Odpovědnost a kvalita ve zdravotnictví (2. část)

V ideálním případě by byla každá zaviněná nepříznivá událost, ke které došlo při poskytování zdravotní péče, následována výzvou k náhradě škody a včasným plněním ze strany škůdce. Preventivní účinek má totiž spíše vědomí nevyhnutelnosti sankce než obavy z její případné tvrdosti. V praxi však bohužel platí, že zdaleka ne každá zaviněná chyba vede k žalobě a ne každou oprávněnou žalobou se podaří dosáhnout plného odškodnění. Většina protiprávně způsobených škod na zdraví proto není nikdy kompenzována. Tato náhodnost postihu ubírá motivaci na straně zdravotnických zařízení investovat do předcházení chybám.

Tradiční systémy právní odpovědnosti bohužel vykazují vysoký počet jak falešných negativ (případů, kdy byla zaviněním zdravotníka způsobena škoda, ale k její náhradě nedošlo), tak falešných pozitiv (případů, kdy škoda na zdraví pacienta nevznikla jako následek lékařského pochybení, ale pacient přesto se žalobou uspěl). Toto tvrzení bylo empiricky prokázáno několika studiemi provedenými v USA, zaměřenými na vztah mezi nepříznivými událostmi při péči a žalobami na náhradu škody. V obou studiích zdravotničtí experti retrospektivně zkoumali zdravotnické dokumentace většího počtu zdravotnických zařízení a následně potom záznamy ze soudních řízení o náhradu škody.

Soudy vyhrávají i pacienti, kteří poškozeni nebyli

V rámci první ze studií (Harvard Medical Practice Study, Patients, Doctors, and Lawyers: Medical Injury, Malpractice Litigation, and Patient Compensation in New York, Boston: Harvard University School of Public Health, 1990) bylo zjištěno, že méně než dvě procenta pacientů, kteří v roce 1984 utrpěli škodu vinou newyorských nemocnic, podala žalobu o odškodné. Méně než polovina oprávněných žalob přitom vedla k přiznání odškodného, přičemž bylo-li odškodnění přiznáno, přes 60 % z těchto částek padlo na náklady řízení. Zároveň studie zjistila, že pouze šestina všech žalob podaných v souvislosti s hospitalizacemi v roce 1984 skutkově zahrnovala nedbalost na straně zdravotníků a zároveň kauzální poškození zdraví. Když výzkumníci přezkoumávali podklady 46 sporů uzavřených během deseti let, výsledky byly kritické: 10 ze 24 případů, u kterých experti při přezkumu léčby nenalezli žádné důkazy o nepříznivé události mající příčinný vztah ke zhoršení zdraví žalobce, skončilo přesto žalobcovým vítězstvím – s přisouzenou částkou v průměrné výši 28 760 USD. Podobně skončilo též šest ze 13 žalob, ve kterých experti sice shledali nepříznivou událost, avšak nikoli zavinění; průměrná částka pro úspěšného žalobce dosáhla výše 92 132 USD. Na druhé straně čtyři z devíti sporů, kde zaviněná nepříznivá událost shledána byla, skončily pro žalobce prohrou. Z analýzy vyplynulo, že na úspěch žalobce a výši přiznané náhrady měla výraznější vliv závažnost jeho zdravotního poškození než zavinění na straně žalovaného.

V jiné studii provedené v Utahu a v Coloradu (Studdert DM, Thomas EJ, Burstin HR, et al., Negligent Care and Malpractice Claiming Behavior in Utah and Colorado; Medical Care 2000) použili výzkumníci data z péče ve 28 nemocnicích v roce 1992 a zjistili, že k událostem nepříznivým pro zdraví pacienta došlo asi ve třech procentech hospitalizací, z čehož asi třetina byla zaviněna nedbalostí zdravotníků. Zhruba během jednoho procenta hospitalizací tedy došlo k nedbalostnímu poškození pacienta. Z porovnání se soudními statistikami vyplynulo, že jen asi 2,5 % oprávněných osob podalo žalobu na náhradu škody. Na druhé straně u 14 z 18 podaných žalob chybělo zavinění a u 10 při léčbě vůbec nedošlo k nepříznivé události, která by měla příčinný vztah ke zhoršení zdraví žalobce.

Lepší je „všeobecné úrazové pojištění“ zdravotní péče

Zmíněné studie svědčí o špatné funkci tradičního systému právní odpovědnosti založeného na zavinění, tak jak funguje v USA. Určitou alternativou by mohl být systém založený na odpovědnosti bez zavinění, známý například z některých skandinávských zemí a též z Nového Zélandu. Novozélandská New Zealand Accident Compensation Corporation, vytvořená v roce 1974, kompenzuje všechny škody na zdraví v souvislosti s péčí, bez ohledu na zavinění (NoFault Compensation In New Zealand: Harmonizing Injury Compensation, Provider Accountability And Patient Safety, Marie Bismark and Ron Paterson, Health Affairs 2006). Jde tedy s trochou nadsázky o určité „všeobecné úrazové pojištění“ pro oblast zdravotní péče. Mezi charakteristiky systému patří rychlost řešení (řízení trvá týdny, nanejvýš měsíce) a nízké administrativní náklady (Claiming behaviour in a nofault system of medical injury: a descriptive analysis of claimants and nonclaimants, Marie M Bismark, Troyen A Brennan, Peter B Davis, David M Studdert, Medicine and Law, August 2006). Systém nabízí relativně nízkou úroveň odškodných, na druhou stranu však studie, metodologií podobné citovaným studiím z USA, prokazují, že je kompenzováno větší procento osob, které utrpěly škodu. Zdravotníkům systém přinesl nízké náklady na pojištění profesní odpovědnosti. Analýza žádostí o odškodnění, kterou lze díky centralizaci snadno provádět, slouží k identifikaci problémových oblastí a ke zvyšování kvality. Mezi nevýhody však patří zejména nedostatečná kompenzace některých okruhů postižených, nastavení systému diskriminuje zejména ženy bez formálního zaměstnání. Obecně nízká výše odškodných je únosná patrně jen díky extenzivnímu novozélandskému systému sociálního zabezpečení, který mnohé potřeby poškozených bez dalšího kompenzuje. Konečně, ani v tomto systému nepodají žádost o odškodnění více než tři až čtyři procenta oprávněných osob; zůstává otázkou, zda by byl tento systém ekonomicky udržitelný i za předpokladu, že by následkem lepšího právního povědomí podalo žádost o odškodné řádově větší množství poškozených.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2007, strana B5

Zdroj: