Od ekonomiky zdravotnictví k medicíně zaměřené na pacienta

Snad laskavý čtenář promine a vydrží fejeton inspirovaný čerstvou americkou zkušeností. Ale bylo to dost silné, emočně i fakticky. Přijížděl jsem na sjezd American College of Physicians (ACP) do San Franciska ze země, kde zdravotnická reforma je alfou a omegou každého politického (někdy i nepolitického) vystoupení týkajícího se medicíny. Trochu méně jsem si uvědomoval, že reforma je také klíčovým slovem amerických lékařů i politiků. Pohledy jsou někdy velmi různé, jindy se témata čtou skoro jako přes kopírák.

Velmi významným faktorem pro americké zdravotnictví je důraz na ekonomiku. Američané dokázali vybojovat pro zdravotnictví neuvěřitelně vysoký příjem (nemluvím o absolutních částkách – ty jsou s ohledem na vyšší HDP na hlavu v USA samozřejmě pro Česko ještě smutnější). Do zdravotnictví jde v USA dvojnásobné procento HDP než u nás. Takže základ dobrý – myslím pro Američany. Všichni také známe výsledky špičkových institucí v USA a jejich prioritní postavení ve světě. Na druhé straně, nejsem úplně naivní, v 90. letech jsem měl navíc možnost právě v San Francisku delší dobu žít a pracovat a vím, že zdaleka není vše optimální. Ale přesto mě překvapila některá negativní fakta a až radikální názory z vystoupení prezidenta ACP. Může se něco hodit možná i nám?

Celé vystoupení se neslo v duchu: Proč je naše (americká) zdravotní péče taková, jaká je, a proč by nemohla být lepší? Ve srovnání 16 ekonomicky nejvyspělejších demokratických zemí světa je americké zdravotnictví navzdory velmi silnému ekonomickému zázemí úplně na konci. V USA existují světově špičkové instituce, které provádějí prioritní medicínské metody. A také zde pacienti umírají zcela „bez pomoci“, nebo kvůli zcela nedostatečné a nekvalitní péči! Prezident ACP, dr. Bronson, k tomu řekl: „Je otázkou, zda bychom se neměli od ryze ekonomického uvažování vrátit ke kvalitě péče a bezpečnosti našich nemocných.“ A to je možná docela dobrá otázka i pro nás. Ano, už jsme si zvykli na to, že zdravotnictví je byznys. Ale je to skutečně jen byznys? A neměly by naše snahy jít také trochu směrem orientovaným na pacienta? (Tím opravdu nemyslím práci lékařů a každodenní péči v ordinacích či na odděleních – mám na mysli to, kam se snažit napřít úsilí při vyjednávání s politickou mocí v naší zemi.) Sám si myslím, že člověk by měl být zodpovědný za sebe a měl by se snažit si nějak pomoci sám. Pak ale přicházejí situace (a nemoc, tím spíš závažná nebo chronická, je typickým příkladem), kde už se o sebe postarat nedokážeme (nemyslím jen sebeobsluhu, ale i zaplatit a zajistit léčbu apod.). Stát má být „malý“, ale máme ho právě pro tyto mimořádné situace. Pro co jiného bychom ho jinak potřebovali vůbec? Korejský jaderný útok nám naštěstí snad opravdu nehrozí, a kdyby, tak ho asi ani náš stát nevyřeší… Naopak podpora zdravotnictví (policie, záchranných složek, samozřejmě školství a dalších) by měla být pro každého z nás zárukou, že „v tom nezůstaneme sami“ a bez pomoci. Ponechávám úplně stranou fakt, že malá země v srdci Evropy asi těžko může svou budoucnost stavět jen na dalším rozvoji automobilového průmyslu a energetiky – u nás je přeci prioritou vzdělanost, kulturnost a zdraví národa.

Dr. Bronson ukazoval krátké video (všichni ty příběhy známe ze své praxe) s názvem Svět očima pacienta. Když před sálem s mnoha tisíci posluchači defilovaly příběhy ženy s čerstvě zjištěnou rezistencí v prsu, pacienta, který oznámil manželce, že je HIV pozitivní, nemocné s typickými nežádoucími účinky chemoterapie, bylo pak pro prezidenta ACP snadné oslovit publikum s otázkou, zda je skutečně ta ekonomika a peníze vždy až na prvním místě. Je to samozřejmě i na každém z nás. Z jedné strany docela dobře chápu, že zdraví je to nejcennější a že život se může obrátit naruby jediným výsledkem „náhodně“ provedené sonografie. Na druhé straně, je přeci jen obtížné vysvětlit dceři, která samozřejmě vůbec nestrádá, proč si spolužák nosí každý třetí týden nový iPhone či tablet počítač, když tatínek jen levně nakupuje v Číně a po přelepení značky draho prodává v Praze. To přeci není pro společnost a stát až tak důležitá služba? Ale nic. Jen možná ani při té reformě nehleďme jen a jen na tu ekonomiku. Všichni hrozí ekonomickou krizí, hovoří o nutnosti šetřit, ale na „paramedicínské“ aktivity typu auditů a akreditací se vydávají v systému neuvěřitelné částky. Neměly by jít spíš za pacientem – a třeba posléze i za lékařem? Nebo, neměli bychom se o to alespoň nějak snažit?

Je ovšem pravda, že rezervy jsou. A to i v ekonomice medicíny. Přeci jen si jako internista nemohu nepřisadit. W. Ossler říkal: „Dobrý lékař léčí nemoc, kterou má pacient, excelentní lékař léčí pacienta, který má danou nemoc.“ A jsme zase u meritu věci. Není vždy nutné, aby pacient obíhal deset specialistů, bude‑li mít jednoho specialistu kvalitního a soudného, který nebude natolik samolibý, aby řešil i problémy, jež by měl konzultovat – to jistě udělá. A bude to vše levnější, ekonomičtější a příjemnější pro pacienta (posléze by se to mohlo i onomu našemu široce vzdělanému lékaři i vyplatit či zaplatit).

Projev prezidenta ACP dr. Bronsona o návratu od ekonomiky zdravotnictví k medicíně zaměřené na pacienta, jeho problémy a nemoci se dočkal pětiminutových „standing“ ovací několika tisíc amerických lékařů v „Plenary Hall“ kongresu. Možná to něco znamená. A možná bychom se měli na podobné téma zamyslet i my s naší, českou zdravotnickou reformou.

Zdroj: Medical Tribune