Ochrana před padělky léků – téma pro předsednictví ČR Evropské unii

Zaklínat se inovacemi se stalo poslední dobou módou. Až se mi zdá, že s termínem inovace se to někdy má jako s fenoménem UFO – všichni o tom mluví, ale nikdo pořádně neví, co to je…

Souhlasím, že stejně jako transparentnost také slovo inovace začíná být zprofanované. Inovace tak, jak ji chápeme my, znamená přinášet do terapeutického používání léky, které požívají patentové ochrany. Nový název asociace je jazykovým kompromisem. Původní označení „mezinárodní asociace“ bylo zavádějící, přemýšleli jsme proto, jak v názvu vyjádřit, co mají členské firmy společného a proč se také sdružily. Shodli jsme se, že tím společným rysem je, že mají vlastní výzkum a jsou majiteli práv k patentům. Angličtina má pro produkty takových společností krásný termín „ethical drugs“, ale jak bychom to přeložili do češtiny? Také jsme přemýšleli o použití spojení „výrobci originálních léčiv“, ale to bychom mohli zase čelit otázkám „a v čem jsou ty léky originální?“. Zkoušeli jsme vyjít i z dalšího anglického termínu, totiž „research-based drugs“, ale čeština pro to nemá jedno slovo. Museli bychom to opisovat spojeními typu „na výzkumu založené“ nebo „výzkumně orientované“. Mohli jsme si zkrátka vybrat a varianta s inovacemi nám nakonec přišla nejvhodnější.

Možná ale tahle hra se slovíčky odráží i obecnější trend – konec striktního dělení na výrobce originálů a generik. Inovativní firmy mají své generické divize, generické společnosti zase nezřídka otevírají svůj vlastní výzkum. Znamená to, že rozdíly se budou v budoucnu ještě více stírat?

Myslím, že máte naprostou pravdu – budou. Podívejte se na portfolia dvaceti předních originálních společností. Kolik léků, které tam najdete, je ještě pod patentovou ochranou? Ty firmy vlastně ani nemusejí kupovat nějaké generické firmy, dělat z nich své divize a zapojovat je do svých mezinárodních struktur, jejich originály se řadí po bok generik přicházejících na trh později.

Pravdou je ale i to, že někdejší, podle tradičního dělení generické firmy se orientují na to, aby dovedly na trh produkty svého vlastního výzkumu. Víme, že Zentiva spolupracuje s českými výzkumnými pracovišti, že Teva má svůj vlastní originální lék Copaxone a je v oblasti výzkumu mimořádně aktivní. Takže ano, rozdíly se stírají – a je to asi dobře.

Zapomenout nesmíme ani na celý segment biotechnologických léků. Mimochodem, o jejich výrobce, často firmy co do velikosti sice malé, co do obratu ovšem rychle expandující, se velké farmaceutické společnosti začaly mimořádně zajímat. Stačí zalistovat letními čísly MT – BMS podal nabídku na koupi ImClone Systems,

Roche chce pro změnu převzít celý Genentech, a tak bychom mohli pokračovat. Není nákup „hotové“ biotechnologické produkce pro firmy příležitostí, jak přijít rychle a s minimem investic k inovacím – a to v době, kdy pipeliny začaly povážlivě vysychat a nových molekul s terapeutickým využitím je jako šafránu?

Finanční hledisko v tom může hrát svou roli, ale určitě ne zásadní. Podstatné je, že cokoli průlomového se na trhu s léčivy v posledních deseti letech objevilo, pochází z biotechnologií.

Mimochodem, náklady na uvedení léku na trh dnes ani tak nezávisejí na tom, zda se jedná o syntézu chemické molekuly či o biotechnologický produkt. Nejvíce peněz stejně padne na to, jak velký rozsah klinického zkoušení vyžadují registrační autority – a hlavně kolik si za pojištění jedné takové velké klinické studie řekne pojišťovna. A sazby pojistného stále rostou – pojišťovny asi dobře vědí proč.  

Zopakujme zde známý vzorec – z deseti tisíc molekul, které jsou na začátku ověřovacího procesu, dojde po 15 letech zkoušení do terapeutické praxe jedna jediná. Čím to, že molekul vstupujících do tohoto procesu je stále méně? Došla syntezátorům fantazie, vyčerpaly se počty kombinací a variací atomů?

Možná je to ještě jinak. Firmy dnes dobře zvažují, co vlastně chtějí na trh přinést. Proto je za námi už i zlatá éra tzv. me-too drugs, tedy léků, jejichž inovativnost spočívá pouze v modifikaci původní účinné látky. Farmaceutické společnosti si uvědomily, že tyto léky nepřinášejí zásadní efekt pacientům – a tím pádem ani jejich akcionářům.

Pokud jde o fantazii syntezátorů, nezapomínejme, že syntézu modelují na počítačích. Jejich software dokáže naznačit leccos, ale teprve když se na výsledek podívá živý člověk, nezřídka si uvědomí, že něco podobného tu přece už před lety bylo. Mimochodem, napadá mne přirovnání k novým typům automobilů. Když se na ně podíváte, nepřipadá vám, že jsou v podstatě všechny stejné? Aby nebyly, vždyť jejich konstrukci výrobci zadali počítačům! Software zpracuje požadované jízdní a další vlastnosti, které vyžaduje zákazník – a co jiného z toho může vytvořit než vůz s krátkým předkem, aerodynamicky se zvedající kapotou a rychle klesající zádí?

Takže to, čím jezdíme po silnicích, jsou vlastně „me-too cars“?

Klidně jim tak říkejme! Ale zpátky k molekulám. Dnes nejsou ojedinělé případy, kdy firma stáhne svůj lék – nikoli „me-too“, ale skutečnou novou molekulu – ve druhé, nebo dokonce ve třetí fázi klinického zkoušení. Nikoli proto, že by byl málo účinný nebo málo bezpečný, ale proto, že kvalitativní odskok od existující terapie je příliš malý.

Navíc firmy mají k dispozici zcela otevřené databáze o tom, ve které fázi klinického zkoušení je ten který patentovaný přípravek určité firmy. V této souvislosti mi připadá trošku komické, když představitelé průmyslu – nejen farmaceutického – používají v Česku tak oblíbenou frázi „to vám přece nemůžeme říci, to je předmětem obchodního tajemství!“. Přitom data o vývoji léků jsou tak otevřená a natolik „user-friendly“, že si můžete nadefinovat dotaz typu „kdo má ve druhé fázi klinického zkoušení lék na astma?“. A obratem vám vyjede, dejme tomu, šest firem i s kódovým označením molekul a u každé z nich základní údaje o fázi klinického zkoušení a velikosti vzorku pacientů i s předběžnými výsledky.

Takže bohatýrské časy dobrodružství objevování a „střílení naslepo“ jsou pryč?

Ne tak docela. Na pracovištích základního výzkumu zůstanou dobrodružství a romantika objevování zachovány. To je jejich přednost oproti pracovištím svázaným s firmami, kde pracujete pod tlakem, že z toho „něco musí být“. Tím si už dopředu dáváte limity v uvažování – tohle ne, bylo by to příliš drahé, příliš revoluční, příliš zdlouhavé… Takže zaplaťpánbůh za to, že existují objevitelé odděleně od firem.

Výzkumníci však pochopitelně nemají ani trpělivost, ani ambice a určitě ne peníze na to, aby podstoupili celý proces schvalování. V tom je role inovativních společností, dotáhnout zajímavý objev k terapeutickému a komerčnímu využití. Inovativní firmy přinášející patentově chráněné léky proto podle mne jsou a budou hybateli kupředu v kvalitě. Na druhé straně si uvědomme, co to bude platné, když si takové léky budou moci dovolit pouze pacienti v ekonomicky vyspělých státech OECD. A co těch zbylých asi 170 zemí světa? Jejich obyvatelům – více než pěti šestinám lidstva – zpřístupní účinnou, bezpečnou léčbu, pravda ne tu nejmodernější, ale standardní, výrobci generik. Ovšem cesta nesmí vést přes obcházení patentů.

Jakmile řekneme slovo padělky, okamžitě to evokuje Čínu a obecně Asii – s výjimkou Japonska, samozřejmě.

Neznám přesně situaci v Číně, ta země je poněkud utajená. Nicméně orientuje se zatím spíše na výrobu surovin pro farmaceutický průmysl. Mimochodem, nedávné rozhodnutí pozastavit po dobu konání olympijských her v zájmu zlepšení kvality ovzduší provoz v čínských chemičkách, vyvolalo přechodný nedostatek těchto surovin. Jako první se projevil v Indii, která je přece jen o krok dále a orientuje se již na produkci finálních léků. Ten problém nám ale nemusí být natolik vzdálený, jak bychom si možná mysleli. Z Číny nakupuje suroviny i  řada evropských a amerických generických firem. Naše asociace se už zabývala otázkou, zda při současném trendu cenové a úhradové regulace léků v ČR, který preferuje generika, jsou jejich výrobci schopni garantovat stabilitu dodávek. Tedy zda dokážou pokrýt podobný výpadek, jaký nastal v Číně během olympiády.

Vraťme se ale k asijským padělatelům a plagiátorům léků.

Mám na stole sborník z mimořádně zajímavé konference, kterou uspořádala v dubnu indická asociace veškerého farmaceutického průmyslu. Týkala se dodržování práv k duševnímu vlastnictví ve farmaceutickém průmyslu. Indové jsou totiž hrdí na to, že roku 2005 přijali na asijské poměry poměrně progresivní patentový zákon. Zmíněná konference měla odpovědět na to, co se za tu dobu událo. A pohledy to byly nesmírně různé. Spíkři z indického patentového úřadu se drželi linie „zákon se musí dodržovat, přes to vlak nejede“. Pokud byl přednášející spíše z politických kruhů, už byl opatrnější a říkal: „Indie má miliardu obyvatel, to je spousta voličských hlasů, indický farmaceutický průmysl dává obživu spoustě lidí, léky, které produkuje, léčí miliony Indů, pro které by byla léčba při stoprocentním dodržování patentového zákona nedostupná.“ Důležitý byl názor představitelů indického farmaceutického průmyslu, kteří se shodli na tom, že zákon se musí dodržovat, pokud chtějí být indičtí výrobci do budoucna světoví a konkurenceschopní.

Zajímavou případovou studii na konferenci přednesl zástupce Boehringer Ingelheim. Týkala se biotechnologického produktu, vylepšené actilýzy, tedy stimulantu fibrinolýzy při akutním infarktu myokardu. Upozornil na to, že zatímco originál byl v Indii schválen v únoru roku 2007, kopie, která se odvolávala na jejich firemní studie, tam byla registrována už na podzim roku 2006! A otázka zní: jak se k tomu postaví dovozci? Budou takový produkt z Indie nakupovat?

Na druhé straně si ale nemohu odpustit krátkou poznámku. Samozřejmě, že z pohledu mezinárodního „civilizovaného“ práva i našich členských firem se takové věci dít nemají, ale úvaha vládců některých rozvojových, zejména afrických států může být zcela jiná. Raději prolomí patentovou ochranu, než aby přihlíželi vymírání 30 procent populace, která je HIV pozitivní. Upřímně řečeno, může se jim někdo divit?

Hrozí tedy, že nadprodukce asijských plagiátů zaplaví světové trhy a ohrozí i bezpečí pacientů?

Spotřebitele neohrozí plagiáty, ale skutečné padělky – produkty, jejichž výroba je kriminální činností od samého počátku. Ty nejsprostší z nich neobsahují ani zlomek účinné látky. Zatímco ještě před pěti lety se vyskytovaly pouze v Asii, dnes se začínají dostávat do Evropské unie. Evropská federace farmaceutického průmyslu EFPIA, jejímž je naše asociace členem, se tomu snaží aktivně předcházet, její viceprezident Jean-François Dehecq má osobně na starosti program proti padělkům. Z iniciativy EFPIA již také vznikly pilotní projekty zaměřené například na to, jak trasovat cestu originálního léku od expedice z továrny až na táru konkrétní lékárny.

Potíž je v tom, že legislativa EU umožňuje v rámci paralelních obchodů přebalování léků. Třeba Velká Británie má povinně zákonem daná a předepsaná balení léků pro perorální podávání v kusech, které jsou násobky týdnů – tedy po sedmi, čtrnácti, jedenadvaceti tabletách. Četl jsem článek z odborného časopisu, ve kterém si manažer farmaceutické firmy stěžoval, že na vlastní oči viděl, jak jistá britská nemocniční lékárna dostala čtrnáct odstřižků blistrů po dvou tabletách, aby bylo dosaženo předepsaného násobku, tedy 28 tablet. Jak potom může firma ochránit ve prospěch pacienta svůj lék? Na jedné straně začínají být na baleních standardem třeba hologramy, nebo dokonce radiofrekvenční čipy – a na straně druhé legislativa umožňuje zasahovat do integrity obalu. Takže všechny ty pracně vymýšlené ochranné prvky zase přijdou vniveč!

Protože pan Dehecq je Francouz a Francie patří spolu s ČR a se Slovinskem do stejného předsednického tria EU, věřím, že EFPIA prosadí tuto problematiku jako jedno z témat francouzského předsednictví. I já se budu po dobu českého předsednictví EU v první polovině roku 2009 zasazovat o to, aby se na téma padělků nezapomnělo. Dalším tématem společností sdružených v EFPIA bude, jak dostat do souladu možnosti inovativního průmyslu a to, co jsou vlády ochotny zaplatit.

Tím jsme se dostali zpět k asociaci AIFP a k samotnému smyslu toho, proč se firmy – na trhu konkurenti – vlastně sdružují.

Já myslím, že to symbolizuje i naše nové logo. Pokud si vzpomenete na to staré, zkratka MAFS tam byla uzavřena v jakémsi oválu. Z nového loga naopak název AIFP vystupuje ven. Mělo by to symbolizovat, že se nechceme zabývat jen interními záležitostmi – od etických pravidel až po konfrontace, kdo z nás je inovativnější – a že se chceme otevřít směrem k dalším subjektům zdravotního systému. Ať už se jedná o 270 společností, které stojí mimo asociaci, nebo o 40 000 lékařů, ke kterým jsme jako asociace dosud příliš nepromlouvali, nebo třeba o zákonodárce a představitele státní správy, které chceme seznamovat s tím, proč je dobré mít vedle sebe inovativní a generické firmy. A pokud jde o zelenou barvu v logu – někdo říká, že je to barva naděje, někdo oponuje, že barvou naděje je modrá… Každopádně je to barva svěžesti. A naše asociace si po 15 letech existence rozhodně nepřipadá stará, je vlastně pořád ještě teenager.

Zdroj: