Plánovaní rodičovství není jen antikoncepce

Bylo těžké tento kongres pro Prahu získat?

Ani ne. Asi jako v každé jiné odborné společnosti se o místě konání výročního kongresu vedl demokratický souboj. Měli jsme jediného konkurenta, a to Dánsko. Hlasovali o tom členové ESC a upřímně řečeno, velkou roli sehrálo asi to, že Praha je stále atraktivní.

Čím je tento kongres jedinečný?

Především jde o největší kongres o plánování rodičovství celosvětově, nic podobného v takovém rozsahu nikde jinde není. U nás je tato problematika až příliš často zužována na antikoncepci, a to ještě jen hormonální. Kongres ale bude mít mnohem širší tematický záběr – patří sem sexuálně přenosná onemocnění, sexuální výchova, interrupce a reprodukční zdraví obecně. V jednotlivých oblastech vystoupí skutečně špičkoví odborníci, jen pozvaných řečníků je na devadesát. Poměrně pestré jsou i formy komunikace – kromě běžných prezentací jsou připravena diskusní fóra, pracovní workshopy, setkání s experty. Zvláštní sekci má WHO, ta se týká budoucnosti plánování rodičovství.

Co pro vás takový kongres znamená osobně?

Dva roky práce. Od výběru kongresových prostor, přípravu odborného programu, komunikaci s přednášejícími, vybírání abstrakt až po zcela praktické otázky organizace společenských večerů. Vlastně si samotný kongres příliš neužiji, protože mám během něj skoro pořád schůze.

Jedním z hlavních témat jsou nekontracepční aspekty antikoncepce. Do jaké míry podle vás stojí široce dostupná antikoncepce za propadem porodnosti ve vyspělých zemích? Není daní to, že se nenarodí mnoho dětí, které dříve byly sice neplánované, ale posléze přijaté a vyrůstaly pak zcela normálně v rodinném prostředí?

Je to velmi složitá věc. Na tomto tvrzení je samozřejmě něco pravdy. Z výzkumů ale vyplývá, že naprostá většina nechtěných dětí se v regionu střední a východní Evropy stejně nenarodí. Důsledkem dostupné antikoncepce tedy není ani tak propad porodnosti, jako snížení počtu interrupcí. A v České republice šlo u snížení skutečně dramatické. Od roku 1989 klesl počet interrupcí na pětinu. V tomto směru se u nás stal skoro zázrak, ve kterém nás nebyla schopna následovat žádná jiná postkomunistická země.

Má Česká republika nějaká specifika, pokud jde o metody plánování rodičovství?

Určitě má. Vůbec je zajímavé, jak moc se jednotlivé evropské státy v tomto ohledu navzájem liší. My jsme velmi rychle dohnali západoevropské země v používání hormonální antikoncepce. Užívá ji u nás 35 až 40 procent žen ve fertilním věku. Na druhou stranu je naše populace poměrně nedůvěřivá k jiným než perorálním formám. Podíl žen, které používají hormonální antikoncepci například ve formě náplasti, podkožních implantátů, injekcí nebo medikovaných nitroděložních systémů, je stále velmi nízký.

Která z těchto nových forem hormonální antikoncepce má podle vás největší budoucnost?

Ta je právě v nabídce celého spektra. Ženy jsou různé, každá akceptuje něco jiného, a je proto dobře, že mohou spolu se svým lékařem volit, co jim nejvíce vyhovuje.

Spolehlivé zabránění nechtěnému početí se už u hormonální antikoncepce pokládá za samozřejmé. Při volbě konkrétního přípravku se dostávají do popředí další aspekty. Co vše dnes může vhodně zvolená antikoncepce ovlivnit?

Je pravda, že dnes mnohdy používáme antikoncepci primárně jako léčbu a samotné zabránění početí je jen sekundární efekt. Využíváme její příznivý vliv na pleť, především na akné a seborrhoeu. Může mít pozitivní vliv na obtíže spojené s menstruací, ať už jde o bolest, intenzitu nebo nepravidelnost cyklu. Používáme ji k prevenci tvorby ovariálních cyst. Má svůj význam při ovlivnění bolesti a dalších symptomů spojených s endometriózou. Mohl bych pokračovat, ten výčet je skutečně dlouhý…

A naopak co se považuje za skutečnou kontraindikací hormonální antikoncepce?

Hlavním rizikem, které je dnes akcentováno, je tromboembolická nemoc. Provádět u všech žen screening na vrozené trombofilní stavy nemá cenu, o to vyšší pozornost je třeba věnovat sběru anamnézy. Druhou skupinou jsou ženy, u kterých se kumulují rizikové faktory pro ischemickou chorobu srdeční – tedy ženy starší, obézní, kuřačky, hypertoničky. U těch se snažíme zvolit jinou než hormonální metodu.

Platí tedy jednoduché pravidlo, že kuřačka nad pětatřicet let by hormonální antikoncepci užívat neměla?

Takto striktně to rozhodně neplatí. Vždy je třeba dávat do souvislosti riziko a očekávaný benefit. A pro tyto ženy značné riziko představuje samotné těhotenství. Na prvním místě jim musíme zajistit spolehlivou formu antikoncepce. Je tedy nutné individuálně zvážit, co je taková pacientka schopná spolehlivě a bezpečně užívat.

Jedním z aktuálních témat je vyšší dostupnost postkoitální antikoncepce, konkrétně přípravku Postinor. I v České republice se nyní počítá s tím, že by ji za splnění určitých předpokladů mohl vydat lékárník bez receptu od lékaře. Je to správně?

Jednoznačně ano. Jsme poměrně liberální a sekulární společnost, ale zrovna v přístupu k tomuto přípravku jsme zůstali výrazně pozadu. Postkoitální antikoncepce, pokud není dostupná rychle, ztrácí smysl. Spolehlivost této metody s časem rychle klesá. Má sice svůj význam do 72 hodin po styku, ale měla by být aplikována do dvaceti čtyř hodin. V momentě, kdy musí žena čekat na svého gynekologa třeba do pondělí, tak už to neudělá. Ze zkušeností z jiných zemí víme, že uvolnění postkoitální antikoncepce žádná zvláštní rizika nepřináší. O tom se už diskuse nevedou.

Ještě úpornější debaty vzbuzuje indukce interrupce mifepristonem, respektive kombinací mifepristonu a misoprostolu. Jaký je váš názor?

Opět si myslím, že bychom tuto možnost mít měli. Je to standardní metoda ukončování těhotenství. Je ale nutno uvést, že má daleko větší význam pro interrupci ve druhém trimestru než v prvním.

Jak daleko je vývoj hormonální antikoncepce pro muže?

Ačkoli se tomu věnuje ve výzkumu velká pozornost a řada firem do toho investovala nemalé prostředky, v dohledné době k dispozici nebude.

A myslíte, že by o ni měli muži zájem?

To si netroufám odhadnout. Je to velmi kulturně podmíněno. Můžeme ale srovnávat zájem o mužskou sterilizaci. To je relativně jednoduchý výkon, který se u nás ale téměř neprovádí. V Nizozemí, Dánsku či Švédsku je to přitom zcela běžná metoda.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2008, strana A16

Zdroj: