komunikovat lépe?

Zatím to tak vypadá. Ze začátku jsem se o tuto komunikaci snažila poměrně intenzivně, ale posléze jsem viděla, že ať přijdeme s čímkoli, má ČLK apriorně negativní postoj.

Pokračování na str. A5

V těchto dnech se slaví padesát let od začátku vysokoškolského studia českých sester. Proč naše ošetřovatelství není dál - především pacienty je sestra stále vnímána jako pravá ruka lékaře a očekávají od ní, že bude především "hodná". Jako vzdělaného profesionála ji vnímají málokdy ...

Nízké povědomí české veřejnosti o sestrách je silnější, než jsme si mysleli, platí ale i pro velkou část lékařů. Ani u nich není jasné, kde vlastně sestru vidí. Do budoucna však především v primární péči a v péči dlouhodobé role sester poroste. Populace bude stárnout a seniory bude zapotřebí co nejdéle udržet doma, v jejich komunitě. Není nikdo vhodnější než sestra, kdo by toto mohl dokázat. Snažím se také kolegyně přesvědčit, jak obrovský prostor máme v prevenci a jak málo jej zatím využíváme.

S jakými pocity se zpětně díváte na plošné zvýšení platů sester? K velké části z nich se peníze nedostaly buď vůbec, anebo jen omezeně. Co se s těmito prostředky stalo?

To je jednoduché, byly použity na jiné účely než na platy sester. Česká asociace sester to průběžně monitoruje a závěry svých šetření zveřejňuje. Považovala jsem za úspěch, že se do úhradové vyhlášky i pro letošní rok dostala bonifikace za kvalitu ošetřovatelské péče ve výši druhého pololetí loňského roku. Sice platí jenom pro lůžková zařízení, ale tam jsem viděla nedostatek sester jako nejpalčivější. Obrovským problémem je, že registrované sestry, jež pracují bez odborného dohledu, nejsou zařazovány do platové třídy, která jim náleží. Zajistit, aby tyto prostředky využila zdravotnická zařízení na platy, je z pozice ministerstva možné jen u zařízení, jichž je zřizovatelem. U ostatních zdravotnických zařízení musí na správné využití takovýchto prostředků dohlédnout pojišťovna.

Cítila byste se dobře v současné vládě, nebo jste ráda, že zodpovědnost má již někdo jiný?

Jsem ráda, že v čele ministerstva je někdo jiný, a to od chvíle, kdy jsem pochopila, jak bolestné následující období bude a jak radikální věci se mohou dít. Bude těžší než za mě ustát tlak veřejnosti, a to nejen odborné, a bude velmi obtížné vybojovat silnou pozici resortu zdravotnictví i v rámci vlády. Úřednické kabinety to mají v tomto směru snazší - jsou oblíbené, protože se nepouštějí do zásadních věcí.

Zdroj: Medical Tribune