Odvaha ztratit naději

nepřátelství a agrese.

Žije bez naděje, že se muž uzdraví. Musí se vyrovnat s tím, že se jeho stav nezlepší. Musí žít bez naděje, že její sebeobětování má nějaký smysl. Vždyť jí všichni radí, aby manžela dala do nějakého domova, kde se o něho postará profesionální ošetřovatelský personál, který umí nemocného donutit otevřít ústa, polknout léky a zapít. Dovede ho obrátit na posteli, aby se neproležel, a uložit ho dočasně tak, aby mohla vyměnit znečištěné prostěradlo.

Ví, že je jediné východisko. Smrt. Bude to její vysvobození. Nedovede si však jeho smrt přát.

Trpělivě se omlouvá sousedům, kteří tlučou na zeď, když muž houká nebo tluče židlí na podlahu jako na buben. Když manžel zemře, odnese to nesnadno léčitelnou depresivní poruchou, plnou výčitek, co všechno v životě zůstala manželovi dlužna.

Také psychiatr, který manžela léčí, ztratil naději. Když demence pokročí, musí přestat předepisovat drahá kognitiva, která umožňovala nemocnému zůstat po řadu let v celkem slušném stavu doma. Mohl chodit na procházky, pracovat na zahradě, sledovat televizi a nadávat na soudce, který nařídil penaltu proti jeho fotbalovému klubu. Manželka ho mohla jednou za týden vodit do gerontocentra, kde se o něho přes den starali, aby si mohla odpočinout, eventuálně vyřídit na úřadech a v bance nezbytné věci, které už nebylo možné vyřizovat, když ji provázel. Mohl se těšit s vnoučaty nebo pravnoučaty, jejichž jména si postupně začal plést a pak zapomněl docela.

Když lékaře prosila, aby to nevzdával a pokračoval v léčbě, dověděla se, že kognitiva sice i nadále předpisovat může, ale že už je pojišťovna nehradí. Musela by je platit – za těch pět či osm tisíc měsíčně vydá zbytek rodinných úspor. Nikoli ona, ale její děti, potenciální dědicové, budou ovšem nadávat na Julínka, neboť on okrádá lidi o peníze, které musejí vydávat za léčbu, jež byla za socialismu zadarmo. Ani je nenapadne, oč to měl ten socialismus jednodušší. Ten ty drahé léky z imperialistického Západu prostě nedovezl.

Tato žena by musela mít dostatek odvahy, aby to vzdala. Tak jako to vzdávají na smrt nemocní, kteří si přejí paliativní péči od organizací, jako je Cesta domů. Pro převzetí do jejich péče je dokonce podmínkou, že medicína i nemocný sám už přestali bojovat o život. Boj o život, zvláště marný, znamená mobilizaci obranných sil, které mohou být jeho dlouhým trváním vyčerpány. Rezignace může znamenat uklidnění a soustředění se na to, co ještě může zbývající život obohatit a učinit jej snesitelným – především třeba zmírněním bolesti. Mozek snad najde novou rovnováhu mezi sekrecí endorfinů a stresových hormonů ve prospěch endorfinů.

Celé národy se mohou dostat do situace, kdy je třeba se rozhodnout mezi pokračováním v beznadějném boji a přiznáním porážky s kapitulací, která umožní vyjednat s vítězem co nejlepší podmínky. Co by bylo znamenalo pro Němce, Spojence, Židy a ostatní vězně koncentračních táborů, kdyby se generálu Clausi von Stauffenbergovi v červenci 1944 podařil atentát na Hitlera? Co všechno by bylo zachráněno, kdyby válka skončila o devět a půl měsíce dříve?

Tato analogie vypadá přemrštěně. Tertium comparationis tu však je. Jde o odvahu ztratit naději ve vítězství. Lékař by měl umět rozpoznat, kdy se boj za zachování co nejdelšího života dostává do rozporu se snahou o kvalitu takového života.

Zdroj: