Podávám na Šnajdra trestní oznámení za korupci

To jsou závažná zjištění. Měla by se tím už konečně začít zabývat policie. Je čas podat trestní oznámení… Takové a další reakce se objevují v diskusích u článků, ve kterých se redakce MT snaží odkrývat pozadí pochybných veřejných zakázek ve zdravotnictví. Advokát a známý kritik korupčního prostředí Václav Láska však ukazuje, proč se takové kauzy těžko vyšetřují. Sám podal trestní oznámení na Marka Šnajdra.

Mgr. Václav Láska – bývalý vyšetřovatel hospodářské kriminality, nyní advokát, bývalý předseda správní rady Transparency International. V rámci zastupování poškozených klientů, ale i o své vlastní aktivitě, upozorňuje na hospodářské a korupční kauzy tím, že ve věci aktivně vyhledává důkazy a podává trestní oznámení. Naposledy se jednalo např. o kauzy PROMOPRO a Dopravní podnik hl. m. Prahy. Nejnověji pak o přidělení lukrativních postů ve státních firmách odstoupivším poslancům ODS.

Uvedu tři nejčastější tipy podezřelých státních zakázek. Případ první – zakázku za desítky milionů korun vyhraje firma, která byla založena pár měsíců předtím, než soutěž vyhrála. Je takový postup v souladu se zákonem, nebo ne?

Případ, kdy státní zakázku vyhraje firma, která je krátce předtím založena, je bohužel obvyklý jev. Z devadesáti procent je to znak něčeho nekalého. Zbylých deset procent jsou případy, kdy se vícero subjektů dohodne, že se budou o zakázku ucházet a spojí se v novém subjektu. To je ale spíše výjimka. Pokud jde navíc o firmu bez jasných vlastníků, kteří dle obchodního rejstříku vlastní dalších padesát společností, pak je podezření ještě větší. Zákon umožňuje, aby státní úředníci koncipovali podmínky veřejné zakázky tak, aby tyto subjekty neměly šanci se zakázky účastnit.

Je vše stále legální, pokud tyto firmy splní stanovená kvalifikační kritéria pouze proto, že mají jako subdodavatele velkou firmu?

Tyto subdodávky by měly být správně pouze z několika procent. Je krajně podezřelé, pokud vyhraje zakázku firma, která ji bude vyřizovat z devadesáti procent nějakým subdodavatelem.

Podezřelé, ale legální…

Ano. Je ale otázka, zda byly správně nastaveny podmínky výběrového řízení. Obecně je s tím zákonem problém takový, že pokud budu chtít jako vyhlašovatel udělat nějakou lumpárnu, pak mi v tom těžko zákon zabrání. Jsou zde dva odlišné pojmy. Lidé si obecně myslí, že pokud je zakázka vypsaná podle zákona o veřejných zakázkách, pak je v pořádku, nebo proti zákonu, a pak v pořádku není. Tak to není. Mohu vypsat zakázku podle zákona, a přesto tím spáchat trestný čin, protože mám v úmyslu někoho poškodit a jiného obohatit.

Ale ten úmysl se dokazuje asi těžko…

Ano, ale když jste na začátku řekla hypotézu, že vyhraje velkou zakázku nový subjekt bez historie, je to první indicie k tomu zabývat se tím, jestli nedošlo k nějakému trestnému činu. A k tomu mohlo dojít přesto, že byly splněny všechny podmínky zákona o veřejných zakázkách.

Říkal jste, že zadavatel může porušit zákon, ačkoli dodržel zákon o veřejných zakázkách?

Který zákon může i tak porušit? Mám tím na mysli trestní zákoník. Například trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu. Není zde ani slovo o tom, že při tom musí porušit zákon o veřejných zakázkách.

Případ druhý. Velkou státní zakázku, například z oblasti IT, kde jsou zaručena léta servisování softwarů, vyhraje firma, ve které dříve působil současný ministr či jeho náměstek. Navíc jde o stejnou sféru činnosti, kterou má nyní politik na starosti. Firmu již prodal a tvrdí, že s ní nemá vůbec nic společného. Z hlediska zákona je vše v pořádku?

To záleží případ od případu. Pokud chce podnikatel vstoupit do politiky, měl by prodat všechny své firmy. A pokud to chce udělat čestně, tak je prodá a nemá s nimi nic společného. Běžně se ale stává, že podnikatel si ve firmě přesto nechává určitý podíl. Jsou případy, kdy politik prodá firmu s takzvanou odloženou splatností – nejdřív nechá firmu vydělat díky státním zakázkám a pak, když jeho společnost vydělá, je mu teprve zaplacen obchodní podíl, který se samozřejmě díky státním zakázkám navýší.

Měla by taková firma, která dříve patřila politikovi, získávat dále veřejné zakázky?

Zvlášť pokud politik působí v oblasti, která se této podnikatelské činnosti týká? To je otázka. Zavádět toto opatření zákonem by asi nemělo smysl. Protože pokud bych byl majitelem úspěšné firmy, tak svou firmu neprodám. A pokud by měla firma zákonem zakázáno účastnit se výběrových řízení státních zakázek, tak ztratí na hodnotě a je neprodejná. Toto jsou věci, které nelze řešit zákonem.

Není tedy nic nekalého na tom, že politik prodá firmu a pak vytvoří svým rozhodnutím potřebu nějakého projektu, ze kterého tato firma vyjde jako vítězná…

Je minimálně podezřelé, že původní majitel firmy přešel z té části státní sféry, která nyní dává zakázky. Je jasné, že pod těmito zakázkami původní majitel není nikde jmenován. Ale to, že působí ve stejné sféře – doprava, zdravotnictví –, je samozřejmě podezřelé. K tomu, abyste s čistým svědomím mohli říci, že to tak je, potřebujete další indicie. Těmi jsou, jak už jsem řekl, například splátky prodeje s odloženou splatností a podobně.

Případ třetí. Transparency International uvádí, že velkou část korupce tvoří zakázky ještě předtím, než je vůbec vypsáno výběrové řízení. Tedy ještě ve fázi, kdy projekt (většinou velmi nákladný) za státní peníze vzniká. Jde o projekty zbytné nebo zbytečné, bez podpory veřejnosti, bez jasného smyslu a praktického užitku. Dá se tento problém nějak legislativně pojmout?

To je těžké. Může se stát, že lidé ze státní správy mají nějaký záměr, ten se začne realizovat, vznikají veřejné zakázky. Pak se ukáže, že tento záměr je neužitečný. Kdo nese odpovědnost? Ten, kdo vyhlašoval veřejné zakázky, nebo ten, kdo vůbec vymyslel nový záměr? Zde by bylo potřeba dokázat, že osoba, která projekt iniciovala, má z něho přímý zisk. Úplně nejtěžší bývá dokladovat vazby vzniku projektu a konkrétního finančního profitu. Dnes jsou metody státních úředníků velice sofistikované a těžko prokazatelné. Pokud někdo z daného prostředí přímo uvnitř nepromluví, nějaký whistleblower či informátor, jsou šance na odkrytí minimální.

Existuje tedy vůbec nějaká šance, že se novináři podaří shromáždit natolik závažné informace, aby bylo možné na základě nich podat trestní oznámení?

Až na výjimky novináři nedisponují takovými pravomocemi, aby mohli shromažďovat důkazy pro trestní řízení. Novinář shromáždí pouze indicie a dále by měla pracovat policie. Vezměme si jednotlivé metody. Výslechy svědků – ty může hodnověrným způsobem obstarat pouze policie. Výpisy z bankovních účtů, informace o finančních transakcích nebo účetnictví – opět pouze policie. Informace o transakcích ze zahraničí – k nim má přístup jen policie. Oproti tomu novinář může shromáždit pouze indicie – zakázku vyhraje neznámá firma, která funguje půl roku a dostane velkou zakázku. Na zakázce participuje firma, jejímiž dřívějšími vlastníky byli politici. Celá zakázka je pro stát značně nevýhodná, protože existují firmy, které by byly schopné zakázku realizovat levněji a podobně.

A tyto informace policii stačí k tomu, aby sama začala případ vyšetřovat?

Tady se bohužel střetává teorie s praxí. Teoreticky by to policii mělo stačit k tomu, aby sama zjistila další informace, ke kterým vy jako novinářka nemáte přístup. To je ale pouze teorie. V praxi je to tak, že případů hospodářské kriminality je velmi mnoho, policejní kapacity na to nestačí. Takže se policisté většinou snaží trestního oznámení zbavit. Často na to ani nemají chuť, protože víme, jak podobné kauzy končí.

Které případy hospodářské kriminality se ve státní správě za poslední dobu podařilo vyšetřit? Je jich asi hodně málo…

Moc dobrého se k tomu povědět nedá. Je fakt, že ještě před dvěma lety bych vám řekl, že stav vyšetřování hospodářské kriminality je v naprosto zoufalé situaci a nevyšetří se nikdy nic. Za poslední dva roky jsme zaznamenali posun k lepšímu a jistou naději. Registruji, že část státních zástupců se snaží, snaží se i někteří policisté, soudci…

Je to v návaznosti na změny v nejvyšším státním zastupitelství?

Ano, to je zcela patrné.

Vaší prací je mimo jiné také právní zastupování osob v případech, které souvisejí s hospodářskou kriminalitou. Některé tyto případy jsou spojené s někdejším náměstkem ministra zdravotnictví Markem Šnajdrem. Jak konkrétně v nich tento člověk figuruje?

Věnuji se korupčním nebo hospodářským kauzám a jméno Marka Šnajdra se v nich objevuje v různých konsekvencích. Je spojen s množstvím aktivit a často se jeho konkrétní jednání projevuje v kauzách, ve kterých je podezření, že se jedná o hospodářské delikty. (Delší odmlčení, pozn. red.) Všechny další konkrétní informace musím pečlivě formulovat, protože těch žalob na sebe mám už opravdu hodně a musím dělat i jinou práci než běhat po soudech v případech ochrany osobnosti. S čistým svědomím můžu ale říci, že v řadě hospodářských kauz spojených s Markem Šnajdrem se ukázaly nestandardní postupy orgánů činných v trestním řízení.

Které kauzy to jsou?

To říci nemůžu, protože v nich vystupuji jako advokát poškozených stran a jsem vázán mlčenlivostí. Pro mne je Marek Šnajdr velmi kontroverzní člověk, já osobně bych k němu neměl nikdy žádnou důvěru.

Vy jste na Marka Šnajdra a na další dva poslance – Tluchoře a Fuchsu – podal začátkem ledna trestní oznámení za to, že se vzdali poslaneckého mandátu výměnou za posty ve správních radách státních podniků. Z jakého konkrétního trestného činu je viníte?

Z uplácení a přijetí úplatku.

Jakou vidíte šanci, že budete v této věci úspěšný?

Toto trestní oznámení jsem tentokrát podal za sebe jako za občana, nikoli jako advokát určitého klienta. Slíbil jsem, že nebudu z tohoto trestního oznámení nijak těžit ani je nějak komentovat. Chci minimalizovat to, že dotyčné osoby se budou bránit tím, že se chci zviditelňovat.

Zdroj: Medical Tribune