Pandemie ukázala, že obor infekční lékařství není zbytečný
Obor infektologie byl do pandemie covidu‑19 snad ani ne popelkou, ale spíše nevítanou, otravnou starou tetou mezi vznešenými medicínskými obory zachraňujícími zdraví a životy. Avšak v historicky nepříliš vzdálené době, ještě v polovině dvacátého století, byly infekce považovány za jednu z nejčastějších příčin úmrtí především v dětství, ale v podstatě po celý lidský život. Se zavedením očkovacích schémat a při zlepšujících se hygienických podmínkách a možnostech léčby infekčních nemocí jako by se význam oboru snižoval.
Ještě v květnu 2020 po první koronavirové vlnce komentoval na tiskové konferenci MUDr. Petr Kümpel, místopředseda Společnosti infekčního lékařství ČLS JEP a primář infekčního oddělení Slezské nemocnice Opava, situaci slovy: „Obor infekční lékařství bohužel prošel v posledních třiceti letech závažnou redukcí počtu lůžek, a to přes protesty odborné společnosti. Mylná domněnka, že dvacáté století pro lidstvo navždy vyřešilo problematiku infekcí, a současně ekonomická náročnost provozu infekčních oddělení vedly k tomu, že se řada našich pracovišť uzavřela.“1
Zatímco v roce 1990 bylo na území České republiky 4 015 lůžek na infekčních odděleních, což představovalo 50 lůžek na 100 000 obyvatel, v roce 2020 je na infekčních odděleních v ČR pouze 1 023 lůžek. To představuje deset infekčních lůžek na 100 000 obyvatel.1
Důsledky poddimenzování a podfinancování oboru a jak dál
Společnost jako by si o pandemii přímo říkala. Nešlo jen o situaci v ČR, ukázalo se, že ani země, které považujeme za ekonomicky a kulturně vyspělé, nebyly na zvládnutí pandemie připraveny. Přestože SARS‑CoV‑2 není možné podceňovat, může nastat i horší scénář: se změnou klimatu se i ve střední Evropě mohou rozšířit nákazy typu krvácivých horeček a dalších infekcí s vysokou smrtností. Pandemii covidu‑19 tedy můžeme brát jako varování a nepodceňovat, a hlavně nerušit obor infekční lékařství.
Odborná společnost již dříve opakovaně apelovala na zachování kapacit a jejich posílení moderním konceptem samostatně pracujícího infektologa, který poskytuje konziliární služby napříč všemi specializacemi, včetně pracovišť urgentní medicíny. Infekce se týkají novorozenců i geriatrických pacientů, nevynechávají žádný orgán. Podle infektologické společnosti by měl infektolog pracovat v každé nemocnici, která disponuje více než 400 lůžky.1
Významným bodem je také rozvoj ambulantní sféry v infektologii. Počet konzultací infektologů má jednoznačně narůstající trend, ať už se týkají běžných komunitních infekcí, jejich racionální diagnostiky a léčby, správné interpretace sérologických vyšetření (např. u lymeské borreliózy, toxoplazmózy, …), zánětlivých stavů nejasné etiologie, uzlinového syndromu, nebo i specializovaných oblastí, jako jsou očkování, cestovní medicína, HIV apod.2
Náplní oboru infekční lékařství již dávno není jen izolace, léčba průjmů a „pupínkových“ onemocnění. Světovým trendem je využít znalostí a zkušeností infektologa, aby pomohl vyřešit komplikované stavy, které mohou být s infekčním procesem spojeny, například horečka nebo zánět nejasné etiologie, infekční komplikace u imunodeficientních pacientů, obtížně léčitelné infekce, nozokomiální nákazy, importované infekce apod.2