Odešla první dáma české chirurgie
Prof. Pešková se narodila v roce 1935 ve Čkyni v prachatickém kraji. Tam také zakončila povinnou školní docházku. Poté odešla do Prahy, kde vystudovala zdravotní školu. Po maturitě se vrátila zpět na Šumavu. Do roku 1956 pracovala jako zdravotní sestra ve Vimperku, do r. 1958 ve Volyni, pak v Thomayerově nemocnici v Krči až do přijetí ke studiu na Fakultě všeobecného lékařství UK v Praze v roce 1961. Jako zdravotní sestra pracovala na operačních sálech, během studia fiškusovala na klinice prof. Lhotky a ten jí po promoci v roce 1967 nabídl místo sekundáře na II. chirurgické klinice.
V roce 1975 přešla s částí kolektivu na I. chirurgickou kliniku VFN. Tam pokračovala ve výuce studentů a intenzivní chirurgické práci věnované celé problematice obecné a speciální chirurgie. Jejím zájmem byla hrudní chirurgie, nicméně protože ta v té době již byla personálně obsazena, svou pozornost upřela k chirurgii břicha. Ještě na II. chirurgické klinice předložila v roce 1979 disertaci na téma “Malignizace žaludečního vředu”. V roce 1985 byla jmenována docentem v oboru chirurgie. O čtyři roky později obhájila doktorskou práci s tematikou “Chirurgie nádorů jícnu a kardie”. V roce 1990 byla jmenována zastupující a o rok později definitivní přednostkou I. chirurgické kliniky. V roce 1990 byla také jmenována profesorem chirurgie.
Celý život kromě operačního sálu strávila mezi studenty lékařství na fakultě i v postgraduální výuce chirurgie v IPVZ. Na operačním sále se zabývala problémy urgentní chirurgie, velkou část života věnovala problémům hepato-pakreato-biliární chirurgie. Zabývala se však také chirurgií jícnu, žaludku a tlustého střeva. Již od roku 1982 zaváděla ve spolupráci s III. interní klinikou bariatrické výkony u obézních. S nástupem laparoskopické chirurgie v začátcích devadesátých let její rozvoj plně podpořila i na klinice.
Své bohaté zkušenosti shrnula ve 200 článcích v odborném tisku a zhruba ve stejném počtu přednesených prací na sjezdech a konferencích. Získané vědomosti a poznání uložila do závěrů řady výzkumných úkolů a záměrů v léčbě karcinomu jícnu, pankreatu a tlustého střeva a v terapii obezity. Stála u zrodu Pražských chirurgických dnů. Dlouhá léta pracovala v pedagogické komisi fakulty a byla členkou vědecké rady fakulty.
Až do roku 1992 zastávala funkci sekretáře nejprve Československého federálního výboru chirurgické společnosti, poté výboru České chirurgické společnosti. Byla aktivní i v řadě dalších odborných společností – byla předsedkyní komise pro obhajoby kandidátských disertací, pracovala v komisích Grantové agentury ministerstva zdravotnictví, byla členkou Aprobační a Grantové komise ministerstva zdravotnictví a členem České lékařské akademie. Pracovala v redakční radě Časopisu lékařů českých. Mohla se pochlubit i členstvím v mnoha zahraničních společnostech – ISGSC, ECCP, IFSC, ICS, UEMS. Za své zásluhy byla jmenována čestným členem České a Slovenské chirurgické společnosti, v roce 2007 podobný titul obdržela i od České obezitologické společnosti.
Jako uznání své práce obdržela rovněž řadu medailí. Získala Medaili Univerzity Karlovy, Medaili ČLS JEP, Medaili 1. lékařské fakulty. Následovaly medaile odborných společností. Medaile Karla Maydla za práci v Chirurgické společnosti české. Slovenská chirurgická společnost ji vyznamenala Medailí Stanislava Kostlivého a Stanislava Čárského. Vedle ocenění odborných společností a institucí získala i titul Lady Pro 98.
Profesorka Pešková byla sedmým přednostou I. chirurgické kliniky VFN v Praze. Ve svém životě zvládla obor náročný na fyzickou a psychickou zátěž, se kterým mají i muži co dělat. Byla to její píle, která ji dovedla až k profesuře v chirurgii. Měla ve svém životě řadu vzorů, o kterých mluvila. Vzory, jako u každého chirurga, bychom zřejmě nespočítali. Ale jistě to bylo i studium vlastního oboru, znalost anatomie, fyziologie a patologické fyziologie, stejně jako preparační technika, které byly požadovány prof. Balašem. Byla to ta operační technika, na které u sebe tvrdě celý život pracovala. Technika, která dovoluje chirurgovi odpoutat se od běžných výkonů a dát se na cestu velké chirurgie. Jistě to byl i pohled na život v celé jeho šíři ve snaze humanitního přesvědčení o pomoci bližnímu v nouzi. Pomoci kolegovi na operačním sále, laskavě přistupovat k osobním problémům podřízeného, přitom jednoznačně a nesmlouvavě řešit nastalé situace a komplikace.
Vedle časově a fyzicky náročné práce hledala čas na kulturu, návštěvu divadla, koncertů. Ráda se vracela mezi přátele na Šumavu do Malenic a rodné Čkyně na břehu řeky Volyňky. Ve volných chvílích podnikala výlety do šumavských hor.
Pracovníci I. chirurgické kliniky nezapomenou. Čest její památce.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana A4
Zdroj: