Ochranná sexuologická léčba – patový problém
Ochrannou sexuologickou léčbu nařizuje soud u jedinců, kteří spáchali sexuálně motivovaný delikt a zároveň je u nich diagnostikována porucha sexuální preference. Zpravidla následuje poté, co si pachatel odpyká trest v některém nápravném zařízení. Tito pacienti vnímají spíše omezující než terapeutickou stránku zdravotnické péče a pobyt v léčebně považují za pokračování trestu. Ošetřující personál pak velmi často považují za jinak oblečené „bachaře“. U většiny z nich se podaří terapeutický kontakt navázat. Někteří ale v pozici odporu setrvají.
„Pacienty, kteří narušují léčbu ostatních, máme bohužel nadále na odděleních a jedinou sankcí, která jim hrozí, je, že můžeme podat podnět Policii ČR pro podezření z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí. Doba do eventuálního soudního rozhodnutí je však dlouhá,“ uvedl ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice MUDr. Ivan David, CSc.
Dlouho očekávaným řešením by podle něj byl vznik detenčních ústavů, kam by bylo možné nespolupracující pacienty odeslat.
Sexuální deviace není zločin
Celkem je v ČR 120 lůžek, na kterých ochranná sexuologická léčba probíhá. „Úspěšnost léčby je vyšší na těch odděleních, která se na tyto pacienty specializují. Proto vznikl náš požadavek, aby sexuologické oddělení bylo v každé velké psychiatrické léčebně,“ uvedl MUDr. Slavoj Brichcín, vedoucí sexuologické ambulance v Psychiatrické léčebně Bohnice.
Jaká je celková prevalence sexuálních poruch v populaci, není známo – z pochopitelných důvodů. Zajistit, aby při podobně zaměřených studiích respondenti udávali validní údaje, je téměř nemožné. „Je však zajímavé, že i když se celková míra kriminality od roku 1989 výrazně zvýšila, počet sexuálních trestných činů je poměrně stabilní.
Ročně v České republice dochází přibližně k tisíci znásilnění a 800 případům pohlavního zneužívání,“ říká prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., ze Sexuologického ústavu 1. LF UK. Zdůraznil, že samotná deviace není zločin. „Je pravděpodobné, že naprostá většina lidí se sexuální deviací dokáže žít tak, aby se nedostávala do konfliktu se zákonem. A naopak, sexuálních trestných činů se velmi často dopouštějí lidé, kteří sexuální deviací netrpí, ale jde o osoby s poruchou osobnosti,“ uvedl Petr Weiss.
IQ ani vzdělání nehrají roli
To, zda se člověk se sexuální deviací dopustí trestného činu, není přitom závislé na inteligenci nebo vzdělání. „Pachatelé těchto činů pocházejí ze všech socioekonomických skupin. Podle našich zkušeností je dokonce vysoce inteligentní osoby těžší při léčbě motivovat ke spolupráci,“ uvádí primář Oddělení ochranných léčeb PL Bohnice MUDr. Jiří Švarc, Ph.D.
Ústavní léčba sexuálních deviací je dlouhodobá – v průměru trvá 18 měsíců, jen výjimečně bývá kratší než půl roku. Na ni pak navazuje léčba ambulantní, která může probíhat i desítky let až do vyhasnutí sexuálního pudu. Podle ambulantních sexuologů chybí kontrola těchto pacientů mezi jednotlivými návštěvami ordinace. „Takového pacienta vidím jednou za měsíc. Co ale dělá a jak žije mezi tím, nikdo netuší. Probační služba se tomu vůbec nevěnuje,“ uvedl Slavoj Brichcín.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2007, strana B3
Zdroj: