Pochyby o záchranné brzdě
Tak tedy nevím, co vlastně platí. Nejprve jsme ve volební kampani přesvědčováni, jaký je pro zdravotnictví připraven tým a sofistikovaná reforma. Po tři čtvrtě roce nám tatáž osoba v roli premiéra na omluvu stěží stravitelných opatření tvrdí, že je to pouze zatažení za záchrannou brzdu a že ta sofistika chybí, protože na pořádné vládnutí bylo málo času.
Když jsem studoval první návrh na změnu zákonů týkajících se zdravotního pojištění a pojišťoven, ani v důvodové zprávě jsem se nedozvěděl nic o souvislosti s tím sofistikovaným, co má přijít snad někdy později. Nemám tedy důvod tomu věřit. Už před dvěma týdny své pochybnosti na tomto místě vyjádřil dr. Miroslav Macek. Vyjadřoval se však pouze k poplatkům ve zdravotnictví. I já jsem si vědom, že bolestí českého zdravotnictví je potřebám neodpovídající frekvence návštěv u poskytovatelů zdravotní péče. Ale nad návrhem se musím ptát, zda je regulačním opatřením – rozuměj opatřením, které má měnit chování pacienta, resp. pojištěnce – poplatek za indukovanou péči.
To, že v zákoně nazvu poplatky regulačními nebo administrativními, ještě samo o sobě neznamená, že takové jsou. Je na místě skutečně rozlišit mezi regulací a zvýšením spoluúčasti pacientů. V návrhu zákona nacházím obojí. Ve zdůvodnění nikoli. Pokud chceme, aby pacient – pojištěnec změnil chování, měl by ho měnit ku prospěchu svého zdraví. Přitom by bylo dobře, kdyby se choval korektně i ke svému zdravotnímu pojištění, které ho má ochránit před riziky nedostupnosti té péče, kterou by nebyl aktuálně schopen zaplatit. V tomto snažení by však neměl být sám. A sám zatím zůstává. Na straně jeho partnerů, to znamená poskytovatelů péče a zdravotních pojišťoven, žádná iniciativa vyvolána není. Oni se v tuto chvíli pouze ptají, jak se poplatky odrazí v úhradách. Já bych raději přijal, kdyby větší roli v regulaci chování pojištěnce hrála zdravotní pojišťovna a kdyby od ní stát nechtěl prostě pouze refundovat poplatky, které překročí stanovený roční limit. Ostatně, proč má být zdravotní pojišťovna tupým nástrojem sociální politiky státu a nikoli reálným a odpovědným správcem zdravotního pojištění? Stejně jako se mi vůbec nelíbila administrativně direktivní opatření ministra Ratha, kterými se ušetřilo na pacientech v důsledku úleku poskytovatelů, stejně se mi nelíbí obdobný administrativní a direktivní postup od ministra Julínka. Ani jeho opatření nebudou působit rozumně a dlouhodobě. Když už jsem napsal, že regulátorem chování pojištěnce by měla být spíše zdravotní pojišťovna, hned bychom měli ve zdravotním pojištění prvek, kterým by se od sebe stávajících devět zdravotních pojišťoven mohlo odlišit. Postupně by tak pojišťovny mohly pojištěncům nabídnout své pojistné plány, které by obsahovaly bonusy (resp. vratky poplatků) nebo snížení pojistného za odpovědné chování k vlastnímu zdraví i k fondu zdravotní pojišťovny. Tomu bych byl ochoten říkat reforma.
Poplatky však nejsou to jediné, co mě zarazilo. Nedělám si iluze o stavu veřejných rozpočtů. Pokud se na jejich léčbě má účastnit i zdravotnictví, pak právě v něm existuje spousta úniků finančních prostředků, jejichž zamezení by bylo jistě rozumnější, než pouze snížení pojistného hrazeného státem. Dobře vím, že to bylo právě zvýšené pojistné, které pomohlo Všeobecné zdravotní pojišťovně dostat se z červených čísel. Předpokládá se nyní, že předchozí úlek poskytovatelů bude nahrazen úlekem pojištěnců z poplatků natolik, že i při sníženém příjmu bude hospodaření pojišťovny vyrovnané?
Jestliže nad některými uvedenými opatřeními mám pochybnosti, další zásadně odmítám. Je to zjevná skutečnost, že stát a politici stále chovají Všeobecnou zdravotní pojišťovnu jako berličku státu a nikoli jako ostatním pojišťovnám rovnocenného správce zdravotního pojištění. Namísto toho, aby se co nejrychleji srovnaly režimy, ve kterých pracují VZP a ostatní pojišťovny, činí se pravý opak. Jde tedy vládě o reformy, nebo o moc a peníze? V čem se bude lišit přístup současné vlády k VZP od přístupu té minulé? Vláda a parlament mají v ruce základní nástroje k řízení zdravotního pojištění a pojišťoven. Vztahy upravují zákonným rámcem a produkt pojišťoven projednáváním a schvalováním jejich zdravotně pojistných plánů. Do samotné správy zdravotního pojištění by pak politika a politici vstupovat neměli a stát by měl ingerovat pouze jako jeden z plátců pojistného. V zaměstnaneckých pojišťovnách tomu tak je, odpovídá tomu i složení jejich správních rad. U VZP tomu tak není, a mělo by už konečně být. Ani režim instalace ředitele by se od ostatních pojišťoven neměl odlišovat. I o něm by měla rozhodovat správní rada, nikoli sněmovna (jako doposud) ani vláda (jak se navrhuje).
Je‑li tedy současný vládní návrh změn ve zdravotním pojištění skutečně onou záchrannou brzdou, jak tvrdí premiér, vyvstává otázka, co a koho brzdí a komu to vlastně má posloužit.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 15/2007, strana B2
Zdroj: