Opravdu chceme v této zemi eutanazii?
Vážené kolegyně a kolegové,
dovoluji si vás oslovit na téma eutanazie a přinést informace ze dvou konferencí, které proběhly v říjnu 2019 v Praze v prostorách Parlamentu České republiky. Domnívám se, že tlaky na uzákonění eutanazie v naší zemi natolik sílí, že je nutné se touto otázkou zodpovědně zabývat a zprostředkovat široké veřejnosti informace, které jsou pro naše správné rozhodnutí podstatné. Nestačí jen mít soucit s trpícími pacienty a depresi z neutěšeného stavu našeho zdravotnictví.
V pátek 4. října proběhla konference pod záštitou poslankyně Mgr. Bc. Pavly Golasowské s názvem „Kvalitní paliativní péče jako prevence eutanazie“, na které vystoupila řada našich předních odborníků a hosté z ciziny – dr. Theo Boer, profesor etiky zdravotnictví na protestantské teologické univerzitě v nizozemském Groningenu, bývalý člen revizního výboru pro eutanazii, a dále dr. Frank Jacob, lucemburský lékař a specialista na paliativní péči.
V pondělí 14. října se konala konference s názvem „Rozhodování na konci života a eutanazie“, kterou zorganizovala poslankyně MUDr. Věra Procházková, přední propagátor eutanazie u nás. Na této konferenci vystoupili odborníci z oblasti práva ze států Beneluxu, Německa a Švýcarska, zemí, ve kterých byla již některá z forem asistované smrti uzákoněna.
Dovolila bych si několik zásadních údajů z obou konferencí vyzdvihnout.
Ani zastánci eutanazie se netají tím, že její uzákonění přináší řadu problémů a sporných otázek. Profesor Johan Legemaate z Nizozemska hned na úvod sdělil, že zdravotní systém v jeho zemi byl před přijetím zákona o eutanazii vysoce kvalitní a dostupný a vyznačoval se mimo jiné vysokou důvěrou pacientů k lékařům. Upozornil na to, že pokud některá z těchto podmínek začne zaostávat, mohlo by uzákonění eutanazie být problematické.
V Nizozemsku se v současné době jedná o cca čtyři procenta úmrtí ročně, tedy např. za loňský rok více než 6 100 případů eutanazie. Dalších asi 17 procent úmrtí je na vrub nezahájení nebo ukončení léčby, v 18 procentech se jedná o paliativní sedaci. Podotýkám, že tyto kategorie se od eutanazie zásadně odlišují, jsou na rozdíl od eutanazie v souladu s doporučením odborných lékařských společností i s principy paliativní medicíny. Asi 430 případů ročně spadá v Nizozemsku do kategorie „ukončení života bez vyžádání“, což, jak profesor přiznává, je problém morální i právní.
V Belgii dle prof. Kristofa van Assche je eutanazie hlášena u cca 1,9 procenta z celkového počtu úmrtí, nicméně se má za to, že hodně případů není oznámeno a skutečný počet se může týkat i více než čtyř procent úmrtí. V roce 2014 byla povolena eutanazie mladistvým „se schopností rozlišení“ bez omezení věku. Zatím nebyly přijaty návrhy na „eutanazii“ u novorozenců a pacientů s pokročilou demencí a rovněž stále probíhá debata o eutanazii u pacientů „unavených životem“.
V zemích Beneluxu eutanazii vykonává lékař. Mají být splněna kritéria tzv. náležité péče, tedy zejména dobrovolnost, kompetentnost pacienta a jeho nesnesitelné utrpení bez možnosti zlepšení. Než je eutanazie provedena, musí s pacientem promluvit nezávislý konzultant, který vydá posudek, ten však není pro ošetřujícího lékaře závazný. Prof. Kristof van Assche si posteskl, že složitá situace je u pacientů psychiatrických, kde ošetřující lékař musí konzultovat psychiatra a dalšího lékaře, který ověří, zda byla naplněna všechna kritéria. U pacientů, kteří nejsou smrtelně nemocní, je požadavek na opakování žádosti s prodlevou alespoň jeden měsíc. V roce 2018 měli 43 procent pacientů, u kterých jednoměsíční období nebylo naplněno, ale revizní komise to údajně „neviděla jako problém“.
Kontrola eutanazie probíhá v zemích Beneluxu a posteriori, např. v Nizozemsku posuzuje případy pět regionálních revizních komisí. Jelikož nemohou za rok přečíst více než 6 000 případů, považují se onkologičtí pacienti (cca 85 procent) za případy jednoznačné a vyřizují se elektronickou cestou. Zbývajících 15 procent jsou zvláštní nemoci a skupiny pacientů, které vyžadují osobní setkání členů komise. Nejasnosti se nejčastěji řeší dotazem na ošetřujícího lékaře, v asi jednom procentu složitých případů je možné vyžádat si radu komory nebo dalších komisí. Kolem čtyř až dvanácti případů ročně bývá předáno státnímu zástupci. Mám za to, že zatím nebyl žádný lékař v souvislosti s výkonem eutanazie potrestán. Bylo řečeno, že komise nechtějí případy posílat soudům, protože by hrozilo, že procento nahlášených případů klesne pod 95 procent, ale zájem je, aby eutanazie zůstala transparentní.
Profesor Legemaate dále přiznává, že eutanazie je vykonávána na „mnohem větším záběru“, než by mělo být. V současné době se připravuje novelizace zákona, který by měl po vzoru Belgie zahrnout mladistvé pod 12 let. Dále je diskutován zákon pro pacienty trpící „bez špatného zdravotního stavu“, tzv. unavené životem, a asistovaná sebevražda, kterou by neprováděli lékaři, ale členové rodiny. Profesor dále zmiňuje, že se každý týden objeví jeden až dva případy v médiích, stále se diskutuje, co je dobře a špatně. Podotýkám, že problém eutanazie pacientů „unavených životem“ je řešen ve všech zemích Beneluxu, např. v Belgii je snaha tuto únavu definovat jako kombinaci několika nemocí.
Paní profesorka Brigitte Tagová ze Švýcarska mluvila o tom, že lékaři se dostávají do svízelné situace, je pro ně těžké zvážit kognitivní a emoční aspekt pacienta. Ve Švýcarsku je povolena pouze sebevražda, je zakázáno pacientovi smrtící látku i podat. V roce 2018 byla přijata nová směrnice, která na rozdíl od předchozí mluví o utrpení pacienta, nikoliv o blížícím se konci, což znamená rozšíření na větší okruh lidí. Švýcarská asociace lékařů novou směrnici nepřijala, čeká se na rozhodnutí spolkového soudu. Paní profesorka sděluje: „Už dvacet let bojujeme o to, abychom našli správnou cestu, co se týká asistované sebevraždy.“ A dodává, že mají mnoho otázek týkajících se procesu, po smrti je totiž nemožné zjistit, zda byl úsudek správný. Před několika měsíci organizace „right to die“ „pomohla“ depresivní ženě a lékařka nepožádala o analýzu nezávislého lékaře. Státní zástupce to dal k soudu jako případ zabití, ale soudce řekl, že nelze zpětně zjistit, zda byla osoba před usmrcením schopna zdravého úsudku…
Prof. Theo Boer, host naší první konference zaměřené na paliativní medicínu, jde mnohem více do hloubky problému. Varuje nás, abychom se nedopustili stejné chyby jako jeho země. Z přednášky mě nejvíce zaujala skutečnost, že v Nizozemsku za posledních 10 let prudce vzrostl nejen počet eutanazií (o 150 procent), ale také počet sebevražd (o 35 procent), zatímco v okolních zemích, které eutanazii neuzákonily, počet sebevražd ve stejném období klesal. Samozřejmě se jedná o efekt neočekávaný a odborníci se domnívají, že to může být způsobeno tím, že se stále mluví o smrti. Zde si dovolím ocitovat paní prof. PhDr. RNDr. Helenu Haškovcovou, CSc.: „Nedojde ke ztrátě soudnosti a k opuštění tradiční biofilní orientace nejen jednotlivých lidí, ale i společnosti, která bude jejich činy tolerovat?“ (Eutanazie pro a proti, 2019). Osobně si kladu otázku, zda množství sebevražd nesouvisí s narušením soudržnosti rodin. Alarmující je vysoký vzestup rizika sebevraždy u lékařů – u mužů o 70 procent, u lékařek dokonce o 250 procent!
V Nizozemsku dále narůstá počet lékařů odmítajících eutanazii vykonávat – mezi lety 2002 až 2015 je posun z 11 na 20 procent. Dvě třetiny lékařů cítí tlak, který je na ně vyvíjen. Průzkumy ukazují, že 70 procent lékařů, kteří se na nějaké formě eutanazie podíleli, uvádí psychické potíže a dilemata.
Zajímavé jsou zkušenosti z Lucemburska. Je to malá země s cca 600 000 obyvateli. Zákon o eutanazii byl přijatý ve stejný den jako zákon o paliativní péči. V roce 2017 prošlo 27 procent pacientů na sklonku života paliativním oddělením. Oproti ČR se Lucembursko vyznačuje více než dvojnásobným počtem paliativních lůžek v přepočtu na 100 000 obyvatel, dále vysokou spotřebou opiátů. Oddělení paliativní péče se nachází v každé nemocnici, v paliativní péči školí i chirurgy a všechny sestry mají na paliativní péči povinné kolečko. Pro personál pracující na paliativních odděleních jsou vypsány speciální odměny. V současné době se stává paliativní péče doménou domácí péče, roste počet mobilních týmů. V Lucembursku zůstává poptávka po eutanazii trvale nízká, jednak pro dostupnost paliativní péče, jednak pro silné katolické zaměření země. Eutanazii provádí jen několik nemocnic v hlavním městě. Zatímco prof. Stefan Braum řeší, jak donutit lékaře, kteří nechtějí eutanazii vykonávat, aby pacientům do 24 hodin sehnali za sebe náhradu, dr. Frank Jacob nás naopak varuje, že automatické přenesení zákona do našich podmínek by přineslo problémy.
Dovoluji si na závěr zopakovat slova našeho předního psychiatra MUDr. Radkina Honzáka, CSc., která zazněla na letošní jarní konferenci na téma eutanazie pořádané Českou lékařskou komorou: „Volání po eutanazii je patologický jev!“
Zdroj: MT