Po hrozbě eboly se objevilo nové riziko: virus zika

Ještě nám v paměti zůstala již zažehnaná hrozba rozšíření eboly, a už se vyskytlo další nebezpečí: virus zika. Ten není naštěstí tak virulentní jako ebola, smrtelné případy jsou výjimečné, mezi lidmi se přenáší (možná) sexuálním stykem. Hlavním vektorem jsou komáři. Hrozbu představují důsledky: Guillainův‑Barréův syndrom a kongenitální mikrocefalie. Jsou sice dokumentovány případy výskytu infekce virem zika v Evropě, ale všechny nákazy byly importovány z endemických oblastí.

Zveřejněné statistiky ukazují, že od roku 2013 bylo v Německu zaregistrováno celkem deset případů viru zika. Vedle Německa informovaly o dřívějším výskytu viru také zdravotnické úřady ve Švédsku a Finsku, vždy šlo ale o osoby, které se vrátily z tropických zemí. Nákazu ohlásilo i Dánsko, nemocný přicestoval z Latinské Ameriky.

Virus zika byl poprvé identifikován v roce 1947 u opice, která byla vyšetřena na přítomnost viru žluté zimnice v oblasti lesa Zika v Ugandě. V té době nebyly k dispozici virové kultury k výzkumu, a tak se podalo sérum nemocné opice do mozku laboratorních myší. Všechna pokusná zvířata onemocněla. Z jejich mozku byl extrahován virus a nazván zika. Následně byl stejný virus izolován z komárů Aedes africanus v oblasti lesa Zika. Sérologické studie v padesátých letech prokázaly protilátky proti viru zika i u lidí v Nigérii (1968), později i v Ugandě, Tanzánii, Egyptě, centrální Africe, Sieře Leoně, Gabonu, Indii, Malajsii, na Filipínách, v Thajsku, Vietnamu a Indonésii.

Z Afriky a Asie se v letech 2007 a 2013 virus dostal do Japonska a Francouzské Polynésie. První americký případ byl odhalen v Brazílii (květen 2015). Tento virus odpovídá genotypu asijského viru zika a pravděpodobně se dostal do Ameriky při mistrovství světa ve fotbale v roce 2014. V současnosti je tento virus rozšířen ve 23 amerických zemích.

Virus zika patří do flavivirů spolu s viry žluté horečky, horečky dengue, japonské encefalitidy a západonilské horečky. Genom má asi 1,8 kb, řetězec RNA je uzavřen v kapsidě a obalen membránou. Povrchový membránový glykoprotein umožňuje uchycení virové partikule na hostitelských buňkách, čímž dochází k infekci. K ochraně proti infekci (proti všem flavivirům) jsou obvykle účinné protilátky proti glykoproteinu E.

Mezi lidmi je virus zika přenášen komáry rodu Aedes (Aedes africanus, Aedes apicoargenteus, Aedes leuteocephalus, Aedes aegypti, Aedes vitattus a Aedes furcifer). Aedes albopictus je považován za primární vektor (Gabon 2007). Rezervoár viru v lidské populaci nebyl prokázán.

Většina infikovaných nejeví žádné příznaky nebo pouze mírné. Zhruba u 25 procent infikovaných se po dvou až deseti dnech objeví vyrážka, horečka, bolesti kloubů, překrvení spojivek a bolesti hlavy. Uzdravení (zhruba za týden) je pravidlem, fatální případy jsou extrémně vzácné.

K nejvážnějším důsledkům infekce virem zika patří Guillainův‑Barréův syndrom a progresivní svalová dystrofie na základě periferní neurodegenerace (asociace těchto dvou onemocnění byla zaznamenána ve Francouzské Polynésii v roce 2013).

Kongenitální mikrocefalie u dětí v souvislosti s infekcí matky virem zika byla pozorována v Brazílii, a to ve značném počtu. Podle zpravodajství jde o tisíce případů a minimálně pět úmrtí postižených dětí. Definitivní průkaz kauzality zatím však chybí. Postižení je tak závažné, že je nutné učinit preventivní opatření. Těhotné ženy a ženy plánující otěhotnění by neměly cestovat do endemických oblastí. Navíc je nutné učinit opatření k eliminaci rizika poštípání komáry.

Zatím nejsou k dispozici ani léky, ani vakcíny proti infekci virem zika. Je možné, že budou účinné vakcíny proti dalším flavivirům, například proti viru žluté horečky. Protože je známa struktura hlavního antigenu viru zika (glykoprotein E), je možné, že bude brzy vyrobena účinná vakcína, avšak klinické studie zaberou několik let.

Opatření proti poštípání komáry spočívají v ochraně povrchu těla, používání repelentů, spánku pod moskytiérami a eliminaci dostupnosti líhnišť pro komáry (stojící vody v nádobách).

Zdroj: