Pár slov o polyfarmacii a polypragmázii
Příčinou nadměrného užívání léčiv může být přítomnost různých komorbidit, přítomnost chronického onemocnění postihujícího více orgánů (diabetes mellitus), dále situace, kdy pacient navštěvuje více lékařů, doplňuje svou léčbu volně prodejnými přípravky nebo kdy je nutno chronického pacienta léčit pro akutní onemocnění (infekci, koliku apod.).
Někdy je polyfarmacie nevyhnutelná. V případě, že má pacient více diagnóz a je dodržen správný klinický způsob jejich léčení, je nutno použít více léčiv. Zpravidla se tak děje u nemocných seniorů. Polyfarmacie s sebou přináší zvýšené náklady a současně je zvýšena pravděpodobnost vzájemné interakce některých podávaných léčiv. Jak s jejich stoupajícím počtem roste pravděpodobnost výskytu alespoň jedné lékové interakce, znázorňuje připojený graf.
Farmaceutická péče je zatím jen vzletný slogan
Existuje řada možností, jak se dá polyfarmacie příznivě ovlivnit. Důležitá je správně odebraná, podrobná a přesná léková anamnéza pacienta. Praktický lékař má být integrujícím prvkem a ne jen vykonavatelem předpisů a příkazů specialistů. Včas by měl být vysazen lék, který je nutno užívat jen dočasně, jednou za čas by mělo dojít ke zhodnocení (medical review) pacientovy farmakoterapie – v některých zemích je to role farmaceuta. Při současných možnostech počítačové dokumentace je na to teoreticky nachystán i český lékárník. Jde jen o to uvést systém do praxe optimální cenovou politikou, která by zamezila fluktuaci pacientů mezi lékárnami v honbě za nižším doplatkem. Říká se tomu vzletně farmaceutická péče, ale my se k ní jen velmi pomalu blížíme a její úroveň je velmi rozdílná.
Velmi důležitý je i přístup samotného pacienta k léčení. Jeho spolupráce je zhoršena objektivními faktory, jako jsou jeho psychické onemocnění, možné smyslové poruchy, poruchy pohyblivosti rukou, nežádoucí účinky léčiva a v neposlední řadě jeho ekonomická situace. Z britských pramenů z poloviny 90. let minulého století vyplývá, že až 50 % pacientů neužívá své léky tak, jak má, a že šest až deset procent z předepsaných léčiv pacienti neužívají vůbec. V ČR je nyní situace podobná, přesná čísla nejsou známa, ale dle množství vrácených prošlých, nevyužívaných a nenačatých balení zpět do lékáren může být dokonce ještě horší.
Dobrá preskripce = dobrý lékař
Samozřejmě největší vliv na průběh farmakoterapie má předepisující lékař. Je pro něj důležité, aby přijal za své nové poznatky vědy a neignoroval důležité směry vývoje. Měl by předepisovat přesně a jasně, měl by se vyhnout nepatřičné preskripci, pacientovi říci stručné a jasné informace o předepsaném léku a přijmout za léčbu lékem plnou zodpovědnost.
Pokud se lékař rozhodne léčit pacienta lékem, měl by pacientovi říci:
1. jeho zdravotní stav a proč se rozhodl použít léčivo;
2. název léku (je dobré,když si jej pacient zapíše);
3. co je cílem léčby daným lékem;
4. zda a jak pocítí pacient zlepšení;
5. jak brzy může zlepšení očekávat.
Lékař a lékárník by měli dále pacienta poučit:
1. jak a kdy má lék užívat;
2. co dělat, když zapomene vzít dávku;
3. jak dlouho bude nutno lék užívat;
4. jak rozpozná nežádoucí účinek a jak na něj reagovat;
5. jakou má lék interakci s alkoholem, potravinami a jinými léčivy.
Jaké mohou být z pohledu pacienta příčiny snížené compliance k léčbě? Je to špatný vztah mezi lékařem a pacientem, ztráta pacientovy motivace, zapomnětlivost, úmyslná ignorance k léčbě, nedostatek informací, frekvence dávkování a celkové množství užívaných léků a jejich nežádoucí účinky.
Společným úkolem lékaře a lékárníka je spolupráci pacienta a jeho vztah k léčbě zlepšit. Možností je celá řada, žádná se nesmí podcenit. Důležité je navodit s pacientem atmosféru rovného partnerství, zajistit mu dostatek srozumitelných informací, stanovit mu jasný léčebný plán, používat pokud možno vhodné fixní kombinace léčiv, pravidelně pacienta sledovat a doporučit mu denní čí týdenní dávkovač. Závěrem je tedy možno říci, že:
* Předepisování léčiv je především důležitá zodpovědnost.
* Špatná preskripce může vést k poškození pacienta.
* Dobrá preskripce je základem pro to být dobrým lékařem.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 14/2008, strana Ph2
Zdroj: