Paradoxy a falešní proroci společnosti posedlé zdravím

Říznutí do prstu papírem se stalo pracovním úrazem, který může vyžadovat lékařské ošetření a dokumentování.

A preláti teorie na svých koncilech stále více oddělují a preferují obecné, kolektivní abstraktní Zdraví oproti individuálnímu léčení konkrétních lidí - místo služby trpícímu člověku včetně individuální prevence konkrétních rizik vzývání vize vzdálené realitě obrovských oblastí světa i životu mnoha lidí na ostrově blahobytu, křížová tažení proti chřipce a přivlastňování zásluh za zdravotní efekty civilizačního pokroku ve stylu kněží, kteří "vymodlili déšť". Jedna ze zdravotních pojišťoven propaguje "zdraví jako vášeň". Lázně hlásají, že "krása je převlečené zdraví; nebo naopak?".

Adventní reklama nabádá "darujte zdraví" (vitaminy) a mnozí se ohánějí "právem na zdraví" - pozoruhodné v zemi ostentativního ateismu, když obojí by mohl splnit toliko Bůh. Spíše než o (tragi)komický paradox jde zřejmě o zákonitost, neboť popření dimenze a moci vyšší než lidské nemůže nevést ke zhoubnému pocitu lidské všemohoucnosti, k poroučení větru, dešti i zdraví.

Podle Chestertona, mistra paradoxu, odmítnutí nadpřirozeného neposiluje přirozené, nýbrž nepřirozené. Hnidopyšská sebestřednost zdravotních banalit i nadutost vizí nesporně nepřirozené jsou - mnozí ztratili představu, co to je skutečná bolest či nemoc, stejně jako skutečná dřina, bída, hrubost, skutečné utrpení či bezpráví.

Takto nepříčetně nastavená práva a nároky nelze příčetně hájit - jde o společenskou dezorientaci a deformaci, jež vedou i k vynucování neomezeně všeobecné a "bezplatné" dostupnosti všeho, co "lékařská věda" nabízí, samotných lékařů především.

V Česku se tím sice obvykle myslí ideologicko-populistický odpor k přímým platbám a diferenciacím, formulace je však stejně nereálná a bizarní jako ono "právo na zdraví". Naznačuje však, že medicína a její dostupnost patří podle většiny "k tomu absolutně nejdůležitějšímu v lidském životě".

Vlastně jde o jakýsi návrat do antického starověku, o podivnou "ateistickou apoteózu", pohanské zbožštění zdraví a jeho služebníků.

Zdraví je tak bůh, právo, vášeň, krása i povinnost a v jeho jménu se ročně točí stovky miliard korun, žel často zbytečně a neúčelně - ve jménu Zdraví, nikoli pomoci v utrpení. Má dnes Česko větší ikonu než zdraví a zdravotní péči? Těší se jiná profese větší společenské prestiži než lékaři? Řekl bych, že sotva.

Čím více se však zdravotnictví vrhá na zdravé, aby je učinilo ještě zdravějšími a krásnějšími, a na systémy, aby je učinilo dokonalejšími, tím více se snaží zbavit těch, kdo zdraví a krásní již nikdy nebudou.

Demedicinuje se chronicita a "nejubožejší z ubohých", tisíce chroniků neschopných života v přirozeném prostředí, chovanců ošetřovatelských a sociálních ústavů, vzbuzují obavy, zda v Česku není skutečně a nad rámec ideologického blábolení zpochybněna dostupnost lékařské péče, a to ve své základní podobě "mít svého ošetřujícího lékaře s plnou zodpovědností".

To je více než moci být ošetřen lékaři dle aktuálních obtíží a jejich rozpisu služeb. Jde o vztah s jasnou zodpovědností. Jde o to mít lékaře, který je zodpovědný za postup vyšetřování a léčení, za skloubení názorů různých specialistů včetně farmakoterapie. Jde o lékaře v roli case managera.

Ani velké ústavy obvykle nemají lékaře. Klienti se závažným kombinovaným postižením a s řadou léků nemají svého lékaře, který by zodpovídal za zdravotní stav, za účelnost a bezpečnost medikace, za provázanost konsiliárních návrhů. Někdy docházejí střídavě různí lékaři, někdy sice jeden stálý, ale jen na vyzvání ošetřovatelského personálu předepsat léky či zdravotní pomůcky.

Chybí ucelený lékařský pohled. Personál je znejistělý, nemá s kým ujasnit postup. I v LDN je podstav lékařů kritický. Nově utvářená "dlouhodobá péče" proto musí oponovat vytlačování klientů od potřebné lékařské péče s představou, že lékaři jen neúčelně indukují marné výkony diagnostické i léčebné.

Zvláště specialisté neznalí problematiky křehkých pacientů a chronického stonání tak sice činit mohou, když vylučují choroby ze svého ranku působnosti - jedni provedou sono břicha, gastroskopii a kolonoskopii s tím, že zhoršení stavu se závratěmi a pády není gastroenterologického původu, druzí doplní sono tepen a echokardiografii s tím, že nejde ani o závažné onemocnění kardiovaskulární.

Tyto bizarnosti však nesmějí být důvodem blokování kontaktu i s lékařem generistou. Stejně jako nikdo nesmí být odňat svému soudci, nesmí být odňat ani svému lékaři. Jaký paradox - taková obava ve společnosti posedlé zdravím. I když, pokud se stalo Zdraví modlou, je zdravotnictví ohroženo modloslužebnictvím a opuštěním svého poslání. Možná jsme na scestí, vedeni falešnými proroky.

MUDr. Zdeněk Kalvach, CSc., www.tribune.cz

Zdroj: Medical Tribune