Očima pacienta: Opravdový návrat do života

Zkuste si představit, že odmalinka velmi aktivně sportujete – jezdíte na kole, zajímá vás atletika, běh na lyžích a časem propadnete kouzlu hor. Z vysokohorského turisty se postupně vypracujete na špičkového horolezce a sníte o dobytí některé z himálajských osmitisícovek. Pak přijde zlom. Kolem 27. roku života vás začnou trápit bolesti, které se stále zhoršují, a vy se dozvíte, že to nějak souvisí s lupenkou, jíž jste žádnou zvláštní pozornost nikdy nevěnovali. Časem jsou vaše bolesti tak silné, že už ani nevyjdete do schodů, a v dohledu není žádná naděje na zlepšení.

Tento skutečný příběh, který je tolik podobný příběhům jiných nemocných s chronickým zánětlivým onemocněním kloubů, ale nekončí. Zajímá vás, jaká je situace dnes, kdy je vám 35 let? V loňském roce jste dobyli osmitisícovku, všechny oteklé klouby vám splaskly a nic vás nebolí. Plánujete další himálajský výlet a očekáváte, že budete takto sportovat a žít bez bolestí ještě dlouhá léta. Zdá se vám to jako pohádka? Omyl – Ing. Jan Trávníček právě tohle zažil a dokázal!

Choroba se stále vracela

Jan Trávníček pochází z Plzně a sportuje vlastně celý život, i jeho povolání jej k tomu předurčuje – je totiž geodet a v terénu někdy nachodí dlouhé kilometry každý den. Sám říká, že v životě pěstoval všechny možné „klasické“ sporty, od cyklistiky přes atletiku, míčové hry až po běh na lyžích. Později jej začala bavit náročnější horská turistika, ve vyšším věku pak špičkové horolezectví. Měl k tomu všechny předpoklady, žádnými nemocemi dlouho netrpěl. „Od dětství jsem závažnější choroby neměl, na konci puberty, mezi 18. a 20. rokem, se mi však objevila lupenka. Přítomnost tohoto onemocnění jsem tehdy nikde v příbuzenstvu nezaznamenal, až zpětně, při cíleném doptávání, moje matka přece jen něco ‚vystopovala‘. Moje lupenka měla známé kožní a vlasové projevy,“ říká.

Lupenka samozřejmě není žádná legrace, v některých případech může mít těžké kloubní devastující projevy, to však pan Trávníček v té době netušil. Začal sice docházet ke kožnímu lékaři, užíval různé masti, po částečném ústupu ale choroba vždy vzplanula znovu. Jejími projevy se však moc netrápil a ani při sportu jej nikterak neomezovala: „Upřímně řečeno, jako muž a sportovec jsem se jejími kosmetickými a estetickými projevy příliš nezabýval. Zkoušel jsem na to leccos, kromě léčby světlem to moc nezabíralo. Já jsem to ale příliš neřešil,“ vzpomíná. Kolem roku 2000 ale přituhlo.

Život v bolesti

Na počátku nového milénia začaly Jana Trávníčka bolet klouby. Problémy přicházely nejprve nenápadně, postupně však nabývaly na intenzitě. Na různých místech těla mu začaly bolestivě natékat klouby, nepříjemné otoky bránily jejich hybnosti a kvůli tomu postupně zatuhávaly. Začalo to na kloubech prstů u nohy, později nedokázal kvůli otokům zatnout ani ruce v pěst. Jako velmi limitující se ukázal zánět Achillových šlach, které výrazně otekly, a pana Trávníčka začaly sužovat bolesti obou pat. Nemohl téměř chodit a už vůbec ne sportovat. „Začal jsem docházet na revmatologii, kde jsem se dozvěděl, že moje lupenka se začíná komplikovat zánětem kloubů a že mě čeká celoživotní boj. Měli pravdu – postupně jsem začal trpět velkými bolestmi, nejvíce druhý den po sportování, to jsem se bez ibuprofenu opravdu nehnul,“ říká.

Ve fyzických aktivitách však nechtěl polevit, sportoval s ibuprofeny a obstřiky. Začal dokonce toužit po dobývání těch úplně nejvyšších vrcholů, už dlouho plánoval výpravu do Himálaje. Jeho onemocnění jej ale velkou rychlostí a velmi hluboce omezovalo. Byl to život v permanentní bolesti: „Začal jsem si zvykat na život vlastně neustále provázený bolestí. Kvalita života u této choroby v pokročilém stadiu hodně rychle klesá. Chtěl jsem něco nového, toužil jsem po co nejúčinnějším léku, abych se mohl vrátit k oblíbeným aktivitám, můj stav se však nejen nelepšil, ale vlastně stále subjektivně zhoršoval.

Se svým onemocněním jsem se sice naučil nějak žít, měl jsem však velký strach, že pokračující devastace kloubů mi nejen zabrání sportovat na nejvyšší úrovni, ale zabrání mi i v jakémkoli pohybu. Byl jsem v situaci, kdy by mi bývalo stačilo i zachovat možnost rekreačního sportování, s čímž bych se dříve nesmířil. Vyzkoušel jsem všechny možné běžné léky, s nevalným úspěchem. Pak jsem byl s doporučením odeslán do Revmatologického ústavu, což se ukázalo jako velmi šťastný krok.“

Konečně průlom

Na Jana Trávníčka se kolem roku 2005 konečně usmálo štěstí. V Revmatologickém ústavu jej převzala doktorka Liliana Šedová, specialistka na psoriatickou artritidu, a po bezúspěšném vyzkoušení celé řady standardních léčiv jej informovala, že v České republice je s významnými omezeními a jen pro nejzávažnější případy dostupná naprosto nová, převratná léčba, která by mu mohla pomoci. „Byl jsem zařazen na čekací listinu. Můj stav se v té době už hodně rychle zhoršoval, nakonec jsem se po opakovaných intervencích paní doktorky dočkal.

V roce 2007 jsem dostal první dávku etanerceptu a začal jsem se neskutečně rychle uzdravovat. Už za pár týdnů začaly mizet bolesti a splaskávat první otoky, velmi rychle jsem se pak do dvou měsíců zbavil všech oteklých kloubů, začal jsem s nimi opět hýbat a bolesti úplně zmizely. Momentálně nemám¨žádné problémy, vrátil jsem se ke špičkovému horolezectví a loni jsem si splnil sen,“ vypočítává J. Trávníček. Ptáte se jaký?

Vzhůru do Himálaje!

Jan Trávníček začal opět tvrdě trénovat, a když své ošetřující lékařce sdělil, že chce odjet do Himálaje a dobýt Gasherbrum I. (8 065 m n. m.), velmi jej potěšilo, že jeho plány podpořila. Ve výpravě, která do hor nakonec odjela, nechyběl ani kamarád‑lékař, jenž na něj dohlížel. V batohu byl v termosce ukryt etanercept (musí být uchováván v teplotě mezi 5 až 12 °C), předepsané dávky se alespoň částečně dařilo dodržovat a vrchol byl nakonec úspěšně dobyt! Jan Trávníček je dost možná první člověk na světě, který s tak závažným onemocněním něco podobného dokázal.

Tento úžasný příběh ale nekončí. Pokud vše dopadne dobře, letos na jaře odjíždí jeho protagonista dobýt Manaslu, další osmitisícový velikán. A jaká má tento pozoruhodný muž očekávání do budoucna? „Věřím, že můj zdravotní stav už zůstane na současné vynikající úrovni. Stále mě nic nebolí, nic nemám oteklé, mohu se plnohodnotně hýbat a na nejvyšší úrovni sportovat. Je to téměř tak dobré jako v době, kdy jsem byl zcela zdráv. Jestliže jsem se jako zdravý cítil na sto procent, tak během léčby etanerceptem bych se ohodnotil devadesáti procenty.

Ano – vím, že u této léčby je někdy snížená imunita, že se mohou výjimečně objevit nepříjemné infekce, mně však tento lék tak neuvěřitelně pomohl k návratu do života, že budu šťastný, když jej budu moci dostávat nadále, se všemi omezeními a klidně i doživotně,“ uzavírá svou terapeuterapeutickou anabázi Jan Trávníček.

red

Zdroj: Medical Tribune