Optimalizace medikace vede ke zvýšení kvality pacientova života

Klinická farmacie či nemocniční lékárenství patří bezesporu mezi farmaceutické obory, které se leckdo snaží násilím oddělovat, přesto se však velmi dobře doplňují a mohou fungovat ve vzájemné toleranci. V zásadě se jejich služby liší pouze intenzitou prováděných činností; tyto služby slouží pacientovi k prevenci, udržení či obnově jeho zdravotního stavu. Jedním z takových výkonů je optimalizace preskripce pacientů. Ve Skandinávii si uvědomují potřebu jejího zhodnocení především – o progresu v klinické péči na kongresu Evropské asociace nemocničních lékárníků hovořila Beate H. Garciová, zástupkyně univerzity v norském Trømsu. Z pozice konzultantky za švédskou společnost Health Navigator AB jí byla nápomocna Anna Alassaadová.

Optimalizujeme‑li jakýkoli proces, znamená to, že se snažíme o výběr nejlepší varianty z množství daných jevů, které máme k dispozici. Převedeno do jazyka medicínského pak optimalizace znamená snahu o harmonizaci pacientovy medikace. Konkrétně dochází ke zhodnocení správnosti účinných látek léčiv (odpovídajících obchodních názvů originálních přípravků a/nebo generik), dávkování, frekvence užití a cesty podání. Důležité je si zároveň uvědomit, že původní preskripce a skutečný stav, tedy (ne)vědomý přístup pacienta ke své farmakologické terapii, se mohou lišit. Zdůraznit lékárníkovu kompetenci v této problematice vede k zajištění správné medikace na všech úrovních poskytování nemocniční péče.

Metodologický postup lékové optimalizace

K incidenci medicínských chyb dochází na všech úrovních poskytování zdravotní péče a především v domácím prostředí, kam jsou převáděni pacienti s chronickými chorobami. Aby se zamezilo zdravotním rizikům v souvislosti s nesprávnou indikací léčiva nebo jeho nežádoucími účinky, nesprávným dávkováním apod., byl vytvořen jednoduchý metodologický postup, který mohou lékárníci používat ve své denní praxi a na základě řádné komunikace s pacientem tak objevit možné diskrepance. Je až s podivem, jak se pacientova představa liší od lékařovy preskripce, nemluvě o nevelkém klientově povědomí, k čemu vlastně jednotlivé léčivé přípravky slouží. Na jakém principu pracují nástroje zhodnocení medikace pacientů, to napoví schéma: kdo (provádí zhodnocení preskripce), kdy a kde (má ke zhodnocení dojít) a jak (jakými prostředky má dojít ke zhodnocení)?

Kongres EAHP letos zdůrazňoval nové výzvy nemocničních lékárníků, proto je logické, že na otázku „kdo“ je správnou odpovědí typicky nemocniční lékárník, pokud k optimalizačním krokům dochází v nemocničním zařízení. V konečném důsledku se však jedná o úkol všech farmaceutů pracujících na úrovni poskytování lékárenské péče, ale i jiných odborníků ve zdravotnictví, kteří mají k tomuto úkolu kompetenci. Časová představa postupu (tedy „kdy“) je také evidentní, neboli s pravidelnou frekvencí a ve všech oblastech možného výskytu pacienta („kde“ – zařízení zdravotnického a sociálního charakteru, domácí péče).

Dostupné analýzy

Všechny dosud zmíněné postupy jsou shrnuty do tří validovaných analýz zhodnocujících správnost a kompletnost preskripce. Takové analýzy poskytují explicitní, na důkazech založené výstupy regulačních zásahů do medikace: STOPP and START kritéria jsou zkratky anglických slov v překladu označující nástroje kontroly preskripce geriatrických pacientů a nástroje upozorňující na správnou volbu léčby. Podobně jako MIA, index náležitosti preskripce, se tyto analýzy dotazují na základní oblasti výskytu možných chyb, tedy na správnou indikaci léčiva, jeho účinnost (správné dávkování), bezpečnost (možné interakce, vedlejší účinky) a v neposlední řadě compliance pacienta. Výsledkem aplikace analýz za předpokladu jejich správného užití je zabezpečení korektní klinické péče. Zhodnocením souladu mezi předepsanými léčivy se zároveň dosahuje ekonomických úspor ve zdravotnictví, zvýšení bezpečnosti v otázce užití léčiv, zkrácení pobytu pacienta na lůžkové péči i redukce potřebné rehospitalizace související s potenciálně nevhodnou terapií.

Zatímco základní analýza medikace pacientů je povinností každého farmaceuta v rámci jeho dispenzační činnosti, na kongresu EAHP mohli posluchači sympozia vedeného expertkami ze severní Evropy vyslechnout doporučené postupy kompletního zhodnocení, které by v nemocnicích měli zajišťovat nemocniční a kliničtí farmaceuti. Ve veřejných lékárnách může tuto představu substituovat nepříliš častý výskyt samostatné konzultační místnosti, jakýsi koncept lékárny IV. typu. Do jaké míry farmaceut či jakýkoli jiný zdravotnický profesionál převezme spoluzodpovědnost za výsledek farmakoterapie pacienta s cílem zvýšení jeho kvality života, je už na uvážení každého z nich.

Zdroj: