Péče o pacienta před předáním a po předání poskytovatelem zdravotních služeb

Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona o zdravotních službách je poskytovatelem zdravotních služeb fyzická nebo právnická osoba, která má oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle tohoto zákona (dále jen ‚,poskytovatel“).¹ Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o zdravotních službách je ošetřujícím zdravotnickým pracovníkem zdravotnický pracovník, který navrhuje, koordinuje, poskytuje a vyhodnocuje individuální léčebný postup u konkrétního pacienta a koordinuje poskytování dalších potřebných zdravotních služeb (dále jen ‚,zdravotnický pracovník“). Zdravotnickým pracovníkem se rozumějí lékaři, zubní lékaři a farmaceuti, jejichž způsobilost k výkonu povolání je upravena zákonem o lékařských povoláních, a dále všeobecné sestry, porodní asistentky, ergoterapeuti a další, jejichž podmínky výkonu povolání upravuje zákon o nelékařských zdravotnických povoláních.²

U poskytovatelů zdravotních služeb lůžkové péče by každý pacient měl mít stanoveno, kdo a kdy o něj pečuje, tzn. za kterého pacienta v dané době odpovídá ošetřující zdravotnický pracovník. Měl by být stanoven jeden ošetřující lékař odpovědný za stanovený pacientův individuální plán a následující péči určenou na základě toho plánu. Tímto lékařem by měl být lékař se specializovanou způsobilostí nebo lékař s ukončeným základním kmenem v příslušném oboru, v němž poskytuje zdravotní služby, nad kterým je zajištěn odborný dohled lékaře, jenž má specializovanou způsobilost v daném oboru a je fyzicky dostupný do 30 minut od výzvy. Ošetřující lékař je povinen v rámci stanovených pravidel konzultovat svůj postup s lékařem vykonávajícím nad ním dohled. Podle doporučení představenstva České lékařské komory č. 1/2007 k výkonu dohledu lékaře se specializovanou způsobilostí nad lékaři s odbornou způsobilostí může lékař, který má pouze odbornou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání lékaře, toto povolání vykonávat jen v rozsahu činnosti stanoveném v rámci odborného dohledu lékařem se specializovanou způsobilostí. Lékař s odbornou způsobilostí, který povolání vykonává po dobu kratší než 24 měsíců, by měl být trvale pod bezprostředním osobním dohledem lékaře s příslušnou specializovanou způsobilostí. Lékař se specializovanou způsobilostí vykonávající odborný dohled nad lékařem s odbornou způsobilostí, který vykonává povolání lékaře déle než 24 měsíců, by měl být v době výkonu lékařského povolání tímto lékařem nepřetržitě k dispozici pro telefonické konzultace a měl by být schopen dostavit se k osobnímu provádění odborného dohledu nejdéle ve lhůtě 30 minut od chvíle, kdy byl k tomu lékařem s odbornou způsobilostí vyzván. Dále dle shora uvedeného doporučení by měl lékař se specializovanou způsobilostí provádět dohled pouze nad jedním lékařem s odbornou způsobilostí, který povolání lékaře vykonává po dobu kratší než 24 měsíců; nad dvěma lékaři s odbornou způsobilostí, pokud vykonávají povolání lékaře po dobu delší než 24 měsíců.³ To znamená, že lékař se specializovanou způsobilostí může vykonávat dohled nad jedním lékařem po dobu absolvování kmene a nad dvěma lékaři po absolvování kmene.

Poskytovatel zdravotních služeb odpovídá za to, že o pacienty bude pečovat lékař nebo jiný zdravotnický pracovník, který je k tomu náležitě způsobilý (buď je oprávněn samostatně poskytovat zdravotní služby, nebo je pod odborným dohledem). Pokud by bylo zjištěno, že lékař poskytoval zdravotní služby a nebyl oprávněn samostatně vykonávat své povolání a nebyl nad ním zajištěn náležitý odborný dohled osoby, která je způsobilá samostatně poskytovat zdravotní služby, může být v důsledku odpovědnosti poskytovatele zdravotních služeb za správní delikt proti porušení povinnosti stanovené v zákoně o zdravotních službách poskytovateli uložena pokuta.⁴ V případě zastupování lékaře v soukromé ordinaci, dojde-li při poskytování zdravotních služeb lékařem, který není způsobilý k samostatnému výkonu povolání, k odbornému pochybení, může být soukromý lékař, který ho bez náležitého dohledu pověřil zastupováním, odpovědný za újmu, tj. za škodu na zdraví nebo za zásah do osobnostních práv. V úvahu připadá i trestní odpovědnost za ublížení na zdraví, nebo i usmrcení z nedbalosti. Totéž by nastalo i v případech, kdyby zdravotní služby prováděl nelékařský zdravotnický pracovník, který není plně způsobilý k samostatnému výkonu povolání a tento výkon by prováděl bez náležitého odborného dohledu zdravotnického pracovníka způsobilého k samostatnému poskytování zdravotních služeb. Pokud lékař zastupuje soukromého lékaře, měl by být alespoň absolventem základního kmene v příslušném oboru pracujícím pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí v rozsahu okamžité komunikační dostupnosti a fyzické dostupnosti do 30 minut.

Na tomto místě zmíním některé případy z praxe. Absolvent lékařské fakulty, který pracuje v zařízení lůžkové péče na ambulanci, je poučen o tom, který z profesně starších lékařů nad ním vykonává odborný dohled. V rámci poučení, které je mimo jiné uvedeno i ve vnitřním řádu, se uplatňuje postup při jakýchkoli pochybnostech lékaře pod dohledem a tzn. volat lékaře vykonávajícího dohled, který je povinen se ihned dostavit na ambulanci. Jeden z pacientů, který přichází na ambulanci, uvádí nespecifickou bolest na hrudi, kašel, bolesti hlavy, celkovou únavu a poukazuje na to, že celkově se vůbec necítí době. Příznaky pacienta vyhodnotí lékař jako virové onemocnění, předepíše recept na léky, pacienta poučí a pošle ho domů, staršího kolegu nevolá. Pacient po několika hodinách zemře na srdeční selhání. Po následné kontrole zápisu ve zdravotnické dokumentaci bylo zjištěno, že dle klinických příznaků tam popsaných by zkušenější, profesně starší lékař vykonávající odborný dohled na srdeční onemocnění pomyslel a provedl by vyšetření vylučující tuto možnost. Jak bylo výše uvedeno, z právních předpisů vyplývá, že lékař bez specializované způsobilosti k výkonu povolání a bez absolvování základního kmene nesmí pracovat bez dohledu. V tomto případě měl lékař-absolvent pracovat pod přímým odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí. Jde o protiprávní stav, za který nese odpovědnost ten, kdo rozhodl o tom, že lékař-absolvent může pracovat na ambulanci. Podle znaleckého posudku by trestněprávní odpovědnost nesl lékař, který byl řádně poučen o tom, že má volat staršího lékaře, který nad ním vykonával dohled, a to v případě jakékoli pochybnosti, sám bez dostatečných zkušeností, znalostí a odbornosti rozhodl, pokud jeho rozhodnutí bude znalcem zhodnoceno jako odborně chybné. Odpovědnost lékaře pověřeného odborným dohledem by mohla být aktuální v případě, že by on sám rozhodl, že lékař může sám rozhodovat o přijetí či nepřijetí pacientů. Pokud by tak rozhodlo vedení, tj. poskytovatel lůžkové péče, lékař vykonávající dohled neponese žádnou odpovědnost.

Často se stává, že do ordinace praktického lékaře volá pacient a telefon zvedne zdravotní sestra. Pacient si přeje hovořit s lékařem, který dle slov zdravotní sestry nemá čas, neboť má v ordinaci pacienta. Zdravotní sestra vyzve pacienta, aby jí řekl, co ho trápí. Pacient sdělí zdravotní sestře své potíže, ta ho uklidní a vysvětlí mu, že o nic nejde a není nutné, aby navštívil lékaře, i s ohledem na plnou čekárnu a nemocné pacienty v ní, a dále ho informuje o tom, že ho lékař navštíví zítra doma v době návštěvní služby. Zdravotní sestra informuje lékaře, že mluvila s pacientem a doporučila mu, aby do ordinace nechodil, a že mu slíbila, že ho lékař zítra navštíví. Lékař vezme informaci na vědomí bez dalšího podrobného vysvětlení, pacienta skutečně navštíví, ale od osoby blízké se dovídá, že pacient byl pro vážný stav odvezen do nemocnice zdravotnickou záchrannou službou, protože se cítil velmi špatně. Dále osoba blízká pacientovi informuje lékaře o tom, že pacient mu volal do ordinace, kde ho sestra ujistila, že to nic není, že jej zítra navštíví lékař doma. Vyvstává otázka, kdo ponese odpovědnost za újmu na zdraví, která pacientovi vznikla. V případě, že by bylo zjištěno, že informace, které pacient sdělil zdravotní sestře o svém zdravotním stavu, byly natolik závažné, že vyžadovaly návštěvu lékaře a okamžité ošetření, přičemž by se tímto ošetřením předešlo újmě na zdraví, bude trestně odpovědná zdravotní sestra. Pokud znalec znaleckým posudkem dospěje k tomu, že nelze, aby zdravotní sestra řešila takový stav pacienta, tím méně po telefonu, přičemž lékař zdravotní sestru tímto řešením pověřil nebo s tím byl srozuměn nebo dodatečně vyslovil souhlas s uvedeným postupem, nelze vyloučit trestní odpovědnost lékaře. Bude-li prokázáno, že v důsledku chybného postupu zdravotní sestry došlo k újmě na zdraví, nebo dokonce k úmrtí pacienta, za škodu bude odpovědný poskytovatel zdravotních služeb, v tomto případě praktický lékař. Pokud by znaleckým posudkem nebylo prokázáno, že šlo o odborně chybné informování zdravotní sestry nebo že sice neměla takto postupovat, ale její postup neměl vliv na zdravotní stav pacienta, jde o etické provinění lékaře, které by měla projednat Česká lékařská komora a rozhodnout o tom, zda se lékař eticky provinil, či nikoliv. Zdravotní sestra je zaměstnankyní poskytovatele zdravotních služeb, v úvahu připadá pracovněprávní odpovědnost, a to v případě, pokud by sestra jednala v rozporu s pokyny lékaře a lékař o tom nevěděl. V tomto případě však sestra lékaře informovala o svém rozhodnutí a návrhu dalšího postupu, lékař souhlasil a další informace si nevyžádal.⁵

Pokud je třeba k postupu při poskytování zdravotních služeb názor jiného odborníka, tzv. konsilium, je třeba vzít v úvahu, že jde o vyšetření, které má podpůrný, doporučující charakter. Lékař musí v rámci konsilia obdržet všechny potřebné informace od ošetřujícího lékaře a zaujmout odborné stanovisko v rámci svého oboru. Ošetřující lékař není povinen se řídit závěry učiněnými v rámci konsilia. Rozhodnutí je plně na ošetřujícím lékaři, musí však své odchýlení se od doporučení vyjádřeného v konsiliu náležitě odůvodnit. Podstatným a zásadním úkonem bude zápis do zdravotnické dokumentace.

Poskytovatel jednodenní nebo lůžkové péče je povinen pacienta vybavit při propuštění léčivými přípravky a zdravotnickými prostředky na tři dny nebo v odůvodněných případech i na další nezbytně nutnou dobu (§ 47 odst. 1 písm. f) zákona o zdravotních službách). Definici nezbytně nutné doby v zákoně nenalezneme, jde o lékařem vyhodnocenou situaci, která pacientovi nedovoluje zajistit si léčivé přípravky a zdravotnické prostředky v průběhu minimálně tří dnů od propuštění z jednodenní nebo lůžkové péče, přičemž bez jejich zajištění by mohlo být ohroženo pacientovo zdraví nebo život. Ze shora uvedeného vyplývá, že lékař musí pacienta vybavit vždy na dobu tří dnů, tuto dobu nemůže nijak zkrátit, naopak vždy ji může prodloužit v případech, o nichž rozhodne a jež patřičně odůvodní ve zdravotnické dokumentaci.⁶ Další povinnost poskytovatele jednodenní a lůžkové péče vyvstává u pacienta, který není vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen se obejít bez pomoci po propuštění z této péče. Pokud pacient není vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen obejít se bez pomoci další osoby, může být propuštěn z jednodenní nebo lůžkové péče až po předchozím včasném vyrozumění osoby, která tuto péči zajistí. Jde o osobu určenou pacientem, pokud taková osoba není, zaujme její místo manžel, registrovaný partner, rodiče a další v pořadí osoby blízké.⁷ Má-li být propuštěn pacient, u něhož není zajištěna další péče osobami výše určenými, poskytovatel o tom včas informuje obecní úřad obce s rozšířenou působností příslušný podle adresy místa trvalého pobytu pacienta. Obdobně postupuje u nezletilých pacientů se závažnou sociální problematikou v rodině.⁸

Otázku předávání zpráv potřebných pro návaznost zdravotní péče upravuje ustanovení § 45 odst. 2 písm. f) zákona o zdravotních službách, kdy poskytovatel zdravotních služeb je povinen předat zprávu o poskytnutých zdravotních službách registrujícímu poskytovateli v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost, je-li mu tento poskytovatel znám, a na vyžádání též poskytovateli zdravotnické záchranné služby nebo pacientovi. Poskytovatel zdravotních služeb musí vždy předat zprávu praktickému lékaři, pokud je mu znám. V případě, kdy pacient praktického lékaře neuvede a ani jiným způsobem nemá poskytovatel zdravotních služeb možnost zjistit praktického lékaře pacienta, povinnost nemůže splnit. V případě registrujícího poskytovatele v oboru zubní lékařství nebo v oboru gynekologie a porodnictví má povinnost předat zprávu jen v případě, kdy poskytnutí zdravotních služeb indikoval registrující poskytovatel v oboru všeobecné praktické lékařství nebo v oboru praktické lékařství pro děti a dorost. Poskytovatel má povinnost podle ustanovení § 45 odst. 2 písm. g) zákona o zdravotních službách předat jiným poskytovatelům zdravotních služeb nebo poskytovatelům sociálních služeb potřebné informace o zdravotním stavu pacienta nezbytné k zajištění návaznosti dalších zdravotních a sociálních služeb poskytovaných pacientovi.

Lékař splní svou povinnost předat zprávu potřebnou pro návaznost zdravotní péče registrujícímu poskytovateli v oboru všeobecného praktického lékařství či jinému ošetřujícímu lékaři i tím, že tuto zprávu pro příslušného lékaře předá pacientovi. Obava před tím, že si pacient zprávu přečte nebo ji prostuduje se svými blízkými, než ji předá svému ošetřujícímu lékaři, není překážkou pro její předání. Pacient má pochopitelně právo na veškeré informace shromážděné o něm v jeho zdravotnické dokumentaci a nic nebrání tomu, aby se s ním lékař dohodl, že zprávu pro registrujícího poskytovatele nebo jiného ošetřujícího lékaře předá jeho prostřednictvím. Poskytovatel by měl tuto skutečnost zaznamenat do zdravotnické dokumentace. Pokud poskytovatel vyžaduje podpis pacienta o převzetí zprávy pacientem, jde pouze o jím stanovenou podmínku a záleží na pacientovi, zda ji dobrovolně splní, či nikoliv. Zákon tedy toto neukládá, ale ani nezakazuje, tudíž je na poskytovateli, zda si takovýto postup stanoví.

Právo na konzultační službu, respektive právo pacienta na druhý názor, umožňuje zákon o zdravotních službách, jde o zdravotní službu dle zákona o zdravotních službách.⁹ Pacient má právo vyžádat si další názor.¹⁰ Má tak právo znát názor nejen svého ošetřujícího lékaře, ale i jiného zdravotnického pracovníka, popřípadě pracovníků, který vytvoří pacientovi možnost učinit ze svého pohledu co nejlepší rozhodnutí. Právně nedořešena zůstává otázka úhrady konzultačních služeb. Samotná konzultační služba z veřejného zdravotního pojištění hrazena není. Ovšem v případě konzultační služby na základě výsledků vyšetření u jednoho poskytovatele zdravotních služeb by z veřejného zdravotního pojištění hrazena být měla. Podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákona o zdravotních službách je stanovena povinnost poskytovatele zajistit, aby jinému poskytovateli nebo jinému zdravotnickému pracovníkovi, od nichž si pacient vyžádal konzultační služby, byly zpřístupněny informace vedené o zdravotním stavu pacienta ve zdravotnické dokumentaci, které jsou pro poskytnutí konzultačních služeb nezbytně nutné.

Podle ustanovení § 47 odst. 6 zákona o zdravotních službách je stanovena povinnost pro registrujícího poskytovatele nebo jiného poskytovatele, který pacienta přijal do péče, vyžaduje-li to zdravotní stav pacienta, předat mu písemné doporučení k poskytnutí příslušné specializované ambulantní péče, jednodenní péče nebo lůžkové péče. Součástí doporučení je písemné odůvodnění a důležité informace týkající se zdravotního stavu pacienta, včetně výsledků provedených vyšetření a informace o dosud provedené léčbě. Ze shora uvedeného je patrné, že lékař je povinen předat pacientovi písemné doporučení, pokud to vyžaduje zdravotní stav pacienta. V případě, že pacient žádá doporučení k vyšetření, které jeho ošetřující lékař nepovažuje za nutné s ohledem na zdravotní stav pacienta, tuto povinnost nemá. Pacient se může odebrat k vyšetření i bez písemného doporučení a měl by být lékařem ošetřen, pakliže lékař usoudí, že to zdravotní stav pacienta vyžaduje. I zde se nabízí možnost využití konzultační služby.

Dalším častým problémem je předepisování léčivých přípravků s preskripčním omezením, kdy praktický lékař v dobré víře pomoci pacientovi předepíše léčivý přípravek s preskripčním omezením a následně je zdravotní pojišťovnou vyzván k úhradě léčivých přípravků, a dokonce označen za toho, kdo se bezdůvodně obohatil. Co naplat, že praktický lékař by měl umět léčit nekomplikované onemocnění ze všech lékařských oborů, když je stále omezován např. preskripčním omezením. Pokud se onemocnění mírně zkomplikuje a pacienta je zapotřebí odeslat do specializované ambulance nebo terapie je preskripčně omezena, musí praktický lékař pacienta odeslat ke specialistovi. Ten provede potřebná vyšetření a předepíše léky, jež jsou mnohdy preskripčně omezeny pouze na jeho odbornost. Znamená to zátěž pro pacienta, který musí v určitých intervalech absolvovat návštěvu lékaře za účelem předepsání pravidelné medikace.

U léčivých přípravků existuje preskripční a indikační omezení, což znamená, že je může předepisovat lékař-specialista pro vymezenou skupinu pacientů. Tato omezení se týkají pouze úhrady z veřejného zdravotního pojištění. V případě, že by některý z léčivých přípravků s preskripčním nebo indikačním omezením byl předepsán za úhradu z veřejného zdravotního pojištění, tj. lékařem pacientovi na účet pojišťovny mimo vymezené indikace, jde o porušení především smlouvy se zdravotní pojišťovnou. Neexistuje však právní předpis, který by zakazoval lékaři předepisovat léčivý přípravek.11 Předepisování léčivých přípravků upravuje zákon o léčivech a k němu prováděcí předpis, vyhláška o způsobu předepisování léčivých přípravků, z nichž vyplývá, jakým způsobem může a má lékař léčivé přípravky předepisovat. Z těchto právních předpisů však nevyplývá žádné omezení ani výslovný zákaz pro lékaře ve smyslu určení, které léčivé přípravky smí či nesmí předepisovat. Pokud lékař předepíše pacientovi léčivý přípravek s omezením, který si uhradí sám, tak tento přípravek lékař předepsat může, ale nemusí. Lékař je za preskripci léčivých přípravků odpovědný. Měl by předepisovat takové léčivé přípravky, s nimiž je dostatečně obeznámen, zná indikace, kontraindikace, dávkování, nežádoucí účinky, interakce s dalšími léky, aj.

Lékař-internista předepíše pacientovi, který se léčí s vysokým tlakem, léky na tři měsíce. Na kontrolu je pozván za půl roku. Praktický lékař odmítl pacientovi předepsat léky, které mu indikoval lékař-internista. Kdo pacientovi napíše léky na období do plánované kontroly? Léky má pacientovi napsat lékař-internista, tj. ošetřující lékař, u kterého se pacient léčí pro vysoký tlak. Vyhláška č. 54/2008 Sb. mu v tom nebrání, na jeden recept může předepsat více než jedno balení jednoho druhu léčivého přípravku pro zajištění léčby pacienta do jeho další kontrolní návštěvy u ošetřujícího lékaře, nejdéle však na dobu tří měsíců a zpravidla v počtu tří balení, není-li dále stanoveno jinak. Tato vyhláška umožňuje vystavení receptu na opakovaný výdej, tzv. opakovací recept – ‚,Repetatur“. Lékař-internista předepíše tři balení a připíše, že výdej se má uskutečnit dvakrát. Opakovací recept má platnost šest měsíců, nestanoví-li lékař jinak, nejdéle jeden rok. S ohledem na preskripční omezení by měl léčivý přípravek předepsat lékař určité odbornosti, na niž je preskripční omezení vázáno. Navíc pokud se pacient léčí u specialisty pro vysoký tlak, měl by být průběžně kontrolován právě tímto ošetřujícím lékařem, který by v návaznosti na kontrolu měl měnit či upravovat medikaci pacienta.

V případě propuštění pacienta z lůžkové péče lze předepsat léčivé přípravky na recept pouze poslední den hospitalizace, ten den je pacient fakticky propuštěn a vystavení v rámci ambulantní péče se stává legitimním. Přestože je tato možnost přípustná, pacient by z nemocnice neměl odcházet s receptem, ale měl by být vybaven léčivými přípravky na tři dny, nebo v odůvodněných případech na další nezbytně nutnou dobu. Ošetřujícímu lékaři, který navrhl lůžkovou péči, a registrujícímu poskytovateli, tj. praktickému lékaři (nejedná-li se o téhož lékaře) odešle nemocnice zprávu o propuštění pacienta včetně návrhu dalšího léčebného postupu. Po propuštění bude pacientovi léčivé přípravky předepisovat jeho praktický lékař nebo ošetřující lékař-specialista (některé léčivé přípravky z důvodu preskripčního omezení nemůže praktický lékař předepisovat).

LITERATURA

1. Mach J, Buriánek A, Záleská D, et al. Univerzita medicínského práva. 1. vydání, Praha: Grada Publishing, 2013.

2. Prudil L. Právo pro zdravotnické pracovníky. 1. vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2014.

3. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

4. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

5. Doporučení představenstva České lékařské komory č. 1/2007 k výkonu dohledu lékaře se specializovanou způsobilostí nad lékaři s odbornou způsobilostí. Věstník ČLK 2013, s. 183.

6. Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uzná vání odborné a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

7. Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

8. Zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

9. Vyhláška č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

10. Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně citlivých údajů a změně některých zákonů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

11. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

12. Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

13. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

14. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

15. Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

16. Vyhláška č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků, údajích uváděných na lékařském předpisu a o pravidlech používání lékařských předpisů. In. ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 25. 2. 2015].

1 Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2015].

2 Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 28. 2. 2015].

3 Toto doporučení bylo projednáno a schváleno představenstvem ČLK dne 22. 6. 2007 a nabylo účinnosti dnem 1. 7. 2007.

4 Ustanovení § 117 zákona č. 372/2011 Sb.

5 Blíže Jan Mach, Aleš Buriánek, Dagmar Záleská, Dita Mlynářová, Ivana Kvapilová, Miloš Máca, Daniel Valášek. Univerzita medicínského práva. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a.s., 2013. ISBN 978-80-247-5113-9.

6 Ustanovení § 53 a násl. zákona č. 372/2011 Sb.

7 Ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník: ‚,Osoba blízká je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen ‚partner‘); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené nebo osoby, které spolu trvale žijí.“

8 Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.

9 Ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách: ‚,Konzultační služby, jejichž účelem je posouzení individuálního léčebného postupu, popřípadě navržení jeho změny nebo doplnění, a další konzultace podporující rozhodování pacienta ve věci poskytnutí zdravotních služeb prováděné dalším poskytovatelem zdravotních služeb (dále jen ‚poskytovatel‘) nebo zdravotnickým pracovníkem, kterého si pacient zvolil.“

10 Blíže Lukáš Prudil. Právo pro zdravotnické pracovníky. 1. vydání, Praha. Linde Praha a.s., 2014. ISBN 978-80-7201-929-8.

11 Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech). Vyhláška č. 54/2008 Sb., o způsobu předepisování léčivých přípravků.

Zdroj: