Osobní vzpomínka na prof. Raškovou

Jedna z věcí, která nepochybně odlišuje člověka od ostatních živých tvorů, je, že ví o své smrtelnosti. Už proto jsme neměli odkládat plánovaný čaj o páté s paní profesorkou Helenou Raškovou. Hledali jsme vhodné datum. Už k tomu čaji nedošlo.

Co mi proletělo hlavou, když jsem se dověděl, že paní profesorka zemřela? Že ani nevím, kdy jsem ji naposledy viděl na koncertě v Rudolfinu. Taky si nevybavím, kdy jsem ji viděl poprvé. Získal jsem její sympatie někdy v polovině šedesátých let minulého století, když slyšela, že přesvědčuji lékaře v přípravě před atestací z psychiatrie, že psychofarmaka nepůsobí na příznaky duševních poruch, ale na mozek. Léta šedesátá a sedmdesátá byla zlatou érou psychofarmakologie. Že jsme tehdy drželi krok se světem a často jsme byli i krok před ním, byla také zásluha profesorky Raškové, která výjimečně vynechala účast na konferencích v Jeseníku a málokdy nechala bez zasvěcené diskuse přednášku, která ji zaujala. Měl jsem u ní také jeden "škraloup", když se paní profesorka dověděla, co jsem provedl v roce 1987 v Bruselu, kde se po první konferenci v Kodani ustavovalo Evropské neuropsychofarmakologické collegium (ECNP). K založení této společnosti došlo zásluhou anglického psychiatra Maxe Hamiltona, autora téměř kultovní posuzovací stupnice pro hodnocení symptomatologie depresí a účastníka jesenických konferencí. Jeho manželka byla politicky aktivní labouristka a jemu zase záleželo na tom, aby v ECNP měla důstojné zastoupení Východní Evropa. Toto označení bylo pro nás přijatelnější než být příslušníkem sovětského bloku.

Max Hamilton plánoval budoucí kongresy ECNP tak, aby se nejméně každý třetí konal někde v zemích této "Východní" Evropy. Měli jsme mít výrazné zastoupení ve výboru. Také kongresy na Západě se měly konat v místech, kde by ubytování bylo pro nás cenově dostupné. Do exekutivy se počítalo se mnou, byl jsem na volební kandidátce. Před volbami jsem však byl pozván na schůzi stranické skupiny československých účastníků bruselského kongresu a asi dvě hodiny mi byl vymýván mozek.

Jestliže se nechám zvolit, nikomu z Československa nebude dovoleno stát se členem ECNP, poněvadž v jeho výboru bude z Východu osoba, která je politicky non grata. Podlehl jsem. Na volební schůzi jsem se vzdal kandidatury ve prospěch kolegy, který byl členem KSČ. Nedostal však dost hlasů a za "Východ" se stal členem výboru Peter Gaszner z Maďarska. Když jsem o tom informoval prof. Raškovou, rozzlobila se tak, že jsem myslel, že mi utrhne hlavu.Vydržela mi to vyčítat celá desetiletí, naposledy snad ještě někdy před dvěma lety. Líčím vše tak podrobně, abych ukázal, jak prof. Raškové záleželo na tom, abychom drželi pozice v mezinárodních vědeckých organizacích. Starala se, aby všichni její spolupracovníci a žáci jezdili "ven" nejen na kongresy, ale i na dlouhodobé stáže. Při jednání o pozváních pro čs. farmakology využívala svého vysokého vědeckého renomé, při jednání s čs. úřady zase svého mocenského vlivu jako člověk, jenž měl blízko ke skupině levicových intelektuálů, kteří už za války plánovali u nás socialistické zdravotnictví. Dovedla proplouvat bouřemi politických změn a pevně při tom držela kormidlo čs. farmakologie. Měla svou strategii. Starala se o to, aby při očekávaných politických peripetiích byli už předem její spolupracovníci na obou stranách barikády - počítala s tím, že ten, kdo bude na vítězné straně, pomůže těm, kteří zůstanou v poli poražených. Po srpnu 1968 byla zklamaná. Pro aktivní podíl na pražském jaru byla vyloučena z KSČ a odvolána z místa ředitelky Farmakologického ústavu ČSAV. Byla pak jen trpěna ve velmi skromné temné pracovně ve sklepě ústavu na Albertově.

Nesložila však "vědecké zbraně". Navázala spolupráci s řadou JZD a starala se o zdraví telat. Prosadila zlepšení hygienické péče o vemena krav. Zvýšila se produkce mléka. V Jeseníku přednášela o užití anxiolytik při transportu telat před porážkou, aby se zabránilo jejich "psychotraumatickému" stresu, což zvýšilo kvalitu jejich masa. Kdyby nebyla vyloučena z KSČ, dostala by jistě vysoké ocenění ministerstva zemědělství. Ne-li Řád práce.

Jako předsedkyně ministerského Farmakologického sboru si brala na mušku špatnou kvalitu farmaceutické "konfekce" přípravků SPOFA. Jednou zahájila ráno zasedání s tím, že připravila na stůl dvě sklenice čisté vody. Do jedné vhodila tabletu A, do druhé tabletu B. K večeru, po přibližně desetihodinovém jednání demonstrovala, co se s tabletami stalo. Tableta A byla dokonale rozpuštěná, voda byla čirá. Tableta B ležela na dně sklenice jako kámen, vodou nedotčený. Otevřela obálku s kódem: tableta A byl Aspirin Bayer, tableta B byl Acylpyrin SPOFA. Při kritice pracovníků znárodněného průmyslu si servítky nebrala.

Byla výborná hostitelka. Většina významných zahraničních hostů z celého světa, farmakologů, lékařů a fyziologů, dostávala pozvání k ní domů. Dovedla se při tom sama postarat o výbornou večeři, již doprovodila vyprávěním, jak jí matka, lékařka, "odkázala" svou kuchařku a pomocnici v domácnosti, Helenku. Důtklivě při tom dceři doporučila, aby se moc nestarala o domácnost, to že by ji handicapovalo ve vědecké konkurenci. Humorně líčila, jak Helenka jako uvědomělá poúnorová komunistka odmítla sloužit jako "služka". Svůj pokoj v bytě manželů Raškových však odmítla opustit a chráněna bytovým úřadem, bydlela tam dál.

Roku 1963 profesorka Rašková prosadila, aby se II. světový farmakologický kongres IUPHAR konal v Praze. Byl jsem ve skupině pomocníků při jeho organizaci, což byla pro mne skvělá škola. Profesorka Rašková dokázala dát dohromady nadšený tým, kde každý věděl, za co zodpovídá. Osobně vše pečlivě kontrolovala. Pamatuji, že se přesvědčovala o čistotě umyvadel na WC a o zásobě toaletního papíru, což nebyla za totality maličkost. Slavnostní večeře se konala v Černínském paláci. Když docházela zásoba výtečného žernoseckého vína, protelefonovala osobně jeho další dodávku. Zásluhu na tom měl i ministr zdravotnictví, páter Plojhar, který oslnil účastníky kongresu asi 15 minut trvajícím uvítacím proslovem, prosloveným spatra latinsky. Když se hosté banketu nechtěli loučit a projevili před půlnocí zájem o tanec, zařídila paní profesorka, aby se srolovaly koberce a na parketu se tancoval swing za zvuků orchestru, který dokázala uprostřed noci vyčarovat u velitele pražské vojenské posádky. Rozjaření hosté se rozcházeli před čtvrtou ráno. V Praze bylo tehdy snad jen několik desítek taxíků. Prof. Rašková předjímala i tento problém. Předem požádala čs. účastníky, aby na závěrečný slavnostní banket přijeli svými auty (nebo auty půjčenými od příbuzných a přátel). Rozváželi jsme zahraniční účastníky kongresu po pražských hotelích. Pochybuji, že by někdo z nás během noci ani neochutnal to žernosecké. Na předním skle auta jsme měli emblém kongresu, panáčkující farmakologickou myš. Byl to vpravdě neobyčejný zážitek, když jsem na parkovišti před Černínským palácem sedal za volant a příslušník SNB se zdvořile přimlouval: "Pane doktore, kdyby vás někdo z nás při jízdě po Praze obtěžoval, ukažte mu tu myšičku." Paní profesorka nepěstovala svůj kult osobnosti. Už proto je absurdní představa, že by organizovala účast na svém pohřbu. Přesto se mi ta představa vnucuje. Obřad by byl věcný, střízlivý. Ale důstojný tváří v tvář neúprosné smrti.

Zdroj: Medical Tribune