Padesát let od úmrtí prof. Pelnáře
Koncem letošního října uplyne 50 let od úmrtí profesora Josefa Pelnáře, jednoho z nejvýznamnějších českých internistů. Otevřeme‑li nyní po mnoha desítkách let jeho Patologii a terapii nemocí vnitřních, je to i dnes dílo neuvěřitelně moderní svou strukturou a částečně i obsahem, ač medicína udělala od té doby obrovský krok vpřed. Tato kniha slaví letos také jubileum – je tomu 80 let, co vyšel poslední díl. V současnosti jsou některé nové klinické jednotky a změnily se vyšetřovací metody, změnila se celá léčba interních chorob, ale zůstává význam anamnézy a fyzikálního vyšetření tak, jak je uvedeno v této rozsáhlé knize.
Profesor Josef Pelnář se narodil 10. listopadu 1872 jako syn ševce v Domažlicích. Traduje se historka, jak jeden budoucí slavný lékař jako medik u zkoušky řekl panu profesorovi: „Jsem syn ministra!“ a on odpověděl: „Já jsem syn ševce z Domažlic.“ Pan profesor sponzoroval mnoho chudých studentů zejména ze západních Čech a traduje se, že ti mu říkali po chodském zvyku strýčku.
Pana profesora si nesmírně vážili jeho žáci. Z dávné doby 30. a 40. let 20. století existuje několik fotografií prof. Pelnáře s jeho žáky. Dochoval se také například proslov prof. Charváta na Pelnářových 85. narozeninách, z něhož cituji: „Vědomosti a nadání jsou ovšem nezbytným předpokladem, ale pravá tvorba vyžaduje i ve vědě ještě jednu složku, a tou je tvůrcova osobnost a jeho lidské vlastnosti. Ty také způsobí, proč ze dvou stejně kvalifikovaných jeden projde životem národa beze stopy, zatímco druhý je zakladatelem školy a vůdcem generací. U akademika Pelnáře byly obě složky, tj. vědecká i lidská osobnost, takové, že dnes slavíme jeho 85. narozeniny nejen s úctou a obdivem, nýbrž také s oddaností a láskou. Několikrát jsem se zamýšlel nad tím, co akademika Pelnáře formovalo. Rozhodná byla jistě mladá léta: neměl tenkrát nadbytku, ale ani zase takového nedostatku, aby ho život zkřivil. Vyrůstal ve vlastenectví chodských Domažlic, tohoto nejzápadnějšího slovanského města. Uvědomělé češství v něm už ze studentských dob zakotvilo tak pevně, že se později nezviklalo ani lákadly, ani hrozbami. Prokázal to za obou světových válek.“ A o kousek dále se uvádí: „Člověk je veliký nikoli sám sebou, ale tím, kolik dalších mužů dobrovolně přijalo jeho cestu a jeho vedení. Pelnář je velký, protože se k němu hlásí tolik československých internistů a protože se k jeho jménu a příkladu hlásí i mladí, kteří ho v aktivitě už nezastihli. Málokomu se podaří, aby se stal legendárním zakladatelem školy ještě za svého života. Pelnářovi se to podařilo a my jsme na svého učitele hrdi.“
Na sekretariátu naší kliniky visí velký obraz prof. Pelnáře od portrétisty Hugo Boettingera z roku 1934 na místě, kam ho nechal pověsit prof. Charvát. Z doby, kdy lékaři hodně kouřili, byl obraz velmi černý. Prof. Petrášek přinesl jednou od kamaráda starožitníka čisticí roztok. Obraz má od té doby znovu krásné barvy (viz ilustraci) a ukázalo se, že v klopě pana profesora je vidět vysoké francouzské vyznamenání, které pak pan profesor na protest v době Mnichova vrátil francouzské vládě.
Prof. John mi jednou vyprávěl, jak viděl poprvé prof. Pelnáře. Byl před válkou v písecké nemocnici, aby poznal trochu medicínu, ještě než začne studovat. Všichni se chystali na příjezd pana profesora Pelnáře. Připravili na stole všechny výsledky pacientů, a když pan profesor přijel, vše odsunul a pravil: „Jdeme vyšetřit pacienty.“ To pokládal za významnější než listovat výsledky. Na jedné z posledních oslav narozenin byl pan profesor již po mozkové příhodě (dožil se téměř 92 let) a údajně ve svém projevu řekl: „Mladší pacienti mívají velké ikty, já už jsem starý a staří lidé mívají ikty malé.“ Tak velký to byl i ve stáří klinik a dobrý pozorovatel.
Po profesorovi Pelnářovi zůstává velké dílo realizované mnoha jeho žáky. To jak měli pana profesora rádi, je vidět ve veselých historkách a lékařských anekdotách. Těch pelnářovských je v Alarichovi a dalších knihách lékařských anekdot opravdu hodně.
Zdroj: Medical Tribune