Od experimentu na trh
Vývoj nového preparátu od nalezení účinné látky přes preklinické a klinické studie až po schválení a zavedení do praxe trvá v současnosti deset až patnáct let a stojí jednu až půldruhé miliardy dolarů. Farmaceutické firmy – jak uvedli pracovníci společnosti GSK – věnují na výzkum a vývoj nových léků nejméně 10 % z celkových 550 miliard dolarů ročních prodejů, čili 55 miliard dolarů. U těch nejúspěšnějších, k nimž patří i GSK, se tyto výdaje pohybují dokonce mezi 15 až 20 %. Přitom patentová ochrana umožňující získat zpět prostředky vynaložené na výzkum a vývoj nadále trvá pouze dvě desetiletí. Kandidát na úspěšný lék musí mít vysokou farmakologickou aktivitu, nízkou toxicitu, vysokou bezpečnost, široké dávkové rozmezí a terapeutické okno, pokud možno perorální aplikaci, nízký potenciál interakcí a málo vylučujících kritérií užívání. Za každým novým lékem je proto ukryt dlouhodobý, mnohaletý, vysoce rizikový a nákladný výzkumný a vývojový proces, na němž se podílejí stovky vzdělaných odborníků a nejvyspělejší technika. A složitost i nákladnost tohoto procesu stále narůstají – nalézt a do praxe zavést nový lék je stále těžší a dražší, podobně jako je stále náročnější těžba přírodních zdrojů. Platí to tím spíše, že v současné době se v řadě terapeutických oblastí přechází z etapy chemických léků do etapy léků biologických, tedy léků vyráběných z živých buněk biotechnologickými postupy.
Významná role lékových agentur
Na proces farmaceutického výzkumu a vývoje nových molekul navazuje několik fází preklinického a klinického zkoušení a nakonec i postmarketingového sledování léku, přičemž všechny tyto etapy se realizují v úzké součinnosti se základním, klinickým i epidemiologickým medicínským výzkumem a klinickou praxí. V procesu uvádění nových léků do klinické praxe sehrávají stále významnější roli lékové agentury v čele s Food and Drug Administration (FDA) v USA a Evropskou lékovou agenturou EMEA (European Medicines Agency) v Evropě, u nás pak SÚKL. Ty přebírají zodpovědnost za kvalitu léčiv a jejich dostupnost pro pacienty, identifikaci a upřednostňování kritických léčebných oblastí a naléhavých problémů, stanovení požadavků pro jednotlivé indikace a informování o probíhajících studiích, a také nabízejí možnost konzultací. V rostoucí míře se uplatňují rovněž specializované instituce nabízející servis v oblasti klinického hodnocení léčiv, schopné zajistit jak příslušné populace pacientů, tak i technické vybavení a lidské zdroje pro provádění studií.
Na počátku každé studie stojí vždy proces rozhodování o tom, v kterém teritoriu je možné a vhodné studii provést, jak má být optimálně uspořádána, kdo ji má provádět a na jaké populaci pacientů, aby mohla přinést očekávané výsledky. Jedním z rozhodujících předpokladů úspěšnosti studie je také volba vhodných pracovišť, na nichž se bude studie provádět. Jejich spektrum se pohybuje od multidisciplinárního centra v univerzitní nemocnici po ordinaci praktického lékaře, vždy však musí jít o pracoviště zabývající se příslušnou problematikou a s předpoklady personálními, pacientskými, prostorovými, technickými i dalšími (etická komise, právní zajištění apod.).
Možné přínosy a rizika
Na straně pracovišť usilujících o účast v klinické studii je nutné zvážit nejen potenciální přínosy (přístup k nové terapii před registrací, benefit pro nemocné, přístup k novým informacím, finanční přínos pro jednotlivce i instituci, zapojení do národní i mezinárodní spolupráce, zvýšení image v odborné i laické veřejnosti doma i v zahraničí), ale i možná rizika (potenciální nebezpečí spojená s prvním podáním léku pacientovi, časová náročnost, administrativní a prostorové potřeby, riziko „šedé“ ekonomiky, negativní image v případě neúspěchu studie atd.). Těmto rizikům lze předcházet mj. volbou pracovišť odpovídající úrovně (ideální jsou fakultní a velké nemocnice a specializovaná centra), stanovením a dodržováním jednotných a transparentních pravidel a smluvních vztahů apod. Téměř optimální se zdá být řešení, jaké zvolili v Masarykově onkologickém ústavu v Brně – totiž zřízení samostatného Oddělení klinického hodnocení s vlastní studijní sestrou, která plní roli koordinátora, administrátora, data managera a komunikátora s jednotlivými řešiteli studií, jež v Ústavu probíhají.
Hlášení nežádoucích účinků zvyšuje bezpečnost léků
Jeden z nejdůležitějších kroků k zajištění bezpečných, účinných a kvalitních léků a možnosti jejich kontroly představuje registrační procedura; ta také omezuje výskyt předvídatelných rizik spojených s uvedením léčivého přípravku na trh. V Evropě lze v současnosti lék registrovat prostřednictvím několika typů procedur – centrální (v rámci Evropské lékové agentury EMEA), procedurou vzájemného uznávání, decentralizovanou či národní procedurou. Na registraci pak navazuje stanovení ceny a úhrady v rámci systému referenčních úhrad, respektive dohodnuté nejvyšší ceny.
Neméně důležité než preklinické zkoušení a tři stadia studií klinických je také tzv. farmakovigilance po schválení léku a jeho zavedení do běžné klinické praxe; zajišťuje detekci, vyhodnocování a prevenci nežádoucích účinků a dalších možných problémů při podávání léčiv. Díky tomu lze zachytit veškeré nežádoucí účinky, interakce a další problémy (i méně časté), vyplývající z užívání léku v jiných než „modelových“ podmínkách klinické studie, většími a nedefinovanými soubory pacientů, v běžných situacích každodenního života, v kontextu s užíváním dalších léků, potravin, nápojů atd. Hlášení nežádoucích účinků v tomto kontextu není negativní a nevítanou referencí o produktu, nýbrž naopak užitečnou a nutnou informací, přispívající k prevenci rizik a k zajištění vyšší bezpečnosti a ku prospěchu pacientů.
V plánu jsou další setkání
Všechny tyto kroky na cestě léku od objevení originální molekuly do užívání léku v klinické praxi – čili z experimentu na trh – prodiskutovali účastníci symposia velmi detailně. Zda to pomůže kvalitě vzájemné spolupráce, ukáže čas; nicméně už přímo na místě se všichni přítomní dohodli na potřebě dalších pracovních setkání. Při nich by projednali jednak problematiku smluvních vztahů mezi farmaceutickou firmou a zdravotnickými zařízeními, resp. investigátory provádějícími studie, jednak otázky kategorizace, úhrad a preskripčních omezení léků.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 8/2007, strana A6
Zdroj: