Persistentní vegetativní stav a zolpidem

Nel podal v roce 1999 zolpidem jednatřicetiletému pacientovi, který byl po poranění hlavy tři roky ve vegetativním stavu. Doufal, že se mu tak podaří u pacienta utlumit samovolné pohyby končetin. Patnáct minut po podání léku pacient nabyl vědomí a dokázal komunikovat s lékařem i s matkou. Vzpomněl si na svého nejoblíbenějšího hráče ragby. Byl schopen jednoduchých početních úkonů. Účinky léku trvaly čtyři hodiny. Pak pacient uváděný jako Louis opět upadl do vegetativního stavu. Louis užívá zolpidem v dávce 10 mg denně dodnes bez zjevných nežádoucích účinků nebo bez známek vzniku rezistence. Jen při vyšších dávkách se u pacienta po procitnutí projevuje ospalost. Nel mezitím nasadil zolpidem i dalším pacientům v persistentním vegetativním stavu. „Pacienti komunikují, žertují. Mohou telefonovat. Jeden dokonce chytí hozený baseballový míček,“ popsal Nel výsledky v rozhovoru pro vědecký časopis Nature. Zkušenosti Jihoafričanů ověřil s kladným výsledkem britský tým vedený Ralfem Claussem z nemocnice Royal Surrey County Hospital v Guilfordu. U jednoho z trojice pacientů v persistentním vegetativním stavu stoupá po podání zolpidemu hodnocení podle Glasgowské stupnice z 9 bodů na 14, u dalšího pak z 6 na 10.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 20/2006, strana 7

Zdroj: