Pět důvodů, proč se mi líbí zdravotnictví v USA

Americké zdravotnictví má problémy, ne že ne. Je drahé, není dostupné zdaleka všem a je zatížené řadou pochybných praktik. Být Američan a mít možnost léčit se ve špičkové české nemocnici, pak bych možná tvrdil, že naše cesta je ve všem lepší. Ale nejsem Američan a jako stipendista Fulbrightova programu mám možnost se seznámit se špičkovou americkou medicínou z pozice lékaře. A bohužel, vinou nepříznivých okolností i z pozice klienta. Přes všechny výhrady, které můžeme mít, jsou aspekty v poskytování zdravotní péče, ze kterých bychom se mohli od Američanů poučit. Dovolte mi je subjektivně shrnout.

Za prvé. Lidská důstojnost. Je na prvním místě, pacient se cítí jako objekt intenzivního zájmu poskytovatele péče. Nikdy neobtěžujete, nikdy nejdete nevhod. Personál není netrpělivý (protože není přetížen) a vychází vám vstříc. Jste maximálně informováni, každý vám podá ruku a představí se. Nevyžaduje se dodržování pravidel, která nejsou nezbytná.

Za druhé. Systematičnost a důslednost. Jako pacient nebo jeho příbuzný jste neustále informován step‑by‑step, co se děje a co se dít bude. Se vším průběžně vyjadřujete souhlas (nikoli nutně mnohastránkový písemný). Dostáváte jasné instrukce, co můžete a co nesmíte. Jeden příklad za všechny: hrozba respiračních nákaz (chřipka) se zde bere velmi vážně a pravidla, jak a kdy se chránit a kdo, koho a kdy může navštívit, jsou striktní a platná pro všechny.

Za třetí. Kolegialita. Lékaři se k sobě chovají neformálně, ale všichni si prokazují vzájemný respekt. Nevoláte konzilium cvičně, neobtěžujete kolegu na pageru „pro forma“. Pokud nemocného referujete, připojíte zdvořilostní osobní dopis. Je v tom něco starosvětsky noblesního.

Za čtvrté. Připravenost na vše. Američané jsou připraveni na setkání s jakýmkoli etnikem, jazykem, kulturou. Nezaskočí je nemocný se vzácnou tropickou nákazou, SARS či prasečí chřipkou. Systém je nastaven na časnou detekci potenciálních epidemických rizik. Zdravotník nemusí samostatně dohledávat informace na intranetu, ale postupuje podle jednoduchého algoritmu. To vše redukuje stres. A významně zvyšuje úspěšnost včasné intervence.

Za páté. Klid. Pracovní tempo na lůžkovém oddělení i na emergency je plynulé, pozvolné. Lékař má na práci čas (onkolog má na pacienta 30 minut), nikdo mu neustále nevolá, nikdo jej nevyrušuje. Má k ruce široké spektrum spolupracovníků, není zatížen byrokracií. Neřeší úhradu péče ani doplatky za recept. A taky má ve „physician lounge“ neustále k dispozici dobrou kávu.

Zpět k mé osobní zkušenosti. Jak to dopadlo? Jako samoplátce jsem měl trošku obavy, že budu považován za druhořadého klienta. Ve skutečnosti během ošetření na pohotovosti je platba zajímala až na posledním místě a účet nemám dodnes. Když jsem se chtěl druhý den objednat ke specialistovi, tak jsem dostal termín hned ten den a ošetřeni jsme byli univerzitním profesorem, absolventem Harvardu. A myslím, že velmi kompetentně. Nenechte se mýlit, pořád si myslím, že zdravotní systém jako celek je spravedlivější a lepší u nás. Až bude nastaven tak, že bude i vlídnější, méně byrokratický a pro zdravotníky a tudíž i pacienty méně stresující, pak bude platit ona okřídlená věta: „Health care well done. Where? In the Czech Republic.“

Zdroj: