Pohled do hlubin duše lékaře - NOVÉ KNIHY
Kniha O duši medika autorského kolektivu pod vedením profesorů Ctirada Johna a Štěpána Svačiny, která vyšla v nakladatelství Triton před více než půl rokem, vzbudila – přinejmenším mezi odborníky – příznivý ohlas. Nepřekvapí proto, že se titíž autoři, za vydatné pomoci Ing. Františka Houdka, rozhodli zmapovat i nitro odborníka, jenž se z medika nakonec vylíhne. Jak se jim to povedlo, budou mít zájemci možnost posoudit při čtení volného pokračování knihy, nazvané O duši lékaře.
Jakou duši má lékař? Dělá svou práci bezduše, nebo je lékařem tělem i duší? Vnímá duši svou i duši svých pacientů jako pouhý dech, nebo jako oživující jiskru, princip života? Vidí duši jako jedinečnou osobní identitu, vědomí či psychiku, nebo jako Boží dar? A co se s duší studenta medicíny děje dál po promoci? Jak s ní zatočí praxe? „Na lékařské fakultě je vše podřízeno tomu, aby si medik co nejlíp osvojil potřebné znalosti. Učení na lékaře je však pouhou hrou oproti jeho následnému působení v ,činné službě‘, kdy musí samostatně rozhodovat o věcech lidského zdraví, života a smrti a za své skutky nést odpovědnost – před zákonem i před svým svědomím; musí neustále průběžně studovat (žel, nikoli pouze pokroky v medicíně), schytávat nenálady existenciálně zkoušených, nebo dokonce čelit výpadům z úzkosti či choroby agresivních pacientů. A při tom všem musí zůstávat současně nad věcí i empatický, musí zároveň budit důvěru přítele i vyzařovat suverenitu odborníka – a to za vnějších podmínek, které, ať se nám to líbí nebo ne, činí stále těžším to, proč lékař profesně existuje a k čemu byl vyškolen – léčit a uzdravovat nemocné. Nápad pokusit se po medicích ohledat i duši lékaře byl tudíž nabíledni,“ přibližuje okolnosti vzniku knihy O duši lékaře František Houdek, který doplnil původní editorské duo profesorů Ctirada Johna a Štěpána Svačiny.
S otázkou, zda existuje duše lékaře, souvisí otázka, co je medicína. Je to umění? Je to řemeslo? Je to jen exaktně definovaný soubor postupů? Má medicína čistě materiální povahu? „Tak by medicínu rádi viděli někteří organizátoři zdravotnictví: sešněrovanou do doporučených postupů a možná i do podivných standardů a nadstandardů. Možná to tak jednou bude, možná to tak někde už je. Ale je to správně? I řemeslo může být umění a může být tvůrčí. V medicíně je to také tak. Dosud určitě platí: Je‑li nemocný přijat do nemocnice či převzat do péče ambulantního lékaře, tak přestože bude nakonec úspěšně vyléčen, zvolený postup i diagnostický závěr či lékařská zpráva často nemusejí být shodné. Je to podobné, jako když zadáme několika lidem namalovat obraz na stejný motiv – výsledná díla se budou lišit. Lékař může pracovat buď rutinně bez emocí, nebo tvůrčím způsobem, kdy do práce dává i kus sebe samého. V tom je možná skryta duše lékaře. Na čtenáři je, aby posoudil, do jaké míry se duše lékaře promítá do medicíny těch, kteří přispěli do této knihy,“ uvádí v závěrečném slovu prof. Štěpán Svačina.
Právě význam osobnostního rozměru duše podtrhl prof. Ctirad John: „Napadá mne ještě jedno pojmové spojení, které by mohlo pokrýt hledanou ‚duši lékaře‘. Zvolil je při hloubkovém výkladu svého soukromého i badatelského života François Jacob. Co zůstalo skryto ‚uvnitř‘, pojmenoval ‚vnitřní socha‘.“
Jak se „vnitřní socha“ promítá ven, do prostředí, v němž její nositel pracuje, vystihl opět prof. Svačina: „Podíváme‑li se na různá oddělení či kliniky, vždy najdeme pracoviště, která nefungují optimálně. Obvykle zjistíme, že nemají dobrou atmosféru a tradici a nezůstala v nich duše předchůdců.
Osobnosti vybírali editoři tak, že na základě zkušenosti vlastní i kolegů oslovili ty, jejichž pověst odborná i lidská byla opravdu na výši. Jenže! Lékaři z terénu, praktici, pediatři, zubaři, ambulantní specialisté nebo pracovníci malých nemocnic na rozdíl od vysokoškolských pedagogů účastných v předchozí knize nemusejí být všichni navyklí vyjadřovat se literárně, natož rozsáhlejším esejem a na tak subtilní téma. Editoři proto připravili zhruba padesátku otázek – obecnějších, ale i věcně a oborově konkrétních podle specializace respondenta. Uvažovali, že by lékař dostal tento balík a instrukci: Pokud se nechcete pouštět do úvahy, vyberte si a odpovězte na ty z předložených otázek, které vás nejvíc tíží, nejhlouběji zajímají atd. – nebo se jimi alespoň nechte inspirovat a vymyslete si jiné relevantní otázky.
Respondenti brzy vymezili dva různé póly – na jednom lidé z fakult (typy spíše akademicko‑badatelské), na druhém lidé z terénu (praktici a specialisté všeho druhu). Především na těch druhých, působících v první linii, mimo lékařská centra, bez krytí nemocnicí či školou, je znát, že jsou zvyklí řešit své úkoly bezprostředně, samostatně, rázně, důsledně.
Podle některých názorů se může zdát, že duše mnohých lékařů se pod tíhou problémů dnešního zdravotnictví postupně vyčerpává, což vystihuje moderní pojem syndromu vyhoření. Vyhořet však může i celá medicína, v níž už nebude na pacienta čas. Když však knihu po přečtení znovu prolistujete a prohlédnete si vynikající fotografie, jejichž autorem je Karel Meister, zjistíte, že lékaři s duší zatím naštěstí existují ve všech generacích a že je medicína i pacienti prostě baví. Ukázku z publikace O duši lékaře připravujeme pro některé z příštích čísel.
Křest knihy připravilo nakladatelství Triton na 9. října v 15 hodin v Akademickém klubu 1. LF UK v Praze.
Zdroj: Medical Triibune