Odsouzeni léčit až do smrti
MT: Zvědavost mi nedá, musím se zeptat na to, co nás v ČR záhy čeká, zatímco na Slovensku už to máte pro změnu za sebou – na poplatky za návštěvu ordinace. Když jste takzvané „zajacovky“, tedy dvacetikorunové poplatky přezdívané podle tehdejšího ministra zdravotnictví zaváděli, jak reagovali pacienti? Neobrátil se jejich hněv proti vám lékařům?
Bylo překvapivé, že pokud už někdo nadával, tak spíše na vládu a na ministra, nás naopak pacienti litovali, říkali: „Co si to na vás ti nahoře zase vymysleli…“ Ale aby nebyla mýlka, lidi v naprosté většině vůbec nebyli proti těm dvaceti korunám, mnoho z nich by dokonce bylo ochotno platit i více, někteří chtěli i naše ambulance sponzorovat. Spíše to vnímali jako další administrativní zátěž pro nás.
MT: A byla to zátěž?
Je pravda, že ze začátku nám papírování opravdu přibylo. Ale všechno se postupně usadilo, vytvořily se i nové tiskopisy, na které stačilo dát podpis a razítko.
MT: Jak se výběr poplatků promítl do příjmu ordinací?
V průměru přinesly každé praxi osm až deset tisíc korun měsíčně – podle sezóny a nemocnosti. Nezastírám, že to pro nás byla vítaná náhrada určitého výpadku plateb od pojišťoven. Ty od roku 2001 stagnovaly stále ve stejné výši, takže výběr poplatků nám kompenzoval alespoň inflaci.
MT: Troufnete si posoudit, zda zavedení poplatků splnilo to hlavní, co se od něj očekávalo, tedy redukci nadužívání primární péče a návštěv u lékaře?
Určitě tuto roli splnily na výbornou. Okamžitě poté, co nový ministr zdravotnictví Valentovič poplatky zrušil, jsme zaznamenali skokový nárůst využívání, či spíše zneužívání lékařské péče – jak na pohotovostech, tak v ambulancích. Lidé se zase rychle vrátili k zažitému stereotypu chování: „Šel jsem náhodou okolo, pane doktore, a tak jsem se zastavil, potřeboval bych předepsat…“ a tak dále.
MT: Takže stůl zdravotní péče, ze kterého si každý vezme, kolik pobere, je opět prostřený?
Přesně tak. Ale to není všechno. Současná vláda se sice v programovém prohlášení zaklínala, jakou prioritou pro ni je a bude primární péče – ale ve skutečnosti se platby zvyšují převážně zase jen ústavním zdravotnickým zařízením. Nezbývá nám, než čekat, jak se situace vyvine, ale oprávněně se obáváme, že ambulantní sféra na rozhazovačnost státu směrem k nemocnicím zase – jako obvykle – doplatí.
MT: Dlužno ovšem přiznat, že bývalý ministr Zajac si proti sobě postavil i nezanedbatelnou část slovenských lékařů. Vyčítali mu třeba, že motivuje k udávání, tedy k tomu, aby sami aktivně hlásili profesní pochybení svých kolegů.
Primární péče jako segment je u nás stejně jako u vás přestárlá, většině lékařů je mezi padesáti a šedesáti lety. Ti všichni zažili socialismus a byli zvyklí na to, že sem tam nějaká ta kontrola byla, ale muselo být už hodně zle, aby něco skutečně odhalila. Většinou se lékaři navzájem kryli, a to i v případech, kdy prokazatelně došlo k poškození pacienta.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2007, strana B5
Zdroj: