Ontogeneze řeči z pohledu logopeda
Pojetí logopedie jako profese a vědního oboru
Marcus Fabius Quintilianus byl císařem Vespacianem jmenován prvním veřejným učitelem řečnictví placeným státem. Kolem roku 95 našeho občanského letopočtu píše jmenovaný autor – moderněji přepisovaný jako Kvintilián – ve svém stěžejním díle Základy rétoriky: „Tak jako kithara, tak ani řeč není dokonalá, jestliže není harmonie mezi všemi strunami nataženými od nejnižší k nejvyšší“ (3, s. 97). Aniž bychom se zabývali dohady a analýzou stratifikace významnosti a důležitosti jednotlivých zainteresovaných oborů, přiznejme úlohu ladiče – koordinátora péče o žádoucí vývoj komunikačních schopností a dovedností jedinců dětského věku logopedům. Toto pojetí vyžaduje jednak explicitní identifikaci a reflexi logopeda (v realitě spíše logopedek) jako profese a logopedie jako vědního oboru, na druhé straně pak věkového vymezení těch, jimž má být odborná pozornost adresována. International Association of Logopedics and Phoniatrics definuje v závěru 20. století profesi logopeda následovně: „Logoped je odborník, jehož hlavní angažmá spočívá v prevenci, posouzení, intervenci a organizaci zajištění péče v oblasti poruch lidské komunikace, včetně příslušného vědeckého bádání. Lidská komunikace v tomto kontextu zahrnuje všechny procesy a funkce sdružené s produkcí a rozumění řeči a psanému jazyku, stejně jako všech forem nonverbální komunikace. V současnosti se úloha logopeda rozšiřuje a zahrnuje rovněž i péči o osoby s poruchami polykání“ (1, s. 296).
Setrváme-li za hranicemi českých zemí, setkáváme se v odborných statích a publikacích s termíny speech therapist a language therapist, v souvislosti s tím také s pojmy speech disorders v kontrastu k language disorders. Tyto tendence odrážejí snahu specifikovat a diferencovat poruchy řeči a poruchy jazyka. Proti tomuto pojetí se zásadně staví i v České republice odborně vysoce respektovaný Viktor Lechta z Univerzity Komenského v Bratislavě. Upozorňuje mimo jiné na absenci komplexního interdisciplinárního přístupu k problémům komunikačního procesu, který je takto redukován na nejen lingvisticky obtížně obhajitelnou diverzifikaci patologie řeči a patologie jazyka. Zájemce o terminologické vymezení pojmů řeč – jazyk odkážeme na lingvistické studie svými kořeny tkvící již v Rousselotově rozlišení pojmů langue a parole.
Úkolem logopeda současnosti je zajistit komunikaci. Nejedná se tedy o prosté odstraňování poruch a vad řeči, ještě koncentrovaněji o pouhou nápravu „špatné“ výslovnosti jednotlivých hlásek. Moderně koncipovaná logopedie napřimuje své úsilí k pragmaticky vyvážené modifikaci až eliminaci narušené komunikační schopnosti.Pro úplnost je nezbytné vymezit rovněž věkovou kategorii, jejíž komunikační problémy mají být pojednány.
V povědomí nejen laické veřejnosti je logopedie spojována téměř výhradně s dětským věkem, ačkoli značná část poruch a vad řeči – abychom se přidrželi zažité terminologie – postižené jedince různou měrou provází i v dospělosti (např. po dětské mozkové obrně, jako důsledek palatoschisis apod.) nebo se v tomto věku teprve objevuje (smutným, někdy až tragickým příkladem mohou být afázie). Naše pozornost však bude v souladu s titulem textu věnována dětem ve věkovém rozmezí od narození do ukončení povinné školní docházky, s eventuálním možným přesahem do osmnácti let věku.
Narušení komunikační schopnosti
Logopedii v českých zemích stručně charakterizujeme jako speciálně pedagogický obor zabývající se výchovou a vzděláváním osob s narušenou komunikační schopností a prevencí tohoto narušení. Je nutné dodat, že toto vymezení oboru evokuje z českého i mezinárodního pohledu v zainteresovaných kruzích široce založené diskuse, které se svou povahou vymykají aktuálně reflektovaným problémům.
Narušenou komunikační schopnost definuje Lechta následovně: „Komunikačná schopnosť jednotlivca je narušená vtedy, ak niektorá rovina (alebo niekolko rovín súčasne) jeho jazykových prejavov posobí interferenčne vzhladom na jeho komunikačný zámer“ (2, s. 19). V této souvislosti je třeba upozornit na jednotlivé jazykové roviny, a to na rovinu:
■ foneticko-fonologickou, zvukovou stránku mluvního projevu, na niž bývala soustředěna pozornost tradiční logopedie,
■ lexikálně sémantickou, obecně řečeno na slovní zásobu jedince, a to aktivní i pasivní,
■ morfologicko-syntaktickou, schopnost vyjadřovat se s využitím patřičných gramatických, syntaktických pravidel,
■ pragmatickou, na sociální aplikaci, sociální uplatnění komunikační schopnosti, na tzv. pragmatiku řeči.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 1/2007, strana 69
Zdroj: