Pediatr musí být odborník, ale i ochránce

>Před měsícem skončily v olomouci již XXV. dny praktické a nemocniční pediatrie. Jak byste zhodnotil letošní ročník? Byly něčím výjimečné?

Jubileu jsme od počátku přizpůsobovali program i organizaci, chtěli jsme, aby kongres měl velmi dobrou úroveň. Zaznamenali jsme rekord v počtu přihlášených, přijely významné osobnosti české i slovenské pediatrie. Všichni se na kvalitním chodu kongresu podíleli s velkým zápalem a víme, že ti, kteří přijeli, přijeli rádi.

MT: Která sdělení jste považoval za nejpřínosnější pro primární pediatrickou péči a z jakých důvodů? která vás třeba osobně nejvíce potěšila?

Programový výbor vybíral témata velice pečlivě, dlouho a vážně. Nechci dělat nějaké subjektivní hodnocení, ale vyzdvihl bych například blok o bolesti břicha, náš pokus o oddémonizování molekulární biologie v sekci, jak geny pomáhají pediatrii, příspěvky o praktických chybách v ordinaci a samozřejmě přednášky o komunikaci s dětským pacientem.

MT: Blok „Pochybení v praxi, opravené diagnózy“ je již tři roky neodmyslitelnou součástí olomouckého kongresu. Dá se pochybením nějakým způsobem předcházet a minimalizovat je?

Medicína je nesmírně náročná disciplína. Můžeme svým studentům ukázat, jak vypadá zánět plic, ale pak nám do ordinace přijde dvacet dětí s odlišnými příznaky. U každého probíhá nemoc jinak, i když má stejnou diagnózu. Navíc musíme vzít v úvahu otázku komorbidit, lékové rezistence a jiné záludnosti. Mnohému se dá naučit praxí, celoživotním studiem, ale také pokorou a komunikací. To vše jsou základní vlastnosti lékaře. Pokud si je neosvojí, potká se zákonitě s omyly. Pochybení je široký pojem a my se na našem kongresu nebavíme o nevratných poškozeních či dokonce úmrtích – to je záležitost pro znalecké komise a právníky. Našim cílem je přiznat si třeba, že diagnóza mohla být přesnější a časnější, komunikace mohla proběhnout v lepší atmosféře a efektivněji, kontakt s pacientem mohl být lepší, mohli jsme pacienta ušetřit mnohých opakovaných nebo zbytečných vyšetření. Jsou to záležitosti, které bohužel děláme denně, tudíž přitahují pozornost. Přesto si kolegové, kteří na své chyby upozorní nahlas a neanonymně, zaslouží velké uznání.

MT: Na kongresu byla použita i moderní interaktivní forma prezentací. Jaký má smysl a jak se dá dále rozvíjet?

Je to velmi vhodná forma prezentací, i když časově náročnější. Všichni jsme soutěživí a chceme znát, jak na tom v porovnání s ostatními jsme s našimi znalostmi, chceme se otestovat. Navíc se s odpověďmi dá vhodně pracovat. Zjistíme, kam se orientovat, kdyby vědomosti byly slabé. Dostáváme tak zpětnou vazbu, které oblasti se mají více kultivovat.

MT: Byly prezentovány také zkušenosti s netradičními formami vzdělávání pediatrů v ČR a v evropě. Jak vidíte budoucnost výukových portálů, jakým směrem se bude e‑learning ubírat?

Celoživotní vzdělávání je zcela nezbytný požadavek kladený na lékařské povolání. Lékař má stále méně času na vzdělávání, protože primární a zásadní je prostor věnovaný pacientovi. Databáze, portály a výukové programy mají usnadnit, aby vyhledáváním kvalitních informací čas netratil. Má to určitě budoucnost. Fakulty si mezi sebou vyměňují zdroje na mezinárodní úrovni a my chceme i na našem kongresu upozorňovat, co za rok přibylo a stojí za pozornost.

MT: Docent Hoza zmínil v úvodním slově polemiku s článkem v médiích, který hovořil o rozpadu pediatrické péče v ČR. Jaký je váš pohled na tuto problematiku? Změnilo se něco v organizaci péče?

Nemyslím si, že situace je růžová, ale hodně se v posledních letech zlepšila. Hledáme rozumné možnosti spolupráce praktické i nemocniční pediatrie, strany si nesmějí vzájemně závidět, protože medicína je jen jedna – dobrá nebo špatná. I když 90 % absolventů míří do praxe a jen 10 % na kliniky a do nemocnic, diskutujeme, jaký pro‑ fil by měl mít náš graduující lékař, a vzdělání se snažíme co nejvíce orientovat tak, aby absolvent nevstupoval do praxe bez praktických zkušeností.

MT: Ta čísla jsou ale pro kliniky alarmující. nechybějí vám pediatři?

Zaznamenávám stesky a bubnování na poplach, pokud jde o zubaře, praktické lékaře i praktické pediatry. Musíme si ale přiznat, že při předatestační přípravě nenachází lékař profilující se jako praktický lékař pro děti a dorost vždy a všude dveře na klinická školicí pracoviště otevřené, protože, jak říkají čísla, se dá předpovědět, že na klinice stejně nezůstane. O celé věci ale diskutujeme i na našem kongresu, kde se setkávají nejvýznamnější představitelé obou pólů pediatrie.

MT: které diagnostické a léčebné postupy považujete v posledních letech v pediatrii za nejvýznamnější?

Celá medicína se ubírá cestou správných postupů, algoritmů a ta česká není výjimkou. Pracujeme s medicínou založenou na důkazech, ale doporučení jednotlivých států nikdy nelze transformovat celistvě, ať jsou sebedokonalejší. Musíme brát v úvahu např. geografická nebo právní specifi‑ ka. Existuje ovšem spousta postupů a diagnóz, u nichž se zatím nelze o EBM opřít, a pak platí doporučení expertů a odborných společností.

MT: U některých dětských nemocí ale nenabízí současná medicína příliš mnoho farmakoterapeutických možností, u léčiv chybí indikace pro dětský věk. Co můžete dětem i rodičům nabídnout, jak jim můžete pomoci?

Medicína neumí všechno, což si musíme přiznat a podle toho se i chovat. Pracujeme s geny a chromosomy. Některé nemoci neumíme léčit, ale nevíme, proč jsme neúspěšní. Mezi nebem a zemí je mnoho nepoznaného a není možné vše vědět. Co je útěchou, je skutečnost, že každá generace vždy přinese něco nového a překročí tu předchozí.

MT: Velký prostor se v poslední době věnuje problémům komunikace mezi lékaři a pacientem, na kongresu se o nich hovořilo také. kde vidíte největší úskalí?

Máme zjištěno, že až 90 % stížností na lékaře a sestry má původ ve špatné komunikaci, zbytek tvoří profesní pochybení. Oproti generaci před sto lety, která se komunikovat nikde neučila, přesto nechybovala, nejsme dobře připraveni. Mnozí špičkoví lékaři, kteří odcházejí na zahraniční kliniky, se vracejí zpět nikoliv kvůli odborné nekompetentnosti, ale kvůli nedostatkům v jednání s pacientem. Výuka komunikace se musí dostat na lékařské fakulty. Jsem potěšen, že olomoucká fakulta je jedna z prvních v České republice, která zavádí pro studenty víkendové pobyty se sociology a psychology, jejichž cílem je praktický nácvik komunikačních dovedností. Jsem rád, že je pryč éra dozvuků komunistického systému, kde lékař byl bůh a pacient se nemohl na nic ptát. Kultivovat se musíme každý, v tom máme obrovské rezervy.

MT: Jaká specifika má komunikace s dětským pacientem a jeho rodiči?

Rodič zastupuje dítě, proto ty neblahé a nedobré diagnózy sdělujeme právě jemu. Když je dítě v ohrožení, rodič se trápí a mnohdy se chová, jako by za to mohl lékař. Není se čemu divit, když jeho jediný poklad je nemocný. Dobrý lékař v této situaci ani žádný vděk neočekává. Poděkování se mnohdy dočká až po letech. Pediatr musí být nejen odborník, ale i ochránce. Tuto roli máme danou a komu se nelíbí, ať rychle utíká z pediatrie. Téma je velmi aktuální, musí se řešit co nejrychleji. Dělá mi radost zjištění, že studenti si to uvědomují daleko naléhavěji než zkušení lékaři a k nápravě nás tlačí.

MT: Přenesme se do stejného času, ale o rok dopředu. Jak budou vypadat

Kongres má za sebou nelehkou cestu, za čtvrt století překonal hodně překážek, ale také se dostatečně vyprofiloval. Budeme nadále reflektovat to, co je aktuální. Olomouc leží na křižovatce cest na Slovensko, do Čech i Rakouska, má tedy geografické předurčení a bohatou historii k tomu, aby se tu vytvořila celorepubliková platforma setkávání lidí dobré pediatrické vůle.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 20/2007, strana A12

Zdroj: