Odpovědnost a kvalita ve zdravotnictví (1. část)
Statistiky prokázaly, že tři procenta až jedenáct procent hospitalizovaných pacientů je nevratně poškozeno z důvodu chyby při poskytování zdravotní péče, nikoli následkem onemocnění (viz David Marx, V nemocnicích není bezpečno, MF Dnes 6. 12. 2006). Pouze zhruba pět procent z těchto poškození má charakter selhání jednotlivce, obvykle v důsledku psychické poruchy nebo kriminálního chování. Většinou se jedná o opomenutí nemocnice, když podcení nutnost jasně popsat prováděné činnosti a pravidelně je kontrolovat, včetně sledování výskytu komplikací (viz David Marx, tamtéž). Možnost, že při poskytování péče dojde k chybě a poškození pacienta, nelze ani s vynaložením sebevětšího úsilí zcela vyloučit. Důraz na kvalitu při řízení nemocnice a investice do zvyšování bezpečí pacientů však mohou četnost chyb podstatně snížit.
Zdravotnické právo může hrát důležitou roli ve zvyšování bezpečí pacientů tím, že poskytne nemocnicím vhodné pobídky pro zvyšování kvality péče a prevenci rizik. Účelem systému právní odpovědnosti je plnit dvě zásadní společenské role: přispívat ke kompenzaci pacientů, kteří utrpěli cizí vinou škodu na zdraví, a zároveň motivovat poskytovatele péče k předcházení vzniku škod. Kvalitu systému právní odpovědnosti lze hodnotit podle toho, jak je v těchto dvou kategoriích úspěšný. Kompenzační funkce je plněna tehdy, pokud se poškozený může prostřednictvím systému rychle a efektivně domoci spravedlivé náhrady odpovídající rozsahu způsobené škody. Preventivní, respektive deterenční funkci plní systém tehdy, je-li špatná kvalita nabízených zdravotnických služeb následována nutností vyplácet kompenzace, takže poskytovatelé jsou ekonomicky motivováni k tomu, aby i přes nutnost určitých investic usilovali o co nejvyšší možné bezpečí pacientů.
Fenomén defenzivní medicíny
Častou výtkou slýchanou na medicínských právních fórech z úst zdravotníků a zástupců jejich profesních sdružení je, že soudní spory vedené pacienty proti lékařům či nemocnicím obrovsky zdražují zdravotnictví a vedou k tzv. defenzivní medicíně. Právní zástupci pacientů jsou tak nepřímo obviňováni, že kvůli nim unikají ze systému prostředky, které pak chybějí při léčbě pacientů.
V reakci na toto tvrzení je především nutno vzít na vědomí, že ztráta na celkovém bohatství společnosti nevzniká ve chvíli, kdy soud odsoudí zdravotnické zařízení k vyplacení kompenzace poškozenému pacientovi. Tato ztráta vzniká již ve chvíli, kdy při poskytování zdravotní péče dojde k nežádoucí události, jejímž následkem je škoda na zdraví. Od tohoto momentu se již pouze rozhoduje o tom, kdo tuto ztrátu ponese. Pokud by neexistovala žádná možnost požadovat náhradu škody, ztrátu by nesl postižený sám, blízké osoby z jeho okolí, které o něj pečují, případně systém sociálního zabezpečení. Naopak v ideálně fungujícím systému odpovědnosti by byla každá způsobená škoda v plné výši kompenzována, ztrátu by tedy neslo zdravotnické zařízení, které by ji též v rámci tržních vztahů mohlo zahrnout do ceny svých služeb. Jakékoli omezení práva na kompenzaci (stropy celkového odškodnění, nepřiměřeně nízko stanovené částky bolestného a náhrady ztížení společenského uplatnění, ale též procesní limity typu zkrácení promlčecích lhůt) tedy nečiní společnost bohatší, pouze přenášejí náklady nekvality zdravotnického systému na bedra poškozených.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2007, strana B4
Zdroj: