Patologie si své lidi prověří sama
MT: Patologie obecně je mezi lékaři i laiky vnímána jako nepříliš atraktivní obor. Přitom ve Fakultní nemocnici Hradec Králové se už stalo tradicí, že ti nejlepší absolventi hradecké lékařské fakulty jdou právě do vašeho ústavu. Co studentům o patologii říkáte, že v tak neobvyklém počtu s ní chtějí spojit svou profesionální kariéru?
Ivo Šteiner: Když k nám ve třetím ročníku přicházejí poprvé, na rovinu jim říkáme, že je patologie nejtěžším předmětem, ne snad proto, že by bylo obtížné ji pochopit, ale kvůli obrovskému objemu informací, který je třeba vstřebat. Především jim ale ukazujeme patologii takovou, jaká dneska opravdu je – jako dynamický laboratorní obor, který má na léčbu nemocných bezprostřední vliv. Osmdesát procent naší práce je ve prospěch konkrétních živých pacientů a tento podíl stále stoupá. Hned na začátku tak studenti mohou poznat, jak falešné jsou mnohé mýty, které ve veřejnosti o patologii kolují. Vidí, že patologie není jen pitvání mrtvol a že rozhodně není oborem, na který se lékaři dostávají za trest. A snažíme se je co nejdříve přivést k vědecké práci. Když při zkoušce student umí a vidím u něj zájem, nabídnu mu, ať po prázdninách přijde, že se pro něj určitě nějaký úkol najde. Na jiných klinikách někdy studenti mohou cítit, že překážejí, u nás jsou vždy vítáni. Pak si skutečně můžeme vybírat. Mezi našimi postgraduálními studenty a mladými lékaři jsou například čtyři laureáti prestižní Hlávkovy ceny pro nejlepší absolventy ročníku. A co je potěšitelné, naši doktorandi od patologie neutíkají ani později.
Aleš Ryška: I když možná patologie není považována za atraktivní obor, z hlediska učitele nepochybně atraktivní je. Připravovat přednášku z patologie je radost. Vše, o čem mluvíte, hned můžete na obrázku také ukázat. Na prázdnou posluchárnu si nemůžeme stěžovat a asi není náhoda, že profesor Šteiner byl studenty několikrát zvolen učitelem roku. Z minulosti známe starou patologickou průpovídku, že oč studenější jsou naši pacienti, o to vřelejší zde musejí být mezilidské vztahy. Snažíme se to uplatňovat i vůči studentům.
MT: Jaké vlastnosti by měl adept patologie mít?
IŠ: Měl by mít velmi vyvinutý vztah k realitě a něco, co lze označit jako encyklopedické myšlení. A musí být smířen s tím, že nebude v bezprostředním styku s pacientem. Pro lékaře není ostuda si přiznat, že se bez denního kontaktu s nemocnými dokáže obejít. Naopak bych řekl, že mnozí by si to přiznat měli. A v neposlední řadě by měl počítat s tím, že jeho finanční ohodnocení bude nižší než u kolegů z klinických oborů, kteří pracují ve službách. V tomto směru si patologie své lidi prověří sama.
MT: Pane docente, vy jste ročník sedmdesát a vědecká rada Karlovy univerzity doporučila vaše jmenování profesorem. Je docela pravděpodobné, že budete nejmladším českým profesorem medicíny. Je patologie pro takovou rychlou akademickou kariéru zvláště vhodný obor?
AR: Patologie je výjimečná z několika důvodů. Jednak v ní můžete začít s vlastní vědeckou prací velmi brzy, prakticky hned, jak do ní vstoupíte. A pak zde není problém najít téma, které můžete rozvíjet, a nikomu při tom nepřekážíte. Patologie je oborem nesmírně širokým jak z hlediska morfologického, tak pokud jde o spektrum laboratorních metod, které využívá.
MT: Patologie relativně dlouho odolávala vnitřní specializaci. Snaží se patologové ještě stále svůj obor obsáhnout v celé šíři? IŠ: Je to velké dilema. Na jednu stranu je specializace nutná, aby patolog odborně udržel krok s kolegy z klinik. Nefrolog dnes k sobě jako partnera potřebuje nefropatologa, neurolog a neurochirurg neuropatologa. Nemůžeme si ale dovolit, aby se některému suboboru věnoval jen jeden z nás a ostatní netušili, o co jde.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2007, strana A9
Zdroj: