Perorální antidiabetika, mechanismus účinku, dávkování, kontraindikace

Biguanidy (BG) ovlivňují zejména jaterní inzulinorezistenci, méně periferní inzulinorezistenci. Jako jediný zástupce této skupiny se v klinické praxi používá metformin, který má nejmenší riziko laktátové acidózy jako komplikaci léčby. Podává se v 1 až 2 dávkách denně, hypoglykémii nevyvolává. U diabetiků 2. typu je vhodné zahájit monoterapii metforminem v nejnižší dávce podané jednou až dvakrát denně. Chronická udržovací dávka obvykle nepřekračuje 1 700 až 2 000 mg denně. Pokud při monoterapii metforminem není dosaženo uspokojivé kompenzace, je vhodné jej kombinovat s antidiabetikem jiné skupiny, zpočátku opět v co nejnižší dávce.

Metformin je kontraindikován při renální insuficienci (kreatinin nad 130 ųmol/l), srdečním selhání, dehydrataci a hypoxických či šokových stavech. Horní věková hranice jako kontraindikace pro podávání tohoto přípravku není stanovena.

Sulfonylureové (SU ) deriváty zvyšují sekreci inzulinu. Přidávají se do kombinace k metforminu, pokud jím není dosaženo požadovaného efektu. V praxi se používají přípravky druhé generace, lišící se vzájemně rychlostí nástupu účinku, dobou trvání hypoglykemizujícího efektu, způsobem eliminace a vedlejšími účinky. Patří sem glimepirid, gliklazid, gliquidon, glipizid a glibenclamid. SU podáváme v nejmenších možných dávkách 1× až 2× denně. Hlavním rizikem léčby je hypoglykémie, léčbu provází přírůstek hmotnosti (méně u glimepiridu a nejsilněji u glibenclamidu).

Při zahájení léčby u jedinců s hmotnostním indexem pod 25 kg/m2 se doporučují spíše krátce působící přípravky (glipizid, gliklazid), které se též přidávají k primárně nasazenému metforminu. Začíná se nejnižší dávkou a při nepostačující kompenzaci po několika týdnech se zvyšuje na průměrnou dávku (obvykle na dvoj‑ až trojnásobek) denně. Není‑li stav uspokojivý, je možno zvolit i déle působící SU (např. glibenclamid), ale upřednostňují se stále více jiná PAD, zejména glimepirid či gliclazid. U mladších diabetiků 2. typu s rizikem kardiovaskulárního postižení je vhodný glimepirid, který navíc vykazuje nízké riziko hypoglykémie a má výhodné dávkování 1x denně. Gliklazid je vhodný zejména u mladších diabetiků s manifestací nemoci před 55. rokem věku. Při chronické terapii se nedoporučuje (!) překračovat střední dávky PAD (glibenclamid 10 mg, glipizid 10 mg, gliklazid 160 mg, gliklazid MR 60 mg, glimepirid 2 mg).

Glinidy ovlivňující prandiální vzestup glykémie se vyznačují rychlým nástupem a relativně krátkým působením na sekreci inzulinu, takže jejich efekt je fyziologičtější než u derivátů sulfonylmočoviny, neboť nevyvolávají protrahovanou hyperinzulinémii.

Antidiabetika s inkretinovým efektem se zavádějí jako deriváty nebo analoga GLP‑1 (glukagonu podobného peptidu 1) nebo inhibitory dipeptidylpeptidázy IV. Tato perspektivní skupina zlepšuje sekreci inzulinu z B‑buňky závislou na glukóze.

Thiazolidindiony (glitazony) snižují inzulinovou rezistenci, kdežto sekrece inzulinu není ovlivněna. Používá se rosiglitazon (4 mg, 8 mg) nebo pioglitazon (15 mg, 30 mg tbl.) v kombinační terapii s metforminem nebo derivátem sulfonylmočoviny. V monoterapii se nepoužívají. Při léčbě může docházet k retenci tekutiny, proto se glitazony nepodávají u srdečního selhání, edémových stavů a dále v těhotenství.

Inzulinová analoga se stále více používají v léčbě diabetu vedle humánních inzulinů. Působí jednak krátce (inzulin lispro, inzulin aspart či glulisin), jednak dlouze (inzulin glargin nebo inzulin detemir). První skupina ovlivňuje postprandiální glykémii rychleji a nevyvolává delší hyperinzulinémii jako humánní rychle působící inzulin, kdežto druhá skupina se vyznačuje vyrovnanou koncentrací inzulinu (tzv. bezvrcholový inzulin), která pak není tak často provázena hypoglykémiemi jako v případě NPH inzulinů.

Zdroj: Medical Tribune